85 ALEXANDR ČUBARJAN A SOVĚTSKÉ DĚDICTVÍ SOUČASNÉ RUSKÉ HISTORIOGRAFIE DANIELA KOLENOVSKÁ Abstract Alexander Chubaryan and the Soviet-Era Legacy in Contemporary Russian Historiography e knowledge of Russia’s Soviet past has advanced following the partial opening of archives in early 1990s. Ever since, the Russian historical discourse has developed in three main areas: politics, science, and education. e article assesses the role the professional historians are assigned to in the shaping of the historical memory in Putin’s Russia and in constructing the new Russian identity through the redefining of Russia’s Soviet past. It exemplifies this process through a biographical study of Alexander Chubaryan, the regime’s prominent historian. Keywords: Russia, Soviet Union, foreign policy, historiography, politics of memory, politics of history DOI: 10.14712/23363231.2015.77 Úvod Ruskou historiografii provázely v posledním dvacetiletí zásadní změny sou- visející s rozkladem marxisticko-leninského paradigmatu i se zhroucením země, která jej dlouhá léta prosazovala. S jistou nadsázkou lze říci, že poznání hloubky a závažnosti navazujících procesů usnadní srovnání s dlouhodobými dopady záni- ku tradičních koloniálních impérií, jakkoliv zde pochopitelně všechny paralely nutně zaostávají. Pokud jde o historickou vědu a referování o minulosti, provázela rozpad Sovětského svazu a jeho evropského spojeneckého systému provincionali- zace jednotlivých národních historiografií a snaha vymanit se s pomocí západních vědců z teoretického i metodologického vakua. Vědci ruku v ruce s obměněný- mi politickými reprezentacemi také prověřovali dřívější ideologizovanou sociální vědou vytvořené závěry a hledali nový vztah k národním dějinám. 2014 ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE PAG. 85–107 STUDIA TERRITORIALIA 3–4
AUC_Studia_territorialia_3-4/2014_4128.inddDANIELA KOLENOVSKÁ
Abstract Alexander Chubaryan and the Soviet-Era Legacy in
Contemporary Russian Historiography
The knowledge of Russia’s Soviet past has advanced following
the partial opening of archives in early 1990s. Ever since, the
Russian historical discourse has developed in three main areas:
politics, science, and education. The article assesses the role the
professional historians are assigned to in the shaping of the
historical memory in Putin’s Russia and in constructing the
new Russian identity through the redefining of Russia’s Soviet
past. It exemplifies this process through a biographical study
of Alexander Chubaryan, the regime’s prominent historian.
Keywords: Russia, Soviet Union, foreign policy, historiography,
politics of memory, politics of history DOI:
10.14712/23363231.2015.77
Úvod
Ruskou historiografii provázely v posledním dvacetiletí
zásadní zmny sou- visející s rozkladem marxisticko-leninského
paradigmatu i se zhroucením zem, která jej dlouhá léta
prosazovala. S jistou nadsázkou lze íci, e poznání hloubky
a závanosti navazujících proces usnadní srovnání
s dlouhodobými dopady záni- ku tradiních koloniálních impérií,
jakkoliv zde pochopiteln všechny paralely nutn zaostávají. Pokud
jde o historickou vdu a referování o minulosti,
provázela rozpad Sovtského svazu a jeho evropského
spojeneckého systému provincionali- zace jednotlivých národních
historiografií a snaha vymanit se s pomocí západních vdc
z teoretického i metodologického vakua. Vdci ruku
v ruce s obmnný- mi politickými reprezentacemi také
provovali dívjší ideologizovanou sociální vdou vytvoené závry
a hledali nový vztah k národním djinám.
2014 ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE PAG. 85 – 107 STUDIA
TERRITORIALIA 3–4
86
V této studii se pokouším postihnout promnu podílu ruské
historiografie na modelování vztahu ruské veejnosti k sovtské
minulosti. Stranou pitom ponechá- vám rozbor vztahu politiky pamti
k djinám resp. k souboru výsledk kritického historického
poznání.1 Teoreticky se opírám o pojetí politiky pamti jako
jednoho ze zpsob vytváení sociální a politické identity.2
Promnu ruské sociální pamti pi- tom chápu jako souást vytváení
ruské politické identity, které probíhá jako sted- ndobý proces za
pispní moderních technických prostedk a rzných institucio-
nalizovaných aktér.3 S ohledem na omezení daná rozsahem této
dílí práce sleduji po úvodním struném pedstavení základních prvk
promny historického diskur- zu v postsovtském Rusku její prbh
pomocí klíové studie. Zamuji se na logiku jednání ve vrcholné
akademické funkci nejdéle psobícího pedstavitele centrálního
ruského historického pracovišt, Alexandra ubarjana. Vdecké poznání
bylo sice v konkrétních specializovaných tématech posunuto
dále jinými ruskými historiky, ubarjan však spoluvytváel zázemí
jejich výzkumu v prbhu posledních desetiletí. Politiku pamti
v Rusku lze jeho prostednictvím proto sledovat v potebné
kontinu- it, nikoliv jako záleitost náhlého zvratu. Souasn ubarjana
ze skupiny podobn kariérn zamených ruských historik (nap. A. N.
Sacharov, G. N. Sevosjanov, V. K. Volkov) vyleuje jeho
výjimený vliv v zahranií, který umouje postihnout také dleitý
mezinárodní rozmr promny ruské politiky pamti.
Základním zdrojem úvodní obecné ásti studie jsou ti sborníky úvah
ruských historik nad aktuálním stavem a pozicí jejich oboru
v Rusku vydané postupn v letech 1996, 2003 a 2011
moskevským nakladatelstvím AIRO-XX resp. AIRO-XXI.4 V ásti
popisující ubarjanovo profesní psobení se opírám o rozbor jeho
vlastních odborných text. Protoe vtšina z nich vlivem archiv-
ní revoluce na konci 20. století zastarala, zabývám se podrobnji
dvma nej- výraznjšími tituly. Prvním je kniha Evropská idea
v historii,5 která je nejvíce
1 Miroslav Hroch, „Pam a historické vdomí oima historika“, in
Kolektivní pam. K teoretickým otázkám, ed. Nicolas Maslowski
a Jií Šubrt (Praha: Karolinum, 2009), 46–65.
2 Peter Burke, Variety kulturních djin (Brno: CDK, 2006), 50–66. 3
Peter Burke, Spolenost a vdní II. Od Encyklopedie
k Wikipedii (Praha: Karolinum, 2013), 301–302. 4 Gennadij
Bordjugov, ed., Istorieskije issledovanija v Rossii: Tendencii
poslednich let (Moskva:
AIRO–XX, 1996); Gennadij Bordjugov, ed., Istorieskije
issledovanija. II. Sem let spustja (Moskva: AIRO-XXI, 2003);
Gennadij Bordjugov, ed., Istorieskije issledovanija v Rossii.
III. Pjatnadcat let spustja (Moskva: AIRO–XXI, 2011).
5 Aleksandr ubar jan, Jevropejskaja ideja v istorii. Problemy
vojny i mira (Moskva: Medunarod- nyje otnošenija, 1987).
Nmecky Alexander Tschubarjan, Europakonzepte von Napoleon bis zur
Gegenwart. Ein Beitrag aus Moskau (Berlin: Quintessenz Verlag,
1992, 1998). Anglicky Alexander Tchoubarian, The European Idea in
History in the Nineteenth and Twentieth Centuries: A View From
Moscow (London: Routledge, 1994, 2013). Francouzsky práce vyšla
s pedmluvou ekonoma Jacquese Sapira jako Alexandre
Tchoubarian, La Russie et l’idée européeenne (Paris: Editions des
Syrtes, 2009).
87
pekládaným ubarjanovým textem; druhým je ruskými historiky nejvíce
cen- ná ubarjanova práce z poslední doby, kniha Poátek
tragédie.6 Mimo odborné texty sleduji také ubarjanova veejná
vystoupení v tisku a v televizi, jejich pehled uvádí
ubarjanv domovský Institut všeobecných djin Ruské akademie vd na
svých internetových stránkách.7 Tamté je mono získat základní
infor- mace o ubarjanov kariée.8 Jako dleitý komparativní
materiál ve vztahu k aktuální ruské koncepci historického
vzdlávání, prosazované ubarjanem,9 pak této studii poslouil soubor
text ruských initel podílejících se na první postsovtské reform
ruského historického vzdlávání, který vyšel díky Gabrielu
Gorodeckému v Izraeli.10
Rusko jako nástupnický stát Sovtského svazu dlouho váhalo, jak se
sovtským ddictvím naloit. Komunistická strana zstala vlivnou
politickou silou. Postsovt- ská elita se v nároné situaci
projevila jako málo efektivní. Ekonomické priority, které ped sebe
primárn stavla, se jí nedailo naplovat. Sociologové Aleksandr
Galkin a Jurij Krasin hledali dvody tohoto stavu v prudké
snaze nových mocných vykoenit z ruské spolenosti kolektivismus
a podízenost ideji jednotného státu, ani bylo pedem dosaeno
konsensu o novém spoleenském rámci.11 Politolo- ka Oksana
Gaman-Golutvina oznaila za píinu takového selhání zpsob, jakým
Rusko pistupovalo k vlastní modernizaci. Podle její historické
analýzy byl proces modernizace v Rusku tradin více ne jeho
vnitními hospodáskými potebami ízen vnjšími impulzy a pevládal
pi nm mobilizaní charakter výbru elit. Taková personální politika
podle Gaman-Golutvinové vyvolávala nízkou vnitní soudrnost ruských
elit, jejich zamení na ekonomické cíle i pehlíivý vztah
k jiným priori- tám.12 Ruská politika pamti se tedy navzdory
snaze dívjších disident mnila jen
6 Aleksandr ubar jan, Kanun tragedii. Stalin i medunarodnyj
krizis. Sentjabr 1939 – ijun 1941 goda (Moskva: Nauka,
2008).
7 SMI o nas. Metka – A. O. ubarjan, Institut vseobšej
istorii Rossijskoj Akademii Nauk, http://igh
.ru/smi/tag/%D0%90.%D0%9E.%20%D0%A7%D1%83%D0%B1%D0%B0%D1%80%D1%8C%D1
%8F%D0%BD/.
8 A. O. ubar jan, Institut vseobšej istorii Rossijskoj Akademii
Nauk, http://igh.ru/book/authors /chubaryan-alexander-oganovich/;
Viz té Kto jest kto – ubar jan Aleksandr Oganovi, Rossijskij
gosudarstvennyj gumannitarnyj universitet,
www.rsuh.ru/who_is_who/detail.php?ID=5467.
9 Koncepcija novogo uebno-metodieskogo kompleksa po oteestvennoj
istorii. Ke staení je text k dispozici mj. na stránkách Ruské
historické spolenosti http://rushistory.org/?page_id=1219.
10 Nap. J. Jegorov, V. Bordovskij nebo P. Baranov in Vera Kaplan,
Pinchas Agmon a Liubov Ermolaeva, The Teaching of History in
Contemporary Russia / Prepodavanie istorii v Rossii (Tel Aviv:
Cummings Center, 1999).
11 Aleksandr Galkin a Jurij Krasin, Rossija: Quo vadis?
(Moskva: Izd-vo Instituta sociologii RAN, 2003). 12 Oksana
Gaman-Golutvina, Politieskije elity Rossii. Vechi istorieskoj
evoljucii (Moskva: ROSSPEN,
2006).
88
velmi pomalu.13 ástené zpístupnní domácích i zahraniních
archivních fond ovšem pineslo významný podnt k diskusím. Ruský
veejný prostor zaplnily debaty o minulosti, které vedle úmyslu
poctivji a šíeji nahlédnout djiny charakterizova- la také
intenzivní snaha definovat pro Rusko správnou cestu do budoucnosti.
Své mimoádné pozice v ruské spolenosti se nevzdávali
spisovatelé a ve svých dílech nabízeli vlastní vize minulosti
i pítomnosti. Spolenost se vracela k argumentm západnik,
slavjanofil nebo eurasijc. Dleitým tématem se stala také geopoliti-
ka. Tyto myšlenkové smry poskytly základ dalšímu názorovému štpení.
Ke slovu se dostaly úvahy o ruské djinné filozofii rozvíjené
po Chrušovem iniciovaném uvolnní pedevším v sovtském disentu
(A. Achijezer, I. Ogurcov, nebo N. Osipov). Zatímco pro liberály
byl jasným cílem demokratický a právní stát, konzervativní
filozofie rozvíjela pedstavy o existenci specifické historické
mise Ruska a ruské pra- voslavné civilizace. Konzervativci
odmítli rozpad Sovtského svazu jako nepirozený rozklad tisíciletého
útvaru a v tomto sovtském patriotismu se setkali
s komunisty. Sdíleli s nimi také odmítavý postoj
k Západu (nebo eurocentrismu) a globalizaci
i Gennadijem Zjuganovem artikulovanou úctu ke kolektivním
hodnotám uchova- ným podle nich v mimoádném ruském
prostedí.14
Ruští historici byli v politicky turbulentní dob zbaveni
povinnosti respektovat ve svých dílech marxistický svtový názor
a museli se vyrovnat s pílivem informací plynoucích
z otevených archiv. ást z nich, oznaovaná dodaten jako
konzer- vativci nebo formalisté, u marxistického pohledu na
svt setrvala, snaila se aktu- alizovat pedchozí výzkumy
a zamýšlela je opravit podle nových dat. Jiné skupiny
marxismus odmítly, shromaovaly informace o díve zamlovaných
úsecích ruské minulosti a hledaly nové metody, jak je
interpretovat. Výsledky zahraniní teorie historické vdy dokázal
v kvapném spoleenském pnutí vyuít málokdo. Chybla zahraniní
literatura, peklady i znalost cizích jazyk. V pípad obor,
jejich širo- ké zastoupení v sovtské vd souviselo
s nkdejší spoluprací socialistického tábo- ra, došlo
v dsledku jeho rozkladu dokonce ke zúení kontakt.15 Realita
pekotn
13 Viz nap. ores Medvedev a Roj Medvedev, Solenicyn
i Sacharov. Dva proroka (Moskva: Vremja, 2004); esky vyšlo Roj
Medvedev, Stalin a stalinizmus. Historické rty (Bratislava:
Obzor, 1990). Viz té Vladimir Bukovskij, Moskevský proces (Praha:
Volvox Globator, 2015).
14 Aleksandr Panarin, Politologija. Zapadnaja i Vostonaja
tradicii: uebnik dlja vuzov (Moskva: Kni- nyj dom Universitet,
2000). Srov. Gennadij Zjuganov, Globalnoje porabošenije Rossii, ili
Globaliza cija poamerikanski (Moskva: Eksmo, 2011).
15 Viz nap. Vladimir Volkov, „Rossijskoje slavjanovedenije: vera,
segodnja, zavtra. (K 50-letiju Instituta slavjanovedenija
i balkanistiki RAN)“, in Institut slavjanovedenija
i balkanistiki. 50 let, ed. Je. P. Aksjonova, Ju. V.
Bogdanov, M. A. Vasiljev et al. (Moskva: Indrik, 1996), 7–32. Viz
té Jurij Afanasjev, ed., Sovetskaja istoriografija. V 2 kn.
(Moskva: Rossijskij gosudarstvennyj guma- nitarnyj universitet,
1996); a dále Odd Arne Vestad, Oleg Višlev, Ilja Gajduk et
al., Osmyslenije istorii (Moskva: Prosvešenije, 1996).
89
a všestrann se rozvíjející postsovtské spolenosti nicmén
neposkytla teoretickým úvahám dostatený as. Situaci ztoval
hospodáský propad prvních reforem, pro- mny institucionálního
a finanního zázemí akademické obce i nekoncepní státní
politika v oblasti spoleenských vd a historického
vzdlávání.16 Negativní dopad na ruskou historiografii mly také
zahraniní spoleenské procesy a hledání nových identit po
rozpadu sovtského bloku a Sovtského svazu. Co pijmout ze
sovtského nehmotného ddictví za své patilo k nejpalivjším
problémm. Z pohledu ruské historiografie zejména politici
vyuívali selektivního výkladu minulosti jako pro- stedku
k podpoe vlastní pozice, a napomohli tak
k militarizaci ruské historické diskuse podle klíe „My versus
Oni“.17 Tedy díve ne ruští historici mohli absor- bovat všechny
zmny a zváit význam, jej mlo pro ruské djiny sovtské období,
vyrostla touto érou nedotená generace a celkový zájem
spolenosti o odborný názor na národní djiny poklesl. Akoliv
obraz vlastní minulosti a vztah k nmu nadále spoluurují
orientaci Rus ve svt, historická témata se pesunula více do
oficiál- ních projev ruských státních pedstavitel a emotivních
mediálních diskusí. Nej- vtší spory se pitom vedou o výklad
minulosti ijících pamtník a také o píbh státu, s ním
se identifikují.
Sovtské djiny v ruském diskurzu: aktéi, metody
Poátek sovtských djin je v dnešním Rusku nejastji kladen do
roku 1917. Tematicky jde o peván vnitropolitický prostor
otevený abdikací cara Mikuláše II., který se s výrazným
mezníkem stalinismu rozrstá o obhajobu ruských zájm
v zahranií. Institucionáln je výzkum uvedeného období zaštítn
univerzitami, systematitji pak ústavy Ruské akademie vd
a centrálními archivy v Moskv. Za hlavní pracovišt lze
oznait Oddlení historicko-filologických vd Ústavu všeobecných djin
Ruské akademie vd (Institut vseobšej istorii RAN).18 Sovt- ským
djinám se vnují také Ústav ruské historie (Institut rossijskoj
istorii RAN), Ústav studia Slovan (Institut slavjanovedenija RAN),
Ústav Evropy (Institut Jev ropy RAN), Ústav východních studií
(Institut vostokovedenija RAN) a Ústav Afriky
16 „Zasedanie nauno-konsultativnogo soveta pri
istoriko-diplomatieskom upravlenii Ministerstva inostrannych del
SSSR“, Novaja i novejšaja istorija 32, . 5 (1989):
222–25; „Problemy istorieskoj nauky“, Novaja i novejšaja
istorija 32, . 6 (1989): 80–88. Srov. „Obšeje sobranije
otdelenija istorii RAN“, Novaja i novejšaja istorija 38,
. 5 (1995): 3–7.
17 Alexei Miller a Maria Lipman, eds. The Convolutions of
Historical Politics (Budapest: Central European University Press,
2012). Viz té Akademik Aleksandr ubar jan: Uebnik, v kotorom
Bandera budet gerojem, ne podpišem!, Komsomolskaja pravda, 5. dubna
2011, http://www.kp.ru /daily/25663/825131/.
18 Webová stránka oddlení http://hist-phil.ru.
90
(Institut Afriki RAN). Z archiv jde pedevším o Státní
archiv Ruské federace (Gosudarstvennyj archiv Rossijskoj
Federacii), Ruský státní archiv politické historie (Rossijskij
gosudarstvennyj archiv social’nopolitieskoj istorii), Archiv
ministerstva zahraniních vcí (Archiv Ministerstva inostrannych del)
a Archiv prezidenta Ruské federace (Archiv Prezidenta
Rossijskoj Federacii). Z univerzit nelze pak pominout Katedru
nové a nejnovjší historie Historické fakulty Moskevské státní
univerzi- ty (Istorieskij fakul tet MGU im. Lomonosova), dále
Historicko-archivnický ústav Ruské státní humanitní univerzity
(Istorikoarchivnyj institut RGGU) a Katedru historie
a politiky stát Evropy a Ameriky Moskevské státní
univerzity meziná- rodních vztah (MGIMO). Do výkladu sovtských djin
zasahují i regionální muzea a nevládní organizace,
pedevším spolenost Memorial (Medunarodnoje istorikoprosvetitel
skoje, pravozašitnoje i blagotvoritel noje obšestvo
„Memorial“), Fond Gorbaova (Medunarodnyj fond social
noekonomieskich i politologieskich issledovanij,
GorbaevFond) a centrum Carnegie (Moskovskij Centr Karnegi).19
Mimoádnou pozici si díky své nakladatelské innosti získala také
nevládní orga- nizace Mezinárodní fond Demokracie, kterou ídil
dívjší Gorbaovv blízký spolupracovník Alexandr Jakovlev.20
Z metodického hlediska našel dnes reálný ruský historický
výzkum sovt- ských djin své útoišt v pozitivistické archivní
práci, specializoval se a pestal aspirovat na vyešení ruské
budoucnosti. Ti, kdo ješt seriózn usilují o nalezení njakého
obecnjšího konceptu ruských djin, varují ped pílišným drazem na
politicko-mocenskou stránku minulosti a vytváením líbivých
historických paralel a vedle širších spoleenských proces
zvaují také nové metodologické postupy. V 90. letech minulého
století nosné modernizaní schéma cyklického pohybu Rus- ka mezi
reformami a kontrareformami dnes nkteí z nich povaují za
vyerpané, mimo jiné z toho dvodu, e ideál 19. století, Západ,
obecn ztratil ve 21. století na pitalivosti a pro souasné
ruské západniky je stále tší nalézat v nm inspiraci.21 Pesto
práv zmínné nevládní organizace myšlenku demokratického
a právního státu podporují. Podobn pi podpoe liberalismu
vystupuje rovn nakladatelství Fondu Liberální mise (Fond
Liberal’naja missija), vedeného ekonomem Jevgenijem Jasinem. Také
akademití liberálové publikují své texty nadále. Ji tetího vydání
se dokala práce Ruská historie: konec nebo nový zaátek?, která erpá
z Achi- jezerova konceptu ruských djin. Ten vychází
z kulturn-historického pístupu
19 Webové stránky zmínných organizací v poadí uvedeném
v textu: http://memorial.ru, www.gorby.ru,
www.carnegie.ru.
20 Alexandr Jakovlev, Rusko plné kí (Brno: Doplnk, 2008). 21 Viz
nap. Aleksej Il ji Miller, Imperija Romanovych i nacionalizm:
ésse po metodologii istorieskogo
issledovanija (Moskva: Novoje literaturnoje obozrenije,
2006).
91
a ruskou spolenost nahlíí jako odsouzenou k cyklickému
pohybu mezi násilnou diktaturou a krátkými momenty pozitivního
celospoleenského vení do doby, ne splní díve ignorované civilizaní
úkoly a dosáhne v Rusku ideálu sociálního
konsensu.22
ást souasných ruských historik nahradila zmínné modernizaní
paradig- ma na pelomu století po vzoru Samuela Huntingtona tzv.
civilizaním pístupem.23 V pípad ruských djin vyzdvihují vliv
pírodních podmínek na formování jedi- nené povahy ruské
spolenosti.24 Ty jsou výhodné pi definování historické iden- tity
nového Ruska nejen ukotvením v nezpochybnitelných
a snadno mitelných výsledcích pírodních vd, ale také proto, e
zdvodují nutnost chápat ruský národ v politickém smyslu slova
a etnické záleitosti vnímat jako jeho dílí podotázky.25
Diferencovaný pístup k národnostem je souasn blízký výše
zmínné konzervativ- ní filozofii, která Rusko vnímá jako sociální
a politický protipól liberální demokracie, piem dívjší
monarchismus nahrazuje etatistickým konceptem silné centrální
prezidentské vlády.26 Ke konzervativnímu uvaování o ruských
djinách smuje souasné ruské teoretiky vývoje ruského prostoru také
Mackinderova teorie z roku 1904. Tento smr uvaování kombinuje
myšlenku Heartlandu s nkterými názory ruských meziválených
eurasijc, djiny povauje za jen málo podstatné a akceptuje
z nich peván pouze autoritu pravoslaví. Jeho ústední promotér,
Alexandr Dugin, vyzývá ke konzervativní revoluci. Tvrdí, e souasná
Ruská federace je ahistorický nepirozený útvar, který bezpenostní
a ekonomické zákony nutn smují k doko- nalejší form,
k vytvoení Nového eurasijského impéria.27
Souástí ruského odborného historického diskurzu se staly také
debaty o škol- ské výuce. Zpoátku mezery v djepisu, tzn.
bílá místa (belyje pjatna), pomáhali zaplovat nkdejší disidenti
a domácí i zahraniní akademici.28 Debata
o nutných
22 V prvním vydání vyšlo jako Aleksandr Achijezer a Igor
Kljamkin, Istorija Rossiji: konec ili novoje naalo? (Moskva: Novoje
izdatelstvo, 2005).
23 Samuel Huntington, Stet civilizací. Boj kultur a promna
svtového ádu (Praha: Rybka, 2001), 158–63.
24 Klasická interpretace vlivu místních podmínek na ruské
spoleenské zízení v eštin viz Vasilij Klujeevskij, Ruské
djiny. Díl I. (Praha: Minaík, 1927), 45–80.
25 Viz nap. Leonid Milov, ed. Istorija Rossii s drevnejšich
vremen do konca XVII veka (Moskva: Eksmo, 2006); Andrej Zubov, ed.
Djiny Ruska 20. století. I. díl. 1894–1939 (Praha: Argo, 2014),
117–37.
26 Aleksandr Panarin, Revanš istorii (Moskva: Logos, 1998). 27
Aleksandr Dugin, Osnovy geopolitiki. Geopolitieskoje budušeje
Rossii (Moskva: Arktogeja, 1997). 28 Situaci odráela
i skutenost, e ruské djiny 19. a 20. století byly na
doporuení ministerstva vdy na
ruských vysokých školách vyuovány od roku 1992 podle pekladu
uebnice francouzského historika ruského pvodu Nicolase Wertha. Viz
Nikolas Vert, Istorija Sovetskogo gosudarstva. 1900–1991. 2-je
izdanije (Moskva: Ves Mir, 1998). Pvodní vydání Nicolas Werth,
Histoire de l’Union Soviétique: De l’Empire russe à la Communauté
des Etats indépendants (Paris: Presses Universitaires de France,
1990).
92
zmnách obsahové stránky výuky djepisu nacházela dokonce pravidelný
ohlas v akademickém historickém tisku. Kdy v polovin
devadesátých let vznikly první široce respektované uebnice, pozbyly
obsahové otázky výuky sovtských djin na naléhavosti. Pozornost
historik se obrátila k archivm a uitelé se zamili na
zlepšování pedagogických metod. Stát, ovládaný jedinou politickou
stranou prezidenta Putina, se ovšem do necentralizovaného
pipomínání minulosti roz- hodl zasáhnout. Koncem roku 2003 byla
zveejnna Národní doktrína vzdlávání v Ruské federaci, která
stanovila priority školského systému. Z hlediska historie jsou
zásadní dva první body: 1) zajistit historickou návaznost generací,
zachování, šíení a rozvoj národní kultury a kulturního
ddictví Ruska; a 2) vychovávat ruské patrioty
v demokratickém duchu s ohledem na souasný stav vdy.
Školy se pi- tom mly stát místními vzdlávacími centry. Po roce
2005, kdy orientace prvního Putinova prezidentského období na
pragmatismus a silnou technokratickou cen- trální moc
nepinesla oekávaný konsolidaní efekt, byla tato doktrína netrpliv
rozšíena o snahu vytvoit reprezentativní výklad národních
djin.
Nkteí odborníci se zmnám bránili. Nejprve oponovali státem do
školské výuky prosazovanému standardu humanitních vd
a zpochybovali obsah s ním spojeného kulturn-historického
základu. Jejich kritice se nevyhnul ani zpsob, jakým od roku 2005
pipravený systém jednotných státních zkoušek testoval zna- losti
djepisu.29 A konen do tetice protestovali proti kontroverzním
titulm, o n se rozšíilo spektrum uebnic doporuovaných ruským
ministerstvem škol- ství k výuce djin. Mimoádné protesty
vzbudily pedevším nové uebnice spojené se jménem do té doby
prakticky neznámého Alexandra Filippova urené pro záv- rené roníky
ruských základních škol a jejich uitele.30 Za jejich hlavní
nedosta- tek bylo povaováno, e výchovu k patriotismu nahrazují
výchovou k nekritické loajalit vi autoritám a Putinv
politický koncept „suverénní demokracie“ pre- zentují jako
objektivn ukotvený popis skuteného politického reimu
v Rusku.31 Podobné diskuse byly vedeny také nad publikacemi
profesor Moskevské státní univerzity Alexandra Barsenkova
a Alexandra Vdovina, je z matematiky pevzatá teorie
synergie dovedla mimo zmínné problematické závry také
k antisemitsky
29 Viz interview Olgy Daškovské s Alexandrem ubarjanem
Istorija ne dolna byt zalonicej politi- ki, Pervoje sentjabrja,
. 8 (2011),
http://ps.1september.ru/article.php?ID=201100803.
30 Aleksandr Filippov, Novejšaja istorija Rossii 1945–2006 gg.
Kniga dlja uitelja (Moskva: Prosvešeni- je, 2007); Aleksandr
Danilov, Anatolij Utkin a Aleksandr Filippov, eds., Istorija
Rossii. 1945–2008 gg.: 11 klass: Uebnik dlja uašichsja
obšeobrazovatelnych uredenij. Izd. 2-oje (Moskva: Prosvešenije,
2008).
31 Alexei Miller, „Russia: Power and History“, in Engaging History:
The Problems and Politics of History in Russia, ed. Samuel Green,
Maria Lipman a Andrey Ryabov (Moscow: Carnegie Moscow Center,
2011), 19–20.
93
vnímaným výrokm. Na rozdíl od Filippova však uznávaní profesoi
nalezli vtší pochopení koleg. Zvláštní komise Moskevské státní
univerzity, svolaná k prošet- ení jejich pípadu, sice pro
zjištné nedostatky omezila uívání jejich publikací ve výuce, zárove
se však ohradila proti omezování akademické svobody a monosti
formulovat vdecké názory.32
Stát ovšem v uplatování normativních nástroj vi historické vd
vytr- val. Prezident Medvedv vydal v kvtnu 2009 dekret, kterým
zídil komisi proti falzifikaci historie, která by poškozovala ruské
zájmy. Návazn vznikl bhem tí dní v akademii vd seznam
jednotlivc a organizací dopouštjících se podobné- ho
pokivování historie nebo šíících takový výklad djin.33 Také
v dsledku této ostrakizace vybraných vdc se veejný diskurz
o ruských djinách povtšinou rozvíjí mimo solidní vdecká
zjištní, asto v talk-show na televizních obrazov- kách.34 Na
rozdíl od pevratných 90. let se na nm jako historici nejvíce
podílejí mediáln zdatní autoi interpretaních text, kteí neusilují
o odborný ani zahra- niní respekt ke svým názorm a tíhnou
k nacionalistickým klišé. Je zejmé, e podstatnou silou
v tomto procesu je tlak Vladimira Putina na vytvoení pozitivní
ruské národní identity. Nkteí historici u jeho éru svými texty
dokonce zaadili mezi zásadní události ruských djin, hlásí se
k nmu citacemi a i jinak dávají naje- vo, e jejich
práce je shora schvalována. Jsou proto vnímáni jako kremelští
(dvor- ní) autoi, kteí namísto skuteného výzkumu profitují (kariérn
i materiáln) z politizace historie a z úasti na
prosazování historické politiky nové ruské elity, potamo
z podílu na šíení nové ideologie suverénní demokracie.35 Ale
samo- zejm nejde jen o Putina. Jeho slovní i symbolická
vyjádení k minulosti, stejn jako jeho aktivity na poli školní
výuky, vycházejí vstíc ruské spolenosti doufající podle
renomovaných výzkum v promnu své vlasti v znovu obávanou
velmoc. Výzkum stereotyp, které si ruská spolenost zachovala ze
sovtských dob, nazna- uje, e její rutinní kadodenní chování
a myšlení, i asto pouze deklaratorní vztah k novým
pravidlm a právm, podporují dominantní roli státu v mnoha
oblastech veejného ivota, historický diskurz nevyjímaje.36
32 Po povodu obšestvennogo obsudenija uebnogo posobija A. S.
Barsenkova i A. I. Vdovina Istorija Rossii 1917–2009 (Moskva:
Aspekt Press, 2010), Moskovskij Gosudarstvennyj Universitet imeni
M. V. Lomonosova, Istorieskij fakul tet,
http://www.hist.msu.ru/Science/DISKUS/2010/index.html.
33 Miller, „Russia: Power and History“, 19–22. 34 Ze
specializovaných poad viz nap. projekt Imja Rossija (TV Rossija)
z roku 2008 nebo projekt Sud
vremeni (TV 5-tyj kanal) bící v letech 2010 a 2011. 35
Více viz Bordjugov, ed. Istorieskije issledovanija v Rossii.
Tom III, 10, 17–18. 36 Leonid Borodkin, Chajs Kessler, Andrej
Sokolov, eds., Sovetskoje nasledstvo. Otraenije prošlogo
v socialnych i ékonomieskich praktikach sovremennoj
Rossii (Moskva: ROSSPEN, 2010).
94
Historik suverénní demokracie
K dnešní situaci ruské historiografie patí vedle významného
regulaního psobení státních normativ také snaha vrcholných ruských
politik urovat mezi historiky autority, které podporují integrit
státu prospívající „správný“ výklad djin novým generacím. Dlouhodob
a s narstající intenzitou se na historické politice
souasného Ruska podílí Alexandr ubarjan. Kdy loni v ervnu
pebíral v kremelském Georgijevském sále státní cenu udlovanou
ruským prezidentem ve výroní den vyhlášení suverenity Ruské
federace, hlasatel bhem 45 sekund vyzdvihl jeho pínos ke zkoumání
rusko-evropských vztah v 19. i 20. století, zásluhy
o šíení humanitního vzdlání, jeho snahu pizpsobit
stedoškolskou a vysokoškolskou výuku historie jednotnému
státnímu standardu a konen práci na ruské akademické
encyklopedii. Sám ubarjan pak skromn oznail své oce- nní za doklad
uznání významu humanitních vd ze strany státní moci a dkaz
dleitosti historického vdní pro rozvoj ruské identity
a kultury.37
Soud podle dalších tí vysokých státních vyznamenání, udlených
ubarja- novi v letech 2006, 2010 a 2011, uznání jeho
práce ruskými úady skuten roste. Navzdory tomu, e ubarjanova
bibliografie obsahuje pes 350 titul a jeho názory se asto
objevují i v ruském denním tisku, projevili však ruští
historici v poslední dob oficiáln respekt k ubarjanov
vlastní vdecké publikaci jen jednou, kdy mu v roce 2009 udlili
Tarleho cenu za knihu Poátek tragédie.38 Pomineme-li ubarjanovy
editorské poiny a struné pedmluvy k nkolika pracím jeho
kole- g,39 peklady jeho pvodních text do jiných jazyk se omezují na
ubarjanv výklad ruského pohledu na myšlenku jednotné Evropy. Také
v zahranií se tak tiaosmdesátiletý ruský akademik tší úct více
pro své organizaní kompetence
37 Záznam ceremoniálu pedávání Státní ceny Ruské federace
z 12. ervna 2014 na oficiálních strán- kách Kremlu
www.news.kremlin.ru/video/2643.
38 ubar jan, Kanun tragedii. 39 Mikhail Narinski, Elisabeth Du
Réau, Georges-Henri Soutou, Alexandre Tchoubarian, eds. La
Fran
ce et l’URSS dans l’Europe des années 20 (Paris: Presses de
l’Université de Paris-Sorbonne, 2000); Alexander O. Chubaryan
a Harold Shukman, eds., Stalin and the SovietFinnish war
1939–40 (London: Frank Cass, 2002); Mikhail Narinski, Elisabeth Du
Réau, Georges-Henri Soutou, Alexan- dre Tchoubarian
a Christophe Réveillard, eds., La France et l’URSS dans
l’Europe des années 30 (Paris: Presses de l’Université de
Paris-Sorbonne, 2005); Stefan Karner a Barbara Stelzl-Marx,
eds., Die Rote Armee in Österreich: Sowjetische Besatzung 1945–1955
(Köln: Böhlau, 2005); Stefan Karner, Natalja G. Tomilina, Alexander
Tschubarjan, Günter Bischof a Viktor V. Ishchenko, eds.,
Prager Frühling. Das internationale Krisenjahr 1968 (Köln: Böhlau,
2008); Stefan Karner, Natalja G. Tomi- lina, Alexander Tschubarjan,
Günter Bischof, Viktor V. Ishchenko, eds., Der Wiener Gipfel 1961:
Kennedy – Chruschtschow (Innsbruck: Studienverlag, 2011);
Helmut Altrichter, Viktor Ischtschenko, Horst Möller
a Aleksandr Tschubarjan, eds., Deutschland – Russland:
Das 20. Jahrhundert (Mün- chen: Oldenbourg Wissenschaftsverlag,
2013).
95
ne pro vdecké teze. Postupn to demonstrovalo jeho vyznamenání
francouz- ským, nmeckým a vatikánským státním ádem.
Vdecká innost
Alexandr ubarjan spojil po absolutoriu na katede sovtských djin
histo- rické fakulty Moskevské státní univerzity v roce 1955
svj profesní ivot s Histo- rickým ústavem moskevské Akademie
vd, úastnil se jeho výzkum a zapojil se za nj také do
mezinárodní spolupráce historik. Pestoe dlouhodob vystupuje
v bezpotu rzných veejných i vdeckých rolí, od roku 1988
je práv funkce edi- tele Ústavu všeobecných djin Ruské akademie vd
jeho klíovou pozicí.
Badatelsky se od poátku specializoval na sovtskou zahraniní
politiku. Nejpr- ve svj zájem zamil na okolnosti uzavení
Brestlitevského míru a leninskou diplo- macii. Mezi jeho
hlavní teze té doby patilo konstatování, e leninské principy tvoí
základ úsilí o mírovou koexistenci politicky odlišných reim,
jsou garancí boje za mír a obranou proti sektám. Lenin podle
nho chápal, e pro zajištní poteb soci- alismu byla existence
sovtského státu nutná. Dekretem o míru byl podle ubarjana
zahájen trvalý sovtský boj za mír na zemi a Moskva zaala ešit
problémy celého lidstva. Systematicky postupovala k nesnadnému
Brestlitevskému míru, aby pes oekávání a úsilí kapitalist
z Dohody zajistila sovtskému Rusku alespo minimál- ní prostor
k peití. Sovtská mírová politika musela podle ubarjana nalézt
zpsob, který by umonil koexistenci dvou rzných politických systém
v praxi. Smovala proto logicky k Janovu, enev
a Východnímu paktu. Realisticky pitom usilova- la
o odzbrojení, obchodní spolupráci i rovnoprávnost všech
zemí na mezinárodní scén.40 Tyto teze odpovídaly tehdejší sovtské
zahraniní strategii a soulad jeho vdeckých závr
s praktikovanou politikou zajistil ubarjanovi od roku 1966
místo pednášejícího na Diplomatické akademii sovtského ministerstva
zahraniních vcí a pozdji i na Moskevském státním
institutu mezinárodních vztah. V 70. letech ubarjan analyzoval
blíe vnjší hospodáské vztahy Sovtského svazu, protoe podle jeho
názoru tvoily dleitou sloku mírového souití odlišných politických
systém. Soustedil se na Francii, Velkou Británii a Spojené
státy. Leninské princi- py (pístup k historii z pohledu
revolucionáe) podle ubarjana trvale zajišovaly kontinuitu sovtské
diplomacie v jejím mírovém úsilí. V jejich duchu Moskva
háji- la plány na odzbrojení, mezinárodní snahy odmítající válku
jako prostedek eše- ní mezinárodních vztah, mezi jinými enevský
protokol a Briand-Kellogv pakt,
40 Aleksandr ubar jan, Brestskij Mir (Moskva: Nauka, 1964);
Aleksandr ubar jan, V. I. Lenin i formi rovanije sovetskoj
vnešnej politiki (Moskva: Nauka, 1972).
96
a po poráce nacistického Nmecka také výzvu k ukonení
kolonizace.41 To, e vedle mírového souití byla leninským programem
také mén vstícná svtová revoluce a e rapallská smlouva
s Nmeckem v roce 1922 ván narušila rozvíjející se vztahy
Moskvy se Západem, pipustil teprve ve zmnné atmosfée poátku 90.
let. Tehdy také zaal vysvtlovat svtový meziválený vývoj jako stet
globálních trend naci- onalismu, internacionalismu
a separatismu a varoval ped pasivitou a ideologizací
diplomacie.42 Pro Rusy citlivý Pakt Molotov-Ribbentrop, který ješt
v roce 1964 hod- notil jako realistický, v roce 1993
zkritizoval jako protiprávní, amorální akt porcující svt
v zájmu sovtské obrany na sféry vlivu.43
Zatím však ubarjan v souladu se sovtskou politikou poloviny
60. let pesm- roval svj odborný zájem k monostem pátelského
souití stát s rznými politic- kými reimy. Spojenectví Velké
Británie a Spojených stát amerických se Sovtským svazem bhem
druhé svtové války interpretoval jako doklad existence jejich
urité- ho kooperativního potenciálu, ve velké trojce však omezeného
na pasivní, a nikoliv kreativní fungování a tedy spjící
ke studené válce.44 Tu podle jeho tehdejšího názoru modifikovala a
komplexní promna mezinárodní politiky po Karibské krizi a ás-
teném zhroucení ideologie imperialismu. V nových podmínkách
zbrojní rovnová- hy sice podle ubarjana sílily protisovtské
ideologické útoky v nových oblastech (nap. lidská práva), ale
sovtský plán mírového souití byl uznán za rozumnou for- mu
mezinárodních vztah. Myšlenka míru byla v tomto jeho pojetí
neodmysliteln spjata se samotným vznikem socialistického státu
a byla od nho neoddlitelná; jejím prosazováním ovšem nemli být
pracující celého svta pipraveni o právo na sociální
a národní osvobození.45 Píleitostná protikladnost mírového
rozvoje svta nesm- la podle nho zastínit skutenost, e svtové djiny
20. století probíhají ve znaku socialistických idejí, navzdory šéfm
NATO, západonmeckým revanšistm, neo- fašistickým elementm
v Itálii i snahám amerických militaristických
a sionistických kruh. S tímto výkladem se sovtský
akademik prosadil díky vnitní poteb Svazu eskoslovensko-sovtského
pátelství dokonce i do eštiny. Hlavními ubarjanovými
41 Aleksandr ubar jan, Mirnoje sosušestvovanije. Teorija
i praktika (Moskva: Politizdat, 1976). 42 Aleksandr ubar jan,
„Jevropa 20-ch godov: novyje realii i tendencii razvitija“, in
Jevropa medu
mirom i vojnoj 1918–1939, ed. Aleksandr ubar jan (Moskva:
Nauka, 1992), 6–19. 43 Klíové pro novjší ubarjanova vyjádení byly
ti mezinárodní konference završené knihou David
Reynolds, Warren F. Kimball, A. O. Chubarian, eds., Allies at War.
The Soviet, American and British Experience, 1939–1945 (London:
Macmillan, 1994). Rusky Sojuzniki v vojne, 1941–1945 (Moskva:
Nauka, 1995). Viz té Aleksandr ubar jan, ed., Sovetskaja vnešnjaja
politika v retrospektive (Moskva: Nauka, 1993).
44 ubar jan, Vladimir Ilji Lenin i formirovanije sovetskoj
vnešnej politiki. 45 Aleksandr ubar jan, ed., Problemy istorii
medunarodnych otnošenij i ideologieskaja borba. Sbornik
statej. (Moskva: Nauka, 1976), 3–34.
97
tématy 60. a 70. let byly otázky vzniku sovtské zahraniní
politiky, vztahy Moskvy ke kapitalistickým státm, role
socialistické spolupráce mezi státy, píiny vzniku stu- dené války
a momenty revize sovtské ideologie. Stále výraznji pi jejich
zkoumání hledal historický kontext tehdy aktuální sovtské
zahraninpolitické strategie, aby doloil její dlouhodobou
kontinuitu, promyšlenost a zásadovost.46
Koncem sedmdesátých let ubarjan asto akcentoval otázku evropské
bezpe- nosti a postupn zaal uvaovat o myšlence jednoty
Evropy. Pod vlivem nastupují- cího nového myšlení a Gorbaovovy
teorie spoleného evropského domu47 sledoval historický vývoj
uvaování o Evrop a porovnával jej s promnami ruské
idey. Myš- lenka jednotné Evropy byla podle jeho názoru z roku
1983 mnohostranná a sporná od stedovku a oslovila pouze
nkteré intelektuály v meziválené dob, zatímco vlivnjší
regionální výklady dlouhodob reprezentovaly konkurenní pangermán-
ské, latinské, slovanské a balkánské projekty. Podle ubarjana
však bylo základním problémem Evropy rozdlení na Východ
a Západ, které se ve 20. století promnilo v nepátelské
souití dvou politicky, ekonomicky, ideov i spoleensky
odlišných systém. Pitom ani Rusko, ani Sovtský svaz nebyly, jak
tvrdil v 80. letech, oddli- telné od evropské humanistické
tradice, od aktuální a na obou stranách autentické poteby
sníit poty zbraní v Evrop, zásobovat ji surovinami
a úvrovat její spole- ný rozvoj.48 Nové Rusko mohlo podle
ubarjana vnést do Evropy vlastní pozitiv- ní psobení. Jeho zdroj
ubarjan uril v moment rozpadu Sovtského svazu, kdy stejn jako
mnozí ostatní hledal smysl existence samostatného ruského státu.
Jako ruskou národní ideu vyzvedl toleranci a neopomnl zaadit
pacifismus V. Malinov- ského mezi klasiky svtových mírových hnutí.
Vyzval k tomu, aby pehodnocování sovtských djin probíhalo na
základ historických fakt, a ne podle aktuální poli- tické
poteby. Upozornil pitom na to, e národní zájmy by ideáln mly
odpovídat zájmm lidstva, a bezpenost jednoho by tedy nemla
poškodit druhé.49
V novém tisíciletí ubarjan-badatel opt souznl s tónem
zahraniní poli- tiky své vlasti a snail se blíe nahlédnout
ruské vnímání Evropy v kontextu
46 Aleksandr ubar jan, ed., Jevropa v medunarodnych
otnošenijach 1917–1939 (Moskva: Nauka, 1979); Alexandr ubarjan,
Uplatování zásad mírového souití stát s rozdílným spoleenským
zíze ním (Praha: SSP – Lidové nakladatelství, 1979).
47 Michal Sergejevi Gorbaov, Pestavba a nové myšlení pro naši
zemi a pro celý svt (Praha: Svoboda, 1987).
48 ubar jan, Jevropejskaja ideja v istorii; Aleksandr ubar
jan, ed., Jevropa XXgo veka: problemy mira i bezopasnosti
(Moskva: Izd-vo Medunarodnyje otnošenija, 1985); Aleksandr ubar
jan, ed., Velikij Oktjabr i istorieskij progress (Moskva:
Nauka, 1987).
49 Reynolds, Kimball, Chubarian, eds., Allies at War; Il‘ja Gajduk,
Natalija Jegorova a Aleksandr ubar jan, eds., Stalin
i cholodnaja vojna (Moskva: Institut vseobšej istorii RAN,
1998); Aleksandr ubar jan, ed., Pacifizm v istorii. Idei
i dvienija mira (Moskva: Institut vseobšej istorii RAN,
1998).
98
úsilí o sjednocení kontinentu od francouzské revoluce. Takové
plány oznail za evropeismus a analogicky pak pro ruské snahy
integrovat Evropu pouil stejný termín, ruský evropeismus. Krom
tradiních slavjanofilských a západnických koncept ruského
pomru k Evrop pitom vyzdvihl bolševický koncept svtové
revoluce jako svého druhu zaujetí myšlenkou jednotné Evropy, by jen
takové, která mla vytvoit pedpolí pro zmnu svtového ádu. Pomr
nového Ruska k sjednocující se Evrop interpretoval ubarjan
s oporou v obrazu své vlasti jako civilizaního mostu mezi
dvma kontinenty. To nezmnil, ani kdy v souladu s dobovou
diskusí uvaoval o eurasijském kontinentu, za jeho jednu ást
poklá- dal ruskou civilizaci. Podle jeho názoru se Eurasie
vyznaovala specifickou vnit- ní sloitostí, komplikovanými vztahy
mezi regiony a mimoádn silnými dopady globálních transformací.
Rusko se podle nho do dynamických proces zapo- jovalo jako
zprostedkovatel. V letech 2003 a 2005 ubarjan ovšem vyjadoval
víru, e tento most lze v daleké budoucnosti integrovat do
Evropy, paklie Moskva dokáe naplnit ekonomická kritéria Evropské
unie, pizpsobit se jejím ostatním, vyvíjejícím se normám
a harmonizovat vztahy se všemi svými sousedy. Otázkou však
podle ubarjana zstávalo, zda Evropa dokáe pijmout nový ruský,
Vladi- mirem Putinem reprezentovaný, evropeismus opený o draz
na ruskou státnost, ruské národní tradice a hodnoty. Takový
tón, upozornil v závru první dekády 21. století, konen
není cizí ani v Evrop pítomným zastáncm volnjšího spo- jení
národních stát. Naznail, e práv tudy me vést ono oekávané piblíení
Ruska integrující se Evrop.50
S narstajícím osvojováním sovtského vítzství ve druhé svtové
válce poli- tickými pedstaviteli nového Ruska ubarjan nkteré své
dívjší teze revidoval. Vyšel z konstatování, e výklad významu
tohoto globálního konfliktu podléhá zkreslování na celém svt.
V postsovtském prostoru podle nho tento stav ješt zhoršují
politizovaná hodnocení usilující o národní parcelaci spolené
minulos- ti a tedy i o potlaení myšlenky spoleného
Vítzství. Ve zmínné Tarleho cenou vyznamenané knize o letech
1939 a 1941 piblíil vlastní spolenosti sovtskou strategii ped
oficiálním vstupem Moskvy do války. Postup Moskvy, který je astým
pedmtem diskusí, vysvtlil s drazem na vrcholnou zahraniní
politiku Francie a Velké Británie. Podle nho byly zaskoeny
prudkou akceschopností Nmecka a nechtly se v prospch
svých východoevropských spojenc angaovat. Nmec- ko podle ubarjana
naopak správn pochopilo sovtský zájem o východní Evropu
50 Alexander Chubaryan, „Russian Europeanism: Essence and
Opportunities. Europe – United Yet Divisible“, Russia in
Global Affairs, . 2 (2003),
http://eng.globalaffairs.ru/number/n_865; Aleksandr ubar jan,
Rossija v civilizacijnoj strukture jevrazijskogo kontinenta
(Moskva: Nauka, 2004); Aleksandr ubar jan, Rossijskij Jevropeism
(Moskva: Olma Press, 2006).
99
(diskuse o prchodu sovtských vojsk) a nabídlo dohodu
o jejím rozdlení. Pro- ces sovtského rozhodování o zpsobu
naplnní smlouvy o neútoení a vymeze- ní sfér vlivu podle
ubarjana probíhal pod nmeckým tlakem. Stalin intenzivn konzultoval
s vedoucími initeli sovtské diplomacie, komisariát vnitra
a obrany. V nezvratn se mnící situaci usiloval
o takové ešení, které by zajistilo bezpeí jeho zem
a nenarušilo její vnitní integritu nevysvtlitelnou zmnou
sovtského doktrinárního a ideologického postoje. To se mu
podle ubarjana povedlo, kdy dokázal asov oddlit obsazení Polska
Rudou armádou od nmeckého útoku. Demarkaní linie na hranici oznaené
díve lordem Courzonem jako hranice etnik a systematická práce
na inkorporaci Sovty získaných území jako západních oblas- tí
Bloruska a Ukrajiny pak umonily Stalinovi oddlit vlastní akce
od nmecké agrese také tematicky. Díky tomu, konstatuje ubarjan,
nebyla sovtská neutralita v zahájeném váleném konfliktu
navenek zpochybnna a souasn byla veejná ást sovtsko-nmecké
dohody pijateln zdvodnna i sovtské veejnosti. Pokud jde
o Pobaltí, pipomnl ubarjan autoritáský charakter tamních reim,
které podle nho odcizily politické vedení od široké veejnosti
a pronásledovaly levici. Ta proto podle nho podporovala
spojenectví se Sovty a zaslouila se o to, e zákonodárné
sbory všech tí pobaltských zemí pijaly po volbách provedených podle
sovtského vzoru usnesení o pipojení k Sovtskému svazu.
ubarjan upozoruje, e ešení záleitostí jiných stát velmocemi bylo
tehdy bnou praxí. V situaci, kdy se Francie a Británie
rozhodly nepodpoit pobaltskou samostatnost, proto podle nho neexis-
tovalo jiné východisko. Napíklad pokusy pobaltských vlád
koordinovat spolený postup na podzim 1939 komentuje pouze jako
naivní snahu, o ní si pece musely být vdomy, e vyvolá
negativní sovtskou reakci. Charakteristický postoj zaujímá ubarjan
také k tm výzkumm souasných pobaltských a ruských
historik, kteí situaci popisují jako sovtskou vojenskou pevahou
vynucené kroky ústící v sovt- skou okupaci Pobaltí. Podle
ubarjanova názoru pitom nelze vstup Litvy, Lotyšska a Estonska
do Sovtského svazu chápat jako okupaci u jen proto, e tamní obyva-
telé získali stejná obanská práva, jaká byla obvyklá
v ostatních ástech Sovtského svazu. ubarjan pipouští jediný
negativní rys sovtské akce v Pobaltí: navazující represi.
I tu ovšem chápe jako obvyklou v rámci sovtské
spolenosti.51 Neutralita a jistá garance zajištní bezpeí
sovtského státu, o n sovtská diplomacie v kon- fliktu
imperialistických stát v souladu s komunistickou
ideologií pvodn skuten usilovala, vzaly za své teprve Stalinovým
rozhodnutím stvrdit dodatenou Dohodu
51 Srov. Irmina Matonyte, „The Elites’ Games in the Field of
Memory: Insight from Lithuania“, in His tory, Memory and Politics
in Central and Eastern Europe. Memory Games, ed. Georges Mink
a Laure Neumayer (New York: Palgrave Macmillan, 2013),
105–20.
100
o spolupráci s Hitlerem, tvrdí ubarjan. Vnímal-li Stalin,
e Hitler povauje sovt- sko-nmecké spojenectví pouze za doasný
taktický manévr, není podle ubarjana jasné. Odmítnout však podle
jeho názoru lze tvrzení Viktora Suvorova, e by byl Stalin
pipravoval válku proti Hitlerovi a ten ho útokem v ervnu
1941 pedbhl.52 Ve skutenosti, tvrdí ubarjan, se Sovtský svaz
Stalinovým piinním stal nmec- kým rukojmím. Stalin podle nho uvil
nmeckým slibm a lím, ztratil smysl pro realitu i míru
a byl ochoten nejen revidovat sovtskou zahraniní politiku, ale
také ideologii. Na pelomu let 1940 a 1941, kdy si Stalin zaal
nebezpeí uvdomovat, ubarjan u nenalézá jiné ešení situace ne
smlouvou s Japonskem realizované rozhodnutí zabránit válce na
dvou frontách a propagandistickým obratem zahájené posilování
sovtského odstrašovacího potenciálu. Tato opatení, stejn jako
ekono- mický appeasement ve snaze maximáln oddálit stetnutí
s Nmeckem, aplikoval podle nho Stalin správn. Ve sloité
mezinárodní situaci mu nezbývalo ne jen ekat: „Berlín ovládala
euforie z nového grandiózního vojenského pochodu, který ml
svrhnout bolševismus, pokoit Rusko a poté uštdit poslední ránu
Velké Bri- tánii. […] A hlavní osobnost v Kremlu […] si
kladla stále tyté otázky – byla-li jeho volba v srpnu
a záí 1939 správná a zdali skuten nemohl pehrát
Hitlera.“53
ubarjan tedy nahlíí jednání Stalina kriticky a oznauje ho
dokonce za pro- tipól pacifismu a humanismu. V diskusích,
které vlivem snahy ruských prezident první dekády 21. století
kodifikovat Vítzství ve Velké vlastenecké válce jako úhel- ný kámen
národní historie ovládly ruský veejný prostor, mu však draz na
údajn bezvýchodnou mezinárodní situaci umouje vyhnout se
jednoznanému soudu o Stalinovi. ubarjan vyjádil urité
pochopení pro sloitost jeho rozhodování a podtrhl, e charakter
stalinismu neml nic spoleného s hrdinstvím lidu, který po
dvacet let prokazoval nezmrnou vli i sílu modernizovat
a ochránit vlast. Zno- vu se tak vrátil ke starému triku
sovtské diplomacie, která „lid“ umle oddlovala od jeho vedení všude
tam, kde jí politická elita nebyla naklonna, a podpoil nový
prezidentský výklad stalinského teroru jako ceny zaplacené pedky za
obrovský vzestup Ruska a poráku hlavního djinného zla –
fašismu.
Organizace a financování vdy
Do funkce editele Institutu všeobecných djin Akademie vd Sovtského
svazu, resp. Ruské akademie vd byl ubarjan svými kolegy zvolen
v roce 1988, poté co
52 esky vyšla Suvorovova práce jako Viktor Suvorov, Ledoborec.
Všechno bylo jinak aneb kdo zaal druhou svtovou válku? (Praha: Naše
vojsko, 1995).
53 ubar jan, Kanun tragedii, 463.
101
pes deset let úspšn vedl nejprve jeho sektor a potom oddlení
djin mezinárod- ních vztah. V turbulentní atmosfée
ideologických zmn a navazujících reforem prokázal nesporné
organizaní dovednosti i obdivuhodnou schopnost zajistit chod
svené instituce. Tváí v tvá promn paradigmat, metod historické
práce, pílivu výsledk zahraniní vdy a celospoleenské neochot
ekat na nov tlumoenou historii elil ztrát jistoty velkorysého
finanního krytí bádání ze strany státu a s ní spojeným
personálním zmnám. Dokázal si však zachovat autoritu, svými mezi-
národními zkušenostmi zjevn inspirovaný nadhled i relativn
pesnou pedstavu o innosti svých koleg a pi kadoroním
hodnocení jejich výsledk a budoucích moností uml nalézat slova
chvály a nabízet perspektivu. Jeho podízení se od roku 1989,
kdy namísto vdeckých pracoviš zaal stát financovat konkrétní
projekty, pohybovali v politicky poutavých tématech 20.
století a on je podporoval ve spo- lupráci s domácími
archivy i zahraniními partnery a vyzýval je
k ostraitosti vi politické utilitarit. Pehodnocování sovtských
djin mlo podle nho probíhat na základ historických fakt, nikoliv
podle aktuální politické poteby. Problém reformy financování vdy ho
souasn pivedl blíe k ruským politikm, do prezidentské Rady pro
vdu, vzdlávání a technologie, kde usiloval o alespo
minimální respekt k humanitním vdám a upozoroval, e
poskytované prostedky pokrývají nízké platy jeho podízených
nanejvýš ze sedmdesáti procent.54
Chybjící finance dokázal ubarjan zajistit z ciziny, která
dychtiv reagova- la na ruskou archivní revoluci a ubarjana
vnímala jako vlivného partnera. Ji od sedmdesátých let si toti díky
vlastnímu zahraninpoliticky orientovanému výzkumu, znalosti
anglického i francouzského jazyka a politické
spolehlivosti sys- tematicky budoval kontakty v mnoha
západních zemích. Ty mu nejen dovolily zís- kat funkci
v národní odboce Mezinárodního výboru historických vd, ale
i zajiš- ovaly, a to ješt v dobách platnosti mimoádn
písných omezení pro vycestování ze Sovtského svazu, monost
konfrontovat doma dostupné prameny se studiem v západních
archivech a knihovnách. V 90. letech se práv tudy otevela
ubarja- nova cesta k prudce se rozvíjející spolupráci ruských
historik se západními vdci a zejména k projektm
mezinárodní vdecké spolupráce. Na té se ubarjan od svého zvolení
lenem Rady Mezinárodního výboru historických vd na madrid- ském
kongresu v roce 1995 a po kongres v Oslo v roce 2000
aktivn podílel.55 Za ruskou stranu byl partnerem mnoha projekt,
které západní instituce v Rusku
54 T. S. Trubinova, „Godinoje sobranije Akademii nauk SSSR“, Novaja
i novejšaja istorija 32, . 4 (1989): 226–28;
„O rabote instituta vseobšej istorii RAN“, Novaja
i novejšaja istorija 38, . 4 (1995): 3–11.
55 S. L. Tichvinskij, „Sozdavaja atmosferu medunarodnogo naunogo
sotrudniestva (Akademik A. O. ubar jan na kongressach MKIN)“,
in Istorieskaja nauka na rubee vekov, ed. A. A. Fursen- ko (Moskva:
Nauka, 2001), 18–27.
102
spolufinancovaly; mimo jiné zaštítil pípravu sedmi svazk dokument
z archi- vu Komunistické internacionály i digitalizaci
jeho fond.56 Dalších výzkumných úkol se dotkl z pozice pedsedy
bilaterálních komisí ruských historik s kolegy z Litvy,
Nmecka, Rakouska, Rumunska a Ukrajiny nebo jako garant
spolupráce s konkrétními zahraniními institucemi.57
Zkušenosti z tak intenzivního zapojení do mezinárodní
spolupráce se snaí ubarjan zúroit i dnes. Zatímco díve však
motivoval své podízené k utváení tezí v prbhu
mezinárodního výzkumu, dnes pi vlastní práci spíše dává ped- nost
tomu, aby zahraniní experti z Francie, Velké Británie, Nmecka
a Spoje- ných stát amerických pouze ve vztahu ke svtovým
trendm hodnotili aktuál- nost ruskými historiky domácím grantovým
agenturám nabídnutých projekt. V dob, kdy Rusko (na vln zdšení
své politické elity z údajn Západem roz- poutaných oranových
revolucí) chce znovu samo pln financovat vlastní histo- rický
výzkum, ubarjan nestojí podle svých slov o to, aby jako díve
docházelo k mrhání prostedk na pouze formáln do projekt
zapojené zahraniní vdce. Tím chce ídit také své psobení
v dozorí rad vládou nedávno zízené tetí ruské grantové
agentury,58 kam ho pizval poboník prezidenta Putina, Andrej
Fursenko. „Všichni si pamatují na konkurz megagrant, v jeho
rámci se k nám zvali zahraniní vdci […] Jak se ukázalo, […]
zejména v humanitních vdách bylo obtíné najít lovka ochotného
pijet do Ruska na šest msíc pracovat,“ dokládá oprávnnost svého
názoru ubarjan. Nová agentura, Ruský vdecký fond (Rossijskij naunyj
fond), má oproti ji existujícím dvma agenturám podle ubarjana více
hájit komplexní pístup k rozvoji ruské vdy a pidlovat
finanní prostedky na základ výbrových ízení z projekt
pedloených ruskými bada- teli. editel Institutu všeobecných djin
Ruské akademie vd si od toho slibuje vtší pozornost ke v Rusku
podle jeho názoru doposud pehlíeným humanitním a sociálním
vdám.59
56 Ja. S. Drabkin et al., ed., Komintern i ideja mirovoj
revoljucii: Dokumenty (Moskva: Nauka, 1998);
M. M. Narinskij, K. M. Anderson a A. O. ubar jan,
eds., Komintern i Vtoraja mirovaja vojna. V 2 astjach
(Moskva: Pamjatniki istorieskoj mysli, 1994, 1998).
57 Nap. rusko-blorusko-ukrajinský akademický projekt A. A.
Kovalenja, V. A. Smolij, A. O. ubar‘jan, eds., 1941 god: strana
v ogne: istorikodokumentalnoje izdanije: v dvuch knigach
(Moskva: Olma media grupp, 2011).
58 V Rusku ji od první poloviny devadesátých let pracuje
prezidentským dekretem zízená samosprávná nezisková státní
organizace Ruský státní fond základního výzkumu (Rossijskij fond
fundamental‘nych issledovanij, RFFI), www.rfbr.ru, a vládním
naízením vytvoená státní píspvková organizace Ruský humanitární
vdecký fond (Rossijskij gumanitarnyj naunyj fond, RGNF),
www.rfh.ru.
59 Rozhovor Niny Šatalovové s Alexandrem ubarjanem „Ujti ot
povtorenij. Novyj fond pomoet v opredelenii prioritetov“,
Poisk, 24. bezna 2014,
www.poisknews.ru/theme/science-politics/9619.
103
Organizace výuky djin
Akoliv ubarjanovy pedagogické zkušenosti vznikaly ve vysokoškolském
prostedí, v polovin 90. let se zapojil do probíhající reformy
ruského základní- ho vzdlávání a jako rektor Státní
univerzity humanitních vd, která s oporou v akademii vd
usiluje o maximální sblíení student s aktuálními
výzkumnými prioritami, zaštítil práce na novém komplexu djepisných
uebnic a metodických materiál pro 5. a 11. tídy základních
škol.60 Zapojil se také do ešení nkolika encyklopedických
projekt.61
S novým tisíciletím, v nm prezident Putin opakovan
deklaroval svj zájem ovlivnit obsah djepisu v prospch vlastní
interpretace jednotící ruské národní idey, se ubarjan v debat
o výuce ruských djin na základních a stedních školách
angaoval stále více. Kdy Putin v roce 2004 reorganizoval
prezidentskou Radu pro vdu, technologie a vzdlávání
a oslabil vliv akademik na její fungování (do srpna 2004 mla
Rada 22 len, z toho 20 pracovalo v Akademii vd; po
Putinov zásahu se tento pomr zmnil na 33 : 24), ubarjan zstal její
souástí.62 Uite- ným se stal pedevším po fiasku Medvedevova
úvodního experimentu prosazují- cího v letech 2008 a 2009
ruskou politickou špikou inscenovaný výklad nedávné národní
minulosti kombinací v mnohém skandálního souboru Filippovových
a Danilinových uebnic a metodických text se zízením
prezidentské Komise na obranu proti pokusm padlat djiny na úkor
Ruska. Zatímco mezi historiky neznámý Filippov a prominent
Danilin nedokázali své teze veejn obhájit jinak ne odkazy na vli
ruských mocných, ubarjan vnesl do politických debat o ruské
minulosti smílivý tón a schopnost nacházet na kritiku vdecky
relevantní odpo- vdi. Besedující asto výrazn odborn pevyšuje; vdy
jeho partnery bývají a píliš asto z titulu svých ídících
funkcí v nejrznjších nevládních historických spolenostech
straníci Jednotného Ruska, napíklad ministr kultury a pedseda
Ruské vojensko-historické spolenosti Vladimir Medinskij nebo
estrádní umlky- n, šéfka aparátu Státní dumy a lenka rady
Ruské historické spolenosti Dachan Pollyjeva. V roce 2011
vyšlo pod ubarjanovým vedením páté, doplnné vydání
60 Diskuse o promn ruského historického vzdlávání 90. let 20.
století zachycuje práce Kaplan, Pin- chas, Ermolaeva, The Teaching
of History in Contemporary Russia. Viz také Ben Eklof, Larry E.
Hol- mes, Vera Kaplan, eds. Educational Reform in PostSoviet
Russia: Legacies and Prospects (New York: Frank Cass, 2005).
61 Nejnovji viz Michail Mjagkov, Aleksandr ubar jan a Jurij
Nikiforov, Velikaja Oteestvennaja vojna. Encyklopedija (Moskva:
Olma media grupp, 2015). ubarjan ídil také kolektiv pracovník IVI
RAN pi práci na Rossijskaja istorieskaja encyklopedija (Moskva:
Olma media grupp, 2015).
62 Sovet po nauke, technologijam i obrazovaniju,
http://ps.1september.ru/article.php?ID=200507205.
104
uebnice ruských djin od 20. do 21. století.63 Odbornost, zdraznná
uvedeným kontextem, ubarjanovi nijak pekvapiv otevírá pístup do
vedoucích pozic v dalších nov se objevujících píslušn zamených
spoleenských i státních orga- nizacích. ubarjan tak mimo své
editelské pozice v Institutu všeobecné historie a vedle
funkce prezidenta (ped tím rektora) Státní univerzity humanitních
vd dnes psobí také v uvedené Prezidentské rad pro vdu,
vzdlávání a technologie, spolupedsedá Akademické vzdlávací
organizaci, pedsedá všeruské spoleenské organizaci Asociace uitel
historie a spoleenských vd a je prezidentem Meziná- rodní
asociace historických fakult zemí Spoleenství nezávislých
stát.
Rok 2012, kdy byl Medvedvv neúspšný historicko-vzdlávací projekt
završen zrušením Komise na obranu proti pokusm padlat djiny, byl
v Rusku vyhlášen rokem historie. ubarjan bhem nho plynule
vymnil lenství ve zru- šené komisi za post vdeckého editele
pipravované Ruské historické spolenosti a spolu
s pedsedou této formáln nezávislé nevládní organizace,
nkdejším šéfem ruské vládní i prezidentské administrativy
a souasným pedsedou dolní komory ruského parlamentu, Sergejem
Naryškinem, zaal pipravovat koncepci jednotné- ho standardu ruských
historických uebnic. Cílem, který v rozhovorech obhajoval
i prezident Putin, bylo vylouit monost existence protikladných
výklad národní minulosti a zamnit nepehledné desítky
povolených djepisných výukových text jednotným chronologicky
správným konceptem, který bude obsahovat oficiální hodnocení
historických událostí a stane se základem jednotných uebních
a meto- dických materiál pro všechny ruské základní
školy.
ubarjanova cesta k tomuto cíli zaala ji v roce 2011, kdy
se aktivn zapojil do pípravy a prbhu Prvního sjezdu ruských
uitel djepisu a spoleenských vd v Moskv. V prosinci
tého roku ho spojení s Naryškinem vyneslo mezi leny dozorí
rady práv šéfem Ruské dumy vedené neziskové organizace Fond soudo-
bých djin zaloené v ervnu 2008. Dva msíce po ubarjanov nástupu
do této funkce došlo k propojení fondu
s historicko-filologickým sektorem Ruské akade- mie vd, které
pak na kvtnovém valném shromádní vdc prezentoval jejich šéf
Anatolij Derevjanko jako logický výsledek úctyhodných vdeckých,
vydavatel- ských a vdecko-organizaních poin fondu. O msíc
pozdji byla institucionální rošáda z iniciativy více ne
ticítky galerií, univerzit, spoleenských, vdeckých i státních
organizací završena zaloením Ruské historické spolenosti. Ta znovu
svým pedsedou zvolila vzdláním ekonoma Sergeje Naryškina a
jako spolu- pedsedy také akademiky Anatolije Derevjanka, Alexandra
ubarjana a rektora
63 Aleksandr ubar jan, Aleksandr Danilov a Jefim Pivovar,
Istorija Rossii XX – naalo XXI veka. 11 klass. Uebnik. Profil
nyj i bazovyj urovni (Moskva: Prosvešenije, 2011).
105
MGIMO Anatolije Torkunova. Vzáptí se pihlásila k tradici
carské ruské histo- rické spolenosti z konce 19. století
a vyzvala prezidenta Putina, aby stanul v ele její dozorí
rady.64
Prostedkem k vytvoení oficiálního školního výkladu ruských
djin se sta- la ptašedesátistránková Koncepce nového
metodicko-vzdlávacího komplexu domácí historie a v ní
obsaený historicko-kulturní standard diktující základní hodnocení
klíových událostí minulosti, výklad termín, personálií i
seznam obtíných a ve spolenosti dosud sporných historických
otázek. Uvádí hlavní metody, které jsou pi výuce djepisu
v ruské základní škole pípustné, a uruje jak tematicky
rozloit výuku do jednotlivých roník. Pedpokládá, e v soula- du
s jeho znním budou upraveny i jednotné státní zkoušky
z djepisu a uitelé absolvují kurzy zvyšující daným smrem
jejich kvalifikaci.65 Kritici celé koncepce od poátku protestují
proti absolutizaci jednoho výkladu a upozorují na ústavní
garanci názorové plurality a svobody. Také zástupci neruských
republik se sta- vjí proti nahrazování vlastní interpretace
minulosti rusifikovaným výkladem. ubarjan odpovídá odkazy na pání
uitel djepisu vyjádená na jejich prvním (2011) a druhém (2012)
sjezdu. Tvrdí, e sama existence mnoha desítek djepis- ných uebnic
ve skutenosti nedovoluje uitelm u pro své mnoství seznámit se
s rznými náhledy na historické události a nutí je
v jejich výkladu podléhat zkreslením.66
Historik Andrej Zubov v diskusi, kterou s ubarjanem
v listopadu 2013 o koncepci vedl, vyjádil pesvdení, e
skrze ni pokrauje vytváení jednotné ideologie v oblasti
historie, která Rusko fakticky vrací do sovtské totalitární doby,
kdy uebnice djepisu diktoval primát ideologické jednoty obrovského
státu a vše, co mu odporovalo – jednotlivci, nebo jiné
státy – bylo oznaováno za nepátel- ské. Podle Zubovova názoru
nesmí profesionál a oban dnešní ruské spolenosti pestat
pipomínat, e neexistují nesprávné pístupy a e rozdílné názory
je teba tíbit diskusí. Podle ubarjana je sice teba obany vzdlávat
a sbliovat s demo- kratickými názory, je ale také nutné
vycházet z reality, v ní ijeme. Koncepce, tvrdí ubarjan,
rzné názory odráí a pomáhá se v nich obanm
zorientovat.67
64 Lenta novostej. Fond sovremennoj istorii,
http://mhf.su/news/news. 65 Koncepcija novogo uebno-metodieskogo
kompleksa po oteestvennoj istorii. 66 Ol ga Daškovskaja, „Uiteljam
ne chvatajet znanij, uebnikam – prostoty“, Pervoje sentjabrja,
. 20
(2010), http://ps.1september.ru/view_article.php?ID=201002004. Viz
také rozhovor Daškovské s Alexandrem ubarjanem „Istorija ne
dolna byt zalonicej politiki“, Pervoje sentjabrja, . 8 (2011),
http://ps.1september.ru/article.php?ID=201100803. Viz dále Olga
Daškovskaja, „Uebnik bystrogo pri- gotovlenija“, Pervoje
sentjabrja, . 12 (2013),
http://ps.1september.ru/view_article.php?ID=201301204.
67 Debata Alexandra Oganovie ubarjana s Andrejem Zubovem
„Jedinyj uebnik dlja razorvannogo obšestva“, Novoje vremja, 26.
listopadu 2013.
106
Pokud jde o konkrétní obsah, za nejspornjší je povaován výklad
vývoje Rus- ka od poátku 20. století, který koncepce plánuje pro
desátou a jedenáctou tídu ruských škol. Zatímco podle ubarjana
není sovtská epocha jen érou gulagu, pro- toe v dobách prvních
ptiletek v sob stát našel sílu k prudkému vzestupu, Zubov
je pesvden, e tehdy ne&