fra

Světová próza

Serhij

Žadan

Big

Mac

fra.cz/svetovaproza

fra

Světová próza

fra

Serhij Žadan (1974) patří v současnosti mezi nejčtenější a nej-oblíbenější ukrajinské spisovatele. Přes své relativní mládí si dokázal vydobýt postavení „žijícího klasika“.

Serhij ŽadanBig Mac

Serhij ŽadanBig MacPřeložili Miroslav Tomek a Alexej Sevruk

fra

Světová prózaSerhij ŽadanBig MacPřeložili Miroslav Tomek a Alexej SevrukDoslov Miroslav TomekRedakce Petr VaněkObálka Martin KubátVydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2011 jako svou 102. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první

Czech edition © Fra, 2011Copyright © Krytyka, 2003Translation © Miroslav Tomek, Alexej Sevruk, 2011Author photo © Taťána Davyděnko, 2009Cover © Martin Kubát, 2011ISBN 978-80-87429-10-5

BB016

Obsah

Berlín, který jsme ztratili A. S. 11Deset způsobů, jak zabít Johna Lennona M. T. 33Balanescu Quartet M. T. 55Výsostné vody její vany A. S. 83Barevné útroby lidového automobilu M. T. 101Porno A. S. 113Witold aneb Mé noční můry M. T. 135Autoatlas Ukrajiny M. T. 143O autorovi M. T. 159

7

8

Tato kniha se objevila díky reálné existenci Jurije Andruchovyče,

Christiana Lojdla a Vlada Hermana. Jim je také věnována.

10

11

Berlín, který jsme ztratili

Vzali jsme s sebou tolik nejrůznější hudby, že ji ani nikdo nechtěl poslouchat. Nějaké srbské lidovky, staré soundtracky, ještě k tomu Sylva měla jako vždycky plné kapsy svého ulítlého nu jazzu, který každému vnucovala a který nikdo kromě ní nepo-slouchal, protože poslouchat tenhle nu jazz prostě nejde. Vůbec mám takový dojem, že když někdo dlouze a vytrvale něco prosazuje, tak to svědčí jen o tom, že si to ten člověk právě vymyslel, například nu jazz; myslím, že Sylva mohla vyhrabat tyhle na-hrávky někde ve studiu v tý svý Praze, pořádně poni-čila pásku a teď to vydává za atonální hudbu. Ačkoliv nemuselo tomu být zrovna tak. Někde mezi sedačka-mi našeho renaultu, mezi plechovkami koly a prů-vodci mělo být ještě několik alb starého dobrého Lou Reeda z období jeho největšího rozletu a toxikó-zy, kazety, mimochodem, byly české, jakási společ-nost Globus šmejdila po horkých stopách velké ev-ropské transformace osmdesátých let a plenila zlaté rezervy pop-music, a tak Lou Reeda, jak se říká, taky dostali. Ale na toho teď sotva přijde řada – Sylva příliš energicky vyťukává na volant rytmus – pokud se tomu dá říkat rytmus – atonální směsi, která leze z chraplavých repráků zamontovaných do předního panelu jako z mlýnku na maso.

„Sylvo, to je prostě konec civilizace!“ křičím na ni ze zadního sedadla. „Vážně ve svým volným čase posloucháš tohle dobrovolně?“

Sylva se směje, ale nejspíš můj vtip nepochopila, ostatně jakýpak tohle byl do prdele vtip – když je jako ten její atonální jazz. Náš přítel Gašper, bezpro-střední a jediný majitel auta, se rozvaluje na přední sedačce a jenom nezřetelně vnímá dění kolem sebe.

Včera jsme se rozloučili kolem půl třetí ráno, před-tím jsme dlouho pili a řešili, kdy bude lepší vyjet. Poslední balení piv jsme koupili už na benzince, Gašper si občas dovoloval takové radosti jako natan-kovat se pivem, brázdit ospalou Vídeň, řezat zatáčky a troubit na osamělé četníky. Sankce ho neděsily – u sebe doma v Lublani si mohl koupit nový řidičák stejně jednoduše jako balení piva na noční vídeňské benzince. Ještě jsme zapalovači strhávali kovová víč-ka od piv, ačkoli jsme je mohli jednoduše odšroubo-vat; ve spojené Evropě začali dělat fast food dokonce i z piva, Američani prostě cpou celému světu do hlav to svoje know-how na způsob pivních flašek se šrou-bovacími uzávěry nebo zeleného ledového čaje v ple-chovkách. Nakonec Gašper vyprávěl vtipy o Bosňá-cích a pak jsme se rozešli s tím, že už v devět ráno sbalíme svoje věci do kufru renaultu a vydáme se z chladné březnové Vídně směrem k Berlínu.

Gašper se neodvažoval znova usednout k volantu, musel ještě trochu vystřízlivět, přenechal tedy místo řidiče Sylvě, která, jak se sluší na mladou spořáda-nou Češku, s námi pivo na benzince v noci nepila, tudíž se nijak zvláštně neprojevovala; sedla si za vo-lant a začala bloudit ranními vídeňskými ulicemi a hledat cestu na Berlín, protože cestu, jasná věc, nikdo z nás neznal, tedy Gašper ji znal, jenže ne v tomhle stavu.

Gašper jen nechápavě koukal kolem, těžce vdecho-val vzduch a stejně těžce jej vydechoval na čelní sklo, takže sklo bylo oroseno hustou teplou parou. Sylva naivně zapínala stěrače a pořád nemohla pochopit, proč se ta okna potila.

„To je změnou tlaku, Sylvo,“ říkal jsem jí. „Tady stěrače nepomůžou. Jazz mimochodem taky ne.“

Dopadlo to tak, že teď piju sám. Mezi Sylvou a Gaš-perem existuje nepsaná dohoda, že někde tam, po

12

symbolickém překročení rakousko-německé hranice, ji Gašper vystřídá. Na dálnici se přece jen pít ne-odvažoval, a tak „odjišťuju“ další láhev a snažím se udržovat konverzaci. Ostatně první stovku kilometrů znám, loni jsem tu stopoval, zastavil mi nějaký šílený pankáč, který celou dobu nervózně upíjel sprite, měl strašnou žízeň, asi byl zkouřenej, ale stejně si to ši-nul na západ, protože musel, ani nevím, co tam měl, čekala na něj máma nebo co; přesto vypadal nešťast-ně. Když jsem si vyndal z batohu flašku s vodou, zeptal se mě, jestli to náhodou není vodka, u vás přeci, tam v Rusku, všichni pijou vodku; ne, poví-dám, vodka to není, čemuž se pankáč zvesela zasmál. Ten pankáč, co jsem na něj natrefil, byl vážně tupej. To všechno se teď snažím povědět Sylvě, vyvolávám její pozornost z atonálních jazzových jam a dutin, Sylva souhlasí – ano, skutečně, tupej punker, co na to říct, konverzace se nedaří, a tak otvírám další lá-hev, stejně zatím kolem není nic zajímavého – holé pastviny, bezlistá pásma lesa, posmutnělé březnové Rakousko-Uhersko; na jaře ve čtyřicátém pátém si ho ruští pěšáci nejspíš zapamatovali přesně tak: dost depresivní krajina, proto zřejmě nalevo i napra-vo kosili elitní jednotky těch ubohejch nacionál-ních socialistů. Právě v tu chvíli končí kazeta a oka-mžitě se začíná točit opačným směrem, nu jazz nás zase chytá pod krkem, a já začínám hledat pod seda-dly zapomenutého starého dobrého Lou Reeda, za-házeného pistáciemi. „Jazz je hudba pro tlustý,“ ří-kám Sylvě a měním kazetu.

Někde na německém území jsme potkali vojenskou kolonu, která se táhla přes dobré dvě desítky kilome-trů. Tahače a džípy se malátně valily z východu na západ, v prostorných kabinách seděli ostříhaní pro-fesionální vojáci a podrážděně reagovali na všeobec-

13

nou pozornost. Podél kolony létaly vojenské vrtul-níky a rozháněly smutné bavorské vrány, oteklé od takového množství obrněné techniky. Gašper, které-mu se vrátila jeho přirozená drzost, teď seděl za volantem a zvesela troubil na ospalé poddůstojníky, kteří při každém zatroubení vystrkovali hlavy z oken a pozorně si prohlíželi naše autíčko, přičemž dál svírali mezi zuby lacinou gauloisku. Kam jen mohli převážet tolik vojenské techniky? Vypadalo to, že bundeswehr má v plánu využít humbuk kolem doby osevu v zemích EU a převelet několik oddílů rychlé-ho nasazení blíže k Freiburgu, aby už tradičně dal za vyučenou sádelnatým Francouzům zmalátnělým glo-balizací, obsadil několik pohraničních městeček, vy-střílel všechny komunisty a Araby a udělal to, dejme tomu, za pomoci židů, vypálil několik supermarketů, a pak se bez povšimnutí vrátil, zmizel stejnou cestou, rozpustil se v kouřových clonách. Dělím se o tuhle myšlenku s Gašperem.

„Ale ne, prosím tě,“ Gašper je ještě trochu mimo, ale už mluví zřetelně, „Jen se na ně podívej, oni ani nevěděj, kde ta Francie leží.“

Vykoukl jsem z okna. V tahači, který jsme právě předjížděli, seděl tlustý voják, spíše pořezaný než oholený, a pil z láhve minerálku. Dlaní jsem utřel zpocené sklo a podíval se na vojáka ještě jednou. Všiml si mě a odpověděl mi pohotovým bojovým pohledem. Pevně jsem sevřel víčka a zkusil na něj už nemyslet.

U Mnichova Gašper zajíždí na benzinku, jdu pro další pivo. Je těžké jet takhle po ránu, dokonce když se jede po kvalitní dálnici, a ne po rozbité východo-evropské cestě, kde se na krajnici válí štěrk, šedivý a studený jako na břehu moře; stejně je to těžké, obzvlášť když není co dělat: došlo pivo, dokonce

14

jazz došel, všechno dobré v tomhle životě končí po třetí, snad po čtvrté hodině cesty autem a zbývá je-nom sledovat, jak se u dýdžejů rozhlasových stanic čím dál víc na sever mění výslovnost, mění se ale i hudba, ačkoliv v zásadě jsou to stejný sračky. V ob-chůdku u benzinky si několik mladých homosexuá-lů mluvících rusky s lehkým běloruským přízvukem vybírá sluneční brýle. Držím v každé ruce dvě láhve piva a zastavuju se, abych se podíval – vyberou si, nebo ne? Venku je pět nad nulou, obloha je zataže-ná až do Berlína, musím se aspoň podívat, co budou s tím pokladem dělat. Jeden z nich se ke mně prud-ce otáčí, předvádí brýle nějaké přiblblé růžové barvy a ptá se, tak co, co říkáte, slušej mi, okej, říkám, jdou ti k barvě očí. Uráží se a vrací brýle zpátky. Vracím se do auta a otevírám první f lašku. Ještě několik stovek kilometrů a dorazíme do Berlína, kam všich-ni tři jedeme, bez určitého cíle a taky bez zvláštní chuti. No ale když už jsme se domluvili, tak musíme jet, ostatně už zbývá jen kousek – tři hodiny po dob-ré, na různých místech opravované dálnici, Deutsch-land roste a sílí, pěkná zem, beze všeho, kdyby tu bylo trochu méně Japonců s těmi jejich kodaky, byla by úplně super, ale i tak v pohodě, tím spíš, že už je tady – Berlín, neuběhlo ani půl dne a už vjíždíme na jeho předměstí, Gašper tvrdí, že tu zná několik dob-rých levných hotelů, odpovídáme, že to tak nechodí, hotely jsou buď dobré, nebo levné, obvykle se to nekombinuje.

Nakonec jsme zabloudili. Gašper jezdil ulicemi sem a tam, pokaždé se mu zdálo, že už poznává ces-tu a že naše levné a zároveň dobré hotely jsou někde poblíž, ještě chvíli a ubytujeme se v nich. Gašper už začínal být nervózní, u semaforů prudce šlapal na brzdy a vyptával se na cestu každého, koho bylo možné potkat toho tmavého, deštivého večera na

15

berlínských chodnících; několikrát dokonce zastavil u prostitutek, které stály na každé křižovatce navle-čené do bílých punčocháčů, kožených oblečků a vy-sokých kozaček a v rukou držely velké deštníky. Kurvy obvykle braly Gašperův dotaz ohledně hotelu jako narážku, ale když si všimly Sylvy, která se na ně zděšeně usmívala z auta, energicky nadávaly vytří-benou němčinou se zřetelnou slovanskou intonací. Nakonec, po několikátém pokusu, asi po osmé ve-čer, Gašper uskutečnil svůj záměr a my jsme se vy-ložili u pochybné šedivé budovy, na které opravdu bylo napsáno penzion.

Na recepci sedí týpek, v každém uchu náušnice, mluví srbsky a sleduje fotbal. Gašper, jakožto jeho krajan, se s ním rychle domlouvá na ceně, hotel je opravdu levný, vysolíme prachy, ale recepční nás nechce pustit, evidentně se tu nudí a my pro něho nejsme nic víc a nic míň než bratři Slované, ačkoliv v tomhle městě by si mohl najít několik stovek tisíc podobných příbuzných, pouličními děvkami počína-je, i když na děvky asi nemá, ten hotel je skutečně levný, moc si tu nevydělá. Sedáme si na svá zavazadla a díváme se na fotbal, hraje Mnichov s Mancheste-rem. „Komu fandíš?“ ptám se ho. „Mně je to u prde-le,“ říká recepční, „prostě mám rád sport,“ a oka-mžitě vyndává ze skříně velký, dobře napěchovaný joint, který nám nabízí, no a my, jasná věc, neodmí-táme. Končí první poločas.

…Nakláním se nad umyvadlem a strkám hlavu pod proud studené vody. Na chvíli se mi ulevuje, ale pak znovu propukne bolest, hlava bolí nejdřív zleva do-prava a potom naopak, bez ustání. V televizi je puš-těná MTV, pornokanály v tomhle hotelu samozřej-mě nejsou, jaké asi můžou být pornokanály v hotelu s takovými recepčními, v pokoji jsou dvě postele, na

16

nich dvě sady ložního prádla, na dvojici nočních stolků leží dva Nové zákony v kožených vazbách, všeobecná souměrnost jen posiluje návaly nevolnos-ti, ačkoliv připouštím, že to může být z piva. Nebo z MTV.

Mám rád města během několika prvních hodin po příjezdu. To ještě skrývají spoustu různých pře-kvapení a má představa o nich je čistá jako hotelo-vé prádlo nebo papír do tiskárny; za každým rohem může začít cokoliv, a to cokoliv je mnohem důležitěj-ší a lákavější než všechny topografické znalosti. Do Berlína se člověk zamiluje na první pohled, obrovi-tánský, přeplněný novostavbami, tak nejspíš vypadal Babylon předtím, než tam začali budovat všelijaké pochybné věže. Už jsem viděl kurvy, viděl jsem zkou-řeného recepčního, už jsem se dokonce stihl přivítat s několika sousedy – Turky, zdálo se, že taky na ně-čem ujížděli, i když, možná jsou takoví od přírody. Vcelku dělal Berlín dost dobrý dojem. Jestlipak tu jsou taky Němci?

Sylva, jako nejduchapřítomnější z nás, už stačila najít na recepci program festivalu současné hudby, co má právě končit, a oznamuje nám, že musíme jet hned teď – ještě to stihneme na závěrečný koncert fran-couzského orchestru, který je jedním z nejlepších ve svém oboru, tedy z jejích slov vyplývalo, že kdyby se atonální hudba dělila na lepší a horší, tenhle or-chestr by byl mistrem, to znamená, že jsme zbaveni práva volby, musíme jet. Gašper si ještě stihl převléct košili, já zas zacvakat ovladačem – pornokanály tu nejsou – a už se znovu cpeme do auta. V zatáčkách se na podlaze převalují prázdné flašky od piva a šus-tí průvodci. Jak se zdá, Berlínem lze jezdit několik dnů v kuse, aniž vám krajina přijde povědomá. Měs-to je tak bohatě zaplněné stavebním lešením, že si

17

člověk dovede představit, jak místní obyvatelé ráno co ráno vycházejí ze svých domů a jsou zaskočeni, protože nepoznávají krajinu, která se změnila doslo-va přes noc. Berlín se podobá osobě mužského po-hlaví, je jako učeň, který právě začal kouřit a onano-vat, a proto jeho hlas prochází každodenní proměnou (mám na mysli od kouření), a vůbec každý den se vytáhne o nějaký ten milimetr a odrůstá své umolou-sané uniformě. Mám rád města, kde se hodně staví. Je tam práce pro všechny. Dokonce i pro Turky.

Alkohol v bufetu koncertní síně je značně dražší, ještě ke všemu je tu fronta, tvořená nejspíš samý-mi melomany. Stihneme ale vyžahnout jedno pivko a v reakci na Sylviny energické výzvy jdeme hledat svá místa. Publikum nevěstí nic dobrého. Scéna se nachází dole uprostřed sálu, shora ze stropu visí několik desítek mikrofonů jako sprchové trysky ve veřejných lázních, Sylva říká, že tu je dobrá akustika, jeden z nejlepších sálů v Evropě, a právě tady se má poslouchat atonální hudba. A nu jazz, dodávám já a Sylva souhlasí.

Pomalu se začali objevovat hudebníci. Jedni měli na sobě džíny, jiní svetry, v teplácích, díkybohu, nebyl nikdo. Jako poslední vyšla dirigentka. Žena. To bylo dobré znamení. Za nějakou dobu měla přijít přestáv-ka, ale nejdřív jsme museli vyslechnout asi čtyřicet minut našláplého atonálního soundu, Sylva se sku-tečně vyznala v téhle hudbě, celá se napnula a bub-novala prsty po neviditelné klávesnici. Má to lehčí – je pianistka. Ale obecenstvo se povětšinou nudi-lo, chlápek napravo ode mě prostě usnul, opravdu usnul, během atonálních pauz všeobecným tichem reliéfně prostupovalo jeho chrápání. Inu, akustika.

Po setmění se opět ocitáme na deštivé ulici. Po koncertě nás jedna melomanka stačí upozornit, že festival ještě ve skutečnosti neskončil, že poslední

18

akce (přesně tak to řekla – „akce“) právě začíná v če-kárnách bývalého Hamburského nádraží, které pře-stavěli na velké kulturní centrum, vrazili do toho strašný prachy, teď se tam baví, jak chtějí, proto, jestli jsme skuteční melomanové, musíme tam prostě jet, nemáme na výběr, ona bohužel jet nemůže, pro-tože má problémy se spaním a touhle dobou musí brát prášky – z nějakého důvodu nám to vykládá; působí dojmem, že už si ty svý prášky vzala a že ne-zůstala jen u nich. Nádraží je tam, ukazuje rukou někam do deště a toutéž rukou nám mává na rozlou-čenou. Asi se jí už zdáme.

Gašper znovu usedá za volant a zbrkle s ním točí, hledáme Hamburské nádraží. Blízko Brandenburské brány, zrovna pod ruským T-34 odpudivé khaki bar-vy, stojí týpek s aktovkou. Gašper u něj přibrzďuje a vyklání se z okna. „Mann,“ ptá se, „nevíš, kde tu je Hamburské nádraží?“ Týpek zpozorní. „Musíte za-hnout za Reichstag,“ říká, „projet kolem parku, pak přes most a doprava, po dvou autobusových zástav-kách na druhou stranu, tedy doleva, a dál už to je komplikovanější, to už vám nemůžu vysvětlit.“ „Po-jeď s námi,“ nabízí Gašper, „ukážeš nám, kde to je, a pak tě přivezeme zpátky.“ „Já nemůžu,“ týpek si tiskne aktovku k hrudi, „čekám tu na přítele.“ „Ten tvůj přítel je tankista nebo co?“ ptá se Gašper, nej-spíš aby udržel konverzaci. Týpek se ohlíží na roz-moklý ďábelský pancéřový stroj a šťastně se směje. „Ale ne, je to inženýr.“ „Super!“ křičí Gašper a ne-chává týpka o samotě s T-34. Jsou to divní patroni, tihle berlínští inženýři, honí se mi hlavou, když usí-nám na zadním sedadle.

„Serži, vstávej,“ říká mi Sylva.„Kde to jsme?“„Na nádraží.“

19

„Na jakým zas nádraží?“ děsím se.„Na Hamburským.“„Kolik je?“„Je jedna. Pojď.“

Vylézám z auta a poslušně jdu za svými přáteli. Těm můžu důvěřovat, ti se nescházejí o půlnoci pod so-větskými tanky a nežerou prášky na spaní před kon-certy atonální hudby. Nástupiště v hale někdejšího nádraží jsou opravdu předělaná na obrovské mu-zeum, jdeme dlouhými prázdnými chodbami, které vypadají spíše jako loděnice, na konci jedné z nich stojí hlídači, kampak, ptají se, na koncert, říkáme, my jsme melomani, aha, tak si běžte, lhostejně odpo-vídají hlídači a demonstrativně dávají najevo, že jsou nad věcí, zřejmě se tu nudí, asi byli i v předešlé inkarnaci hlídači, myslím si, dokonce na stejném ná-draží.

Už bylo po jedné a ze všech výstavních prostor zůstávalo otevřené pouze WC, bar a ještě jedna dost rozlehlá místnost, kde probíhala akce. Gašper zkusil vyjednat zlevněné vstupné, ale nakonec toho nechal, zaplatili jsme tolik, kolik po nás chtěli, prošli kolem baru a vstoupili do místnosti přeplněné melomany. U stěny napravo stála žena s mikrofonem a zpívala. Na stěnu se promítal animovaný film její vlastní vý-roby. Jak jsem pochopil, hudbu a slova složila taky ona. Myslím, že přiložila ruku i k přestavbě nádraží a taky ke zbourání berlínské zdi. Žena zpívala z play-backu, zatímco se na bílém plátně těžce pohybovali nějací živočichové, objevovala se papírová princezna ošklivého zevnějšku, pak taky podobný princ, mezi nimi se cosi odehrávalo, žena zpívala dlouze a ur-putně, a tak jsme to v určitý moment nevydrželi a odešli do baru. Gašper se rozčiloval a dožadoval se vrácení vstupného. Ale dvojice prodejců vstupenek,

20

co nám předtím vnutila lístky, to prozíravě stačila zabalit a zmizet v hlubinách Hamburského nádraží. Byli jsme jejich poslední zákazníci. Zbylo nám jen vrátit se do baru, kde už seděly zhruba dvě desítky stejně jako my zklamaných, posmutněle tuhnoucích melomanů.

„Ještěže aspoň netancuje,“ nepřestával se rozčilo-vat Gašper. „A kdo jsou všichni ti debilové, co ji poslouchaj?“

U sousedního stolku se někdo zasmál. Otočíme se a vidíme šedivou ženu, která drží v ruce sklenku ví-na, a jak to vypadá, zcela s námi souhlasí. Na stolku před ní už stojí dvě prázdné sklenice.

„Kolektivní masturbace,“ říká jí Gašper jakoby na přivítanou. „Nemám pravdu?“

„Jo,“ přikyvuje žena, vstává a vratkou chůzí se pře-misťuje k našemu stolku.

Jmenuje se Nina, říká, že se sem dostala náhodou, že zkusila dokoukat animaci do konce, ale nic z to-ho nebylo. Dodává, že se jí líbíme. Obzvlášť se jí líbí Sylva. Nina ji nepokrytě pozoruje, zatímco nezávaz-ně konverzuje s Gašperem, ze kterého lezou strhující přednášky na různá zajímavá témata, Gašper nic ji-ného ani nepotřebuje – jen aby se mohl vykecat, měl být lektorem, a ne malířem, mohl například předná-šet lublaňským studentům o atonální muzice.

„To je Sára,“ říká Nina, „my jsme kamarádky.“Sára přichází od baru, v každé ruce drží sklenku

vína. Je dvakrát až třikrát mladší než Nina, vypadá jako jedna moje známá ze Lvova, má obličej trochu oteklý od nedostatku spánku a přebytku alkoholu, zelené oči a dlouhé světlé vlasy. Nina jí něco začíná vysvětlovat, to jsou, vysvětluje, mladí představitelé slovanské kultury, melomani, kteří, jak se říká, taky utřeli a nebyli schopní dodívat se na tu zpropadenou animaci, stejně jako my, holčičko, ale jsou bezvad-

21

ný, povídá a ukazuje na Sylvu. Gašper pořád něco mele, ale v určitém momentě Sára přerývá potok jeho asociací, obrací se ke mně a vysvětluje, že je strašně unavená, protože poslední dva dny něco dě-lala, něco hrozně důležitého, a proto skoro nespala. „Já se taky zabývám uměním,“ říká. „Fakt?“ ptám se, „a jakým konkrétně?“ „No, dělám různé projekty,“ prohlašuje nepříliš jistě, „a jak že se jmenuješ?“ „Serž. Tedy Serhij.“ „No jo, tam u vás to je strašně populární jméno!“ „Ano,“ přitakávám, „tam u nás je každý druhý Serž.“ „Musíme se ještě někdy po-tkat, třebas ve Vídni.“ „Nech mi svou adresu, můžu ti napsat.“ Sára se dlouze přehrabuje v kapsách dží-nové bundy, konečně nachází nějaký útržek papíru, z jedné strany je na něm reklama na kurzy katechis-mu, druhá strana je čistá, tam tedy píše. „Aha,“ říká Nina, „taky ti nechám adresu.“ Dává mi vizitku. Čtu adresu na vizitce a na papíru, který popsala Sára – je to stejná adresa, akorát jiné příjmení. „Dobrá,“ ří-kám, „napíšu vám dva dopisy.“

Zrovna v tu chvíli se otevírají sousední dveře a od-tamtud vychází naše známá zpěvačka s mikrofonem a za ní jako krysy z podzemí vylézá houf diváků. Přede dveřmi, co je oddělují od baru, kde všichni sedíme, stojí paraván. Zpěvačka jde za paraván a se-dá si do dřepu, diváci stojí z jiné strany a na rozdíl od nás na ni nevidí, vidí jenom paraván. Zpěvačka zpívá v podřepu do mikrofonu ještě zhruba deset minut. Z téhle strany na ni opovržlivě hledí dvacet párů nestřízlivých očí. Obecenstvo z druhé strany pokorně čeká. Nakonec zpěvačka zmlkne, a tak jí začínají gratulovat. Kdekdo jí dokonce dává pusu, ačkoliv je po vytrvalém zpěvu silně zpocená, takže myslím, že to není nic příjemného. Ostatně poslou-chat ji taky ne.

Už bylo kolem třetí, když Nina navrhla jet někam

22

na jídlo. Všichni jsme mdle souhlasili a začali se pro-dírat skrz dav melomanů, které jsme zanechali o sa-motě se zpěvačkou uprostřed prázdných nástupišť někdejšího Hamburského nádraží.

Nočním Berlínem se potuluje spousta lidí, turis-ti, Japonci, skinheadi a studenti. U Hiltonu je vel-ká dopravní zácpa: policajti na motorkách uzavřeli všechny přístupy k hotelu, je vidět, jak u centrálního vchodu zastavuje několik masivních mercedesů, ze kterých vycházejí jakési hodně oficiální osobnosti. „Vidíš, kamaráde,“ říká Gašper, „viděli jsme osobně samotného soudruha Joschku Fischera.“ Snažíme se nezaostávat za autem Niny, které uhání před námi. Nina usedla za volant už v docela pěkném stavu, zdá se, že v teple auta jí pití stouplo do hlavy, ve tmě se už dvakrát objevily červené záblesky, policajti ze svých maskovaných aut sledují a fotí každého, kdo překročí rychlost. A zatímco Gašperovi to je jedno, za několik dnů už tu nebude, Nina nepochybně mů-že očekávat nepříjemnosti. Asi za dvacet minut na-cházíme italskou restauraci, čtvrť kolem je napěcho-vaná auty spořádaných Berlíňanů, volné místo se dá najít snad jen v sousední uličce; noc se ostatně blíží ke svému konci a do restaurace se začínají slézat štamgasti, ani nevím, o koho jde, ale všichni se tu s nimi zdraví. Oni se taky se všemi zdraví, dokonce s námi, vypadají jako dělníci po noční směně, ale pochybuji, že by dělníci chodili o čtvrté ráno do re-staurace, to je příliš velká frajeřina, spíš to jsou taky nějací melomani. Nebo pasáci. Příští hodina je vypl-něna Gašperovým monologem, Nina s ním ve všem posmutněle souhlasí, já pomalu usínám a Sára nepo-krytě balí naši českou kamarádku. „Potkají se takhle dva Bosňáci,“ začíná Gašper a já se probouzím, čas se chýlí ke konci, musíme jet domů, Sára taky bere své brýle, neproplacený mobil, palestinu, adresář

23

Cov

er ©

Mar

tin

Kub

át, 2

011

Studentské párty ve Vídni a mrtvý Ind, bary, ben-zínky a nádraží, opuštěné továrny a nečekané re-flexe, nepravý Lennon a život na cestě – na cestě po střední Evropě i mezi hornickými městečky Don basu – to jsou povídky Serhije Žadana (1974), autora řady básnických sbírek i několika románů, jednoho z nejúspěšnějších ukrajinských spisova-telů současnosti. Poznejte paradoxy postindustriál-ní společnosti evropského západu – s jejími bohé-my, imigranty, alkoholiky a intelektuály – očima post moderního básníka z východu. Zakousněte se do Big Macu.

Photo © Taťána Davyděnko, 2009

fra.cz