„Qui grandi Sommi Pontefici, tra quali molti santi e beati, fino ai nostri giorni, hanno celebrato la Messa e confermato nella fede i fratelli; qui si sono celebrati avvenimenti storici epocali, qui sono stati battezati e cresimati innumerevoli schiere di fanciulli e di giovani; qui hanno voluto avere estremo riposo celebri figure di tutti i tempi...“ (z homílie J. E. Giovanni kardinála Coppy, čestného občana Drysic, pronesené v bazilice svatého Petra v Římě při mši svaté u příležitosti výročí jejího posvěcení, 18. listopadu 2004)

„Tady, velcí papežové, mezi nimiž je mnoho svatých a blahoslavených, slavili mši svatou a utvrzovali bratry ve víře; tady se slavily epochální historické události, jakými byly dva vatikánské koncily; tady přijaly křest a biřmování nesčetné zástupy dětí a mladých; tady si přáli věčně spočinout nejslavnější postavy všech dob v očekávání svého vzkříšení; tady se modlili, plakali a nacházeli odpuštění poutníci, co po staletí přicházeli k hrobu svatého Petra...!“Těmito slovy kardinála Coppy, - jehož římská rezidence se nachází ve stínu kopule svatopetrské baziliky, - zahajuji přípravu nadcházející pouti, která nás v roce sv. Pavla zavede k hrobům apoštolů, kam se po staletí ubíraly a dodnes ubírají generace poutníků, turistů a badatelů, vedeny motivy, které nejsou pouze „estetické“, ale mají rozměr vnitřní zkušenosti víry a modlitby spojené s kontemplací „krásy“, jejímž světovým symbolem je právě Řím. Nejobdivovanějším a nejnavštěvovanějším památkám věčného města vévodí komplex vatikánské baziliky, vybudované nad hrobem svatého Petra, knížete apoštolů, který spolu se svatým Pavlem položil základy Římské církve.„O Roma nobilis, orbis et domina/cunctarum urbium excellentissima, pěli středověcí římští poutníci, prožívající tak už předem radost, že se budou moci zastavit v modlitbě u hrobů apoštolů Petra a Pavla, díky jejichž krvi prolité pro Krista, „se Řím skví nad veškerou krásou světa“ (excellis omnem mundi pulchritudinem). Proto, jak řekl Pius XII. skupině německých poutníků, 1. ledna 1952: „zůstane bazilika svatého Petra povždy vrcholným bodem návštěvy Říma. Je obrazem věčného náboženského Říma, křesťanské víry, katolické Církve, její vůle nést do celého světa Kristovu pravdu a milost, své vědomí,

Eucharistie u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, 9.6.2007

PPEERREEGGRRIINNAATTIIOO AADD MMIIRRAACCUULLAA FFIIDDEEII99.. -- 2200.. ččeerrvvnnaa 22001144

ŘŘÍÍMM –– BBAAZZIILLIIKKAA SSVVAATTÉÉHHOO PPEETTRRAA

2

že je nad časem a překoná všechny doby“. Mezi mnoha osobnostmi, které navštívily tuto“ohromnou a ohromující továrnu“ sv. Petra, jak ji označil Vasari ve své knize Životy, když je právem zařadil mezi „divy světa“, lze uvést svědectví francouzské spisovatelky madame de Staël (1807): „Tento chrám je obrazem Nekonečného: bezmezné jsou tu pocity, jež probouzí, ideje, na něž odkazuje, nekonečná řada let, co připomíná, pro minulost i budoucnost. Vstoupíte-li z jejího objetí, jako byste z myšlení nebes přecházeli k pozemským zájmům, a z věčnosti náboženství k pomíjivému vanutí času“.

„Řada let“ stávající baziliky svatého Petra dosáhla právě v roce 2006 půl milénia od chvíle, kdy 18. dubna 1506, papež Julius II., della Rovere, položil základní kámen nové stavby (na místě dnešního pilíře sv. Veroniky). Současně se pokračovalo v rozboru staré baziliky, vybudované císařem Konstantinem nad hrobem sv. Petra v první polovině IV. století, která hrozila zřícením, a s jejíž demolicí se začalo už za pontifikátů Mikuláše V. a Sixta IV. Starobylou baziliku, s jejíž stavbou se začalo v roce

315, tedy krátce poté, co sám císař udělil Milánským ediktem v roce 313 křesťanskému kultu svobodu, posvětil 18. listopadu 326 papež Silvestr I., a dokončena byla v roce 349. Uchvacovala svou velkolepostí – měla pět lodí rozdělených lesem 88 mramorových sloupů, co do výšky srovnatelných s dnešními, před nimiž stálo rozlehlé átrium s čtveřicí podloubí, v jehož středu stál cantharus (nádrž na omývání), do níž s ohromné bronzové šišky, nyní v Cortile della Pigna (obr.), teklo velké množství vody pro poutníky. Práce na nové bazilice trvaly více než 150 let, tolik si jich totiž vyžádalo uskutečnění projektu ve tvaru latinského kříže s jeho loďmi a bočními kaplemi, vztyčení obelisku na náměstí, bronzového baldachýnu a oltáře katedry, sochy, fresky, mozaiky a štuky, až po kolonádu. Zatímco staveniště Továrny sv. Petra bylo ještě v plném proudu, 18. listopadu 1626 – u příležitosti 1300. výročí posvěcení starobylého chrámu – byl papežem Urbanem VIII. posvěcen i nový chrám. Na tomto nesmírném a často vzrušeném staveništi tvořili vrcholní géniové rozmanitých odvětví umění italské renesance a baroka: Leon Battista Alberti, Bramante, Raffaello, Giuliano a Antonio da Sangallo, Michelangelo Buonarroti, Jacopo Barozzi řečený „il Vignola“, Giacomo della Porta, Carlo Maderno, Domenicu Fontana, Gianlorenzo Bernini a Francesco Borromini. Především Berninimu -„singularis in singulis, in omnibus unicum“ (mezi všemi a ve všem jedinečný) - jak hlásá medaile, kterou nechal k jeho poctě razit Ludvík XIV. -, spolu s Michelangelem vděčíme za vnímání nádhery a úžasu, jaký jímá každého, kdo překračuje práh dnešní svatopetrské baziliky.Díky těmto géniům, zakotveným ve víře v Krista a úctě k Církvi, zůstává bazilika svatého Petra nejvelkolepějším architektonickým svědectvím světa, v němž jako by docházelo k mystickému setkání času a věčnosti, aby každý tvor mohl při vzpomínce na svatého Petra vzdávat chválu a dík svému Tvůrci. Úchvatné dějiny a mimořádné bohatství vrcholných uměleckých děl činí tuto baziliku „nejslavnějším chrámem světa“.

3

Hrob sv. Petra

„Podstatnou je následující otázka: byl skutečně nalezen hrob sv. Petra? Na tuto otázku dávají závěrečné práce a studie jasnou odpověď: ANO. Hrob knížete apoštolů byl nalezen.Druhá otázka, vyplývající z předchozí, se týká ostatků světce. Byly nalezeny? Na okraji hrobu byly nalezeny lidské kosti, o nichž však nelze s jistotou říci, zda jsou to tělesné ostatky apoštola. To však nechává nedotčenou historickou skutečnost hrobu. Gigantická kupole se vypíná přesně nad hrobem prvního římského biskupa, prvního papeže; prostý hrob, nad nímž však úcta následujících staletí dala vyrůst největšímu chrámu křesťanství“.

Těmito slovy, pronesenými na závěr Svatého roku 1950, papež Pius XII. oznámil světu úspěšné výsledky průzkumné kampaně, která trvala celé předchozí desetiletí. Dějiny znovu nalezení hrobu sv. Petra začaly v roce 1939, kdy po zvolení Pia XII. byly ve vatikánských kryptách zahájeny práce na umístění hrobu jeho předchůdce Pia XI.

Už první vykopávky vynesly na světlo některé archeologicky významné prvky, které vedly papeže Pia XII. aby dal podnět k průzkumu: následně byla odhalena skutečná nekropole, která se s jistotou používala až do IV. století po Kristu, kdy císař Konstantin položil základy baziliky sv. Petra. Nejvýznamnější částí této nekropole je malý prostor označený „pole P“. Přesně na vertikále, nacházíme pod hlavním oltářem současné baziliky prostý hrob sv. Petra.

Všechny následující průzkumy tento prostý hrob nechaly nedotčený, ba usilovaly o jeho uchování. Z vykopávek je zřejmé, že když se kolem roku 160 začala na území Vatikánu množit náhrobní mauzolea, byl prostor kolem hrobu sv. Petra obehnán zdí, která byla červeně zbarvena (proto ji archeologové, kteří ji objevili, nazvali „muro rosso“, červená zeď). Tato zeď byla ovšem postavena tak, že vytvářela malou niku, která chránila hrob. Jen pro přesnost, nad místem hrobu byl vybudován malý výklenek se dvěma sloupy, aby se tím hrob ještě více zvýraznil.Nejstarší literární svědectví o pohřbení sv. Petra ve Vatikáně přináší Církevní dějiny (Hist. eccl. II., 25,5-7) teologa a historika Eusebia z Cézareje, jenž oslavoval císaře Konstantina, a protože psal v Cézareji přímořské, římské provincii, která se tehdy nazývala Palestina, mohl právě v Cézareji využívat knihovny, kterou založil Origenes. Eusebius přináší cenné svědectví vzdělaného římského presbytera jménem Gaius, který žil v Římě za časů biskupa Zefirina“ (tzn. v letech 198-218). Tento kolem roku 200 polemizoval s montanistickým heretikem Proklem, který se pyšnil hrobem apoštola Filipa v Hierapoli ve Frýgii (dnešní Turecko). Gaius, který hájil věrohodnost apoštolské tradice římských křesťanů, mu odpovídá:

„Mohu ti ukázat ´trofeje´ apoštolů. Půjdeš-li do Vatikánu či po Ostijské cestě, najdeš tam ´trofeje´ zakladatelů Církve“.

Výklenek, který archeologové nalezly, dostal na základě tohoto svědectví název „Gájova trofej“: trofej (z řeckého tropaion), připomíná vítězství, totiž poslední vítězství nad smrtí skrze mučednictví, čímž se říká, že hroby apoštolů jsou rovněž a především pomníky vítězství. Pro nás toto Gájovo svědectví dokazuje, že římští křesťané kolem roku 200

4

dobře věděli, kde se nachází Petrův hrob, neboť od jeho mučednické smrti ještě neuplynulo příliš času, aby se jeho paměť vytratila.Kolem roku 250 dochází k další změně: byla vybudována zeď, zvaná „g“, napravo v bezprostřední blízkosti výklenku. I přesto, že důvod nám zůstává neznámý, je jisté, že se vzápětí stává prostorem kultu sv. Petra: záhy byla pokryta množstvím nápisů, na nichž se neustále opakuje Petrovo jméno, na znamení úcty a prosebné modlitby, s níž se k němu věřící obraceli. Mezi těmito nápisy vzbudil mimořádný zájem fragment „červené zdi“ s nápisem o dvou částečně Zachových řádcích v řečtině: PETR____ ENI___, který objevil jezuitský archeolog P. Ferrua (2. srpna 1951).Badatelka Margherita Guarducci, která se zabývá nápisy přelomu let 50/60 n.l. v tomto nápisu spatřuje klíč k dešifrování „mystické kryptografie“, a své výzkumy shrnula takto:

Petr je graficky přidružen ke Kristu, a to tak úzce, že jeho jméno mnohdy tvoří jediný znak se jménem Vykupitele: spojení, jež představuje pouto, jež první křesťané přikládali vztahu mezi oběma postavami. Apoštol bývá vícekrát spojován s Kristem a Marii.. V některých případech je pak Petrovo jméno zkracováno a má tvar klíče, což je zřejmý odkaz na symbolické klíče, které Kristus svěřil svému náměstku na zemi.

Zmíněný nápis pak badatelka interpretuje jako písmo neznámého poutníka, jenž napsal Petros eni („Petr je tady“) ve smyslu enesti („je tady uvnitř“). Podle mnoha badatelů, v čele se samotným objevitelem – P. Ferruou – k němuž se kloní i prof. Marrou ze Sorbonny, dal by se tento řecký nápis, v souladu s devocionálními nápisy, lépe interpretovat ve smyslu přání pokoje jako: Petr(os) en i(réné).

Pro Církev však konečně nadešly jasnější časy za Konstantina (nemanželský syn Konstance Chlora, vyrůstající na dvoře Diokleciánově v Nikomédii, kde začal velkolepou vojenskou kariéru, stal se tetrarchou; pro svůj obrovitý krk byl nazýván Trachala). Po smrti otce byl 25. července 306 vyhlášen augustem. U Milvijského mostu na Via Flamminia, před branami Říma, pokořil 28. října 312 svého soka Maxencia, který posléze utonul v Tibeře, a rok nato vyhlásil Milánský edikt (313), v němž se praví:

Pozůstatek bronzové sochy císaře Konstantina v Kapitolských muzeích

5

„My, Konstantin Augustus a Licinius Augustus jsme rozhodli, že křesťanům a všem ostatním dáváme svobodu vyznávat svénáboženství, aby božstva, která jsou na nebesích, ať už jsou jakákoli, dopřávala nám a našim poddaným pokoj a prosperitu“(Lactantius, De mortibus persecutorum, cap. XXX. A XVIII.)

Konstantin rovněž zavedl v roce 321 týdenní

počítaní času

«Imperator Constantinus.Omnes iudices urbanaeque plebes et artium officia cunctarum venerabili die solis quiescant. ruri tamen positi agrorum culturae libere licenterque inserviant, quoniam frequenter evenit, ut non alio aptius die frumenta sulcis aut vineae scrobibuscommendentur, ne occasione momenti pereat commoditas caelesti provisione concessa. *

«Císař Konstantin. V ctihodný den Slunce, ať spočinou úřady i obyvatelé měst a zůstanou zavřeny všechny obchody. V osadách však jsou lidé svobodní pokračovat ve své práci, neboť často dochází k tomu, že nelze odložit žně či sázení vinic; je tomu tak z obavy, že promarněním vhodného okamžiku k těmto pracem, bychom přišli o hledání ztraceného ráje.“

Křesťanskému kultu tedy byla dána svoboda, a začalo se s řadou děl zaměřených na oslavu křesťanské víry. Konstantin, veden zřejmě svou matkou (sám se nechal pokřtít až v hodině smrti), svatou Helenou, a papežem Silvestrem, rozhodl o vybudování baziliky nad hrobem sv. Petra.Konstantinův monumentální „pomník“ vznikl obložením výklenku ze II. století a „zdi“ deskami vzácných mramorů, přičemž na jedné straně byl ponechán volný přístup, aby nika se dvěma sloupy zůstala viditelná. Vpředu byly vybudovány dvě řady spirálovitých sloupů, spojených zábradlím, aby tak bylo možné uzavřít prostor před pomníkem. Nad tímto Konstantinovým pomníkem“ byla zahájena stavba baziliky: jedná se o velmi významnou skutečnost, neboť je posledním potvrzením tradice, tehdy už ustálené, že právě tady se nacházel hrob sv. Petra. Stavba baziliky však vzápětí narazila na závažné překážky různého druhu. Rozhodná vůle překonat je se pak nedá vyložit jinak, než snahou učinit ohniskem baziliky právě hrob knížete apoštolů.

Model Konstantinovy baziliky

6

Především pokud jde o umístění: vatikánský pahorek má takový sklon, že k tomu, aby se vytvořila rovina, na níž by se stavěla bazilika, bylo zapotřebí na jedné straně zeminu odkopat a na druhou ji navést. K tomu však přistupuje fakt, že se jednalo o nekropoli, která se v době Konstantinově ještě používala: znepřístupnit toto území, hojně navštěvované příbuznými zesnulých by hraničilo se svatokrádeží. Dovedeme si představit, že Konstantin musel za tímto účelem použít všech svých císařských pravomocí.

Kromě toho je anomálii také orientace baziliky, která je místo k východu obrácena k západu, aby se tak uchoval směr daný „Pomníkem sv. Petra“, a zachoval se výklenek, označující apoštolův hrob, jakožto bod, k němuž se okamžitě upře pohled každého, kdo vstoupí. Bazilikální stavby už Římané používali, a to jako shromaždiště: obvykle měly obdélníkový tvar, přičemž vstup byl na jedné z dlouhých stran s více apsidami. Konstantinovi architekti převzali tuto typologii vcelku beze změny, pouze s detaily, které si vyžadoval kult: vstup se přesunul na krátkou stranu a apsida, která tak byla jedinou, se nacházela na opačné straně.Pozornost vstupujícího tak hned upoutá apsida a to, co obsahuje.

Vatikánská bazilika představuje i další

inovační etapu, jakožto místo kultu ale také pomník Petrova mučednictví. Proto apsida, pod jejímž obloukem se nachází oslavný pomník, nemůže být bezprostředně v kontaktu s korpusem baziliky, ale je oddělena, izolována, aby tvořila prostor k nezbytné usebranosti při pohledu na relikvie. Vzniká tak příčná chrámová loď, která se od té chvíle stává charakteristickým prvkem chrámové architektury.

K další změně došlo za papeže Řehoře Velikého (590-604), který nechal nad „pomníkem“ vybudovat oltář, aby se právě nad Petrovým hrobem mohla slavit eucharistie. Ve středověku pak papež Kalist II. (1119-1124) postavil nad oltářem Řehoře Velikého

7

nový oltář, jehož byl předcházející součástí. Nakonec v roce 1594, během dlouhých prací,které vedly k odstranění konstantinovské baziliky a vybudování té stávající, nechal papež Klement VII. vybudovat dnešní oltář přesně na místě, kde stávaly oltáře předcházející. Tento sled budování nachází svůj vrchol v bronzovém baldachýnu, který vytvořil Bernini v roce 1626, jenž v točitých sloupech převzal dekoraci Konstantinova pomníku.Snad bychom tuto část mohli uzavřít slovy M. Guarducci:

Bazilika měnila během staletí svůj

výraz. Jedno se však nemění: úcta

k apoštolovi, která v úchvatném sledu přechází z pokolení

na pokolení. Od oltáře Klementa VIII., který až

podnes slouží jako papežský oltář, lze sestoupit až

k prostému výklenku

z I. století.

Stávající oltář spočívá přesně na vertikále, na níž se dole v kryptě nachází hrob sv. Petra. Za pontifikátu papeže Pavla VI. byla uzavřena analýza relikvií, nalezených v blízkosti Petrova „pomníku“. Práci badatelů shrnul papež těmito slovy:

„Nové průzkumy (jež následovaly po těch, co byly provedeny za papeže Pia XII.), bedlivé a pečlivé, proběhly s výsledkem, který My, potěšeni posudkem vážených a moudrých odborníků, považujeme za pozitivní: rovněž relikvie sv. Petra byly identifikovány způsobem, který lze považovat za přesvědčivý, a rádi bychom za to vyslovili chválu těm, kdo mu věnovali dlouhý a namáhavý průzkum.Bádání, ověřování, diskuze a polemiky tím nejsou u konce. Ale považujeme za svou povinnost, za současného stavu archeologických a vědeckých závěrů, přinést Církvi tuto radostnou zvěst, vázáni úctou ke svatým ostatkům, podrobeným vážnému zkoumání jejich pravosti, a které kdysi byli živými údy Krista, chrámem Ducha svatého, určenými k slavnému vzkříšení; a nyní musíme být tím více povzbuzeni a nadšeni, když máme důkaz, že jde o přesvaté tělesné ostatky knížete apoštolů, Šimona, syna Jonášova, rybáře, jemuž Kristus dal jméno Petr, toho, jehož si Pán vyvolil, aby na něm založil svou Církev, a jemuž svěřil klíče svého království, s posláním pást a shromažďovat jeho stádce, vykoupené lidstvo, až do jeho konečného slavného návratu.“

8

PPeettrroovvoo mmuuččeeddnniiccttvvíí aa pprrvvnníí řříímmššttíí mmuuččeeddnníícciiPřesné svědectví, které by popisovalo Petrovo mučednictví nemáme. Nicméně máme

literární svědectví římského historika Tacita, který není křesťanem, ale popisuje vztah mezi pohany a křesťany za časů vlády císaře Nerona, i první pronásledování, které proti nim rozpoutal. Tacitus také označuje místo, kde došlo k mučednictví mnoha křesťanů –Neronův cirk, který ležel vedle vatikánského pahorku, na němž dnes stojí bazilika, a je více než jisté, že právě během tohoto pronásledování zemřel mučednickou smrtí také apoštol Petr.

V noci z 18. na 19. července roku 64 došlo k požáru v několika obchodech u Circo Massimo. Požár se nejprve rozšířil na Circo a pak, za pomoci silného větru zachvátil celé město a pustošil jej nepřetržitých devět dní. Jen co pustošící živel ustal, ukázala se zničená a zubožená tvář Říma. Zoufalství přeživších nebralo konce. Nero, který tehdy dlel na Anziu, se vrátil do města, aby organizoval pomoc a učinil kroky, aby se zabránilo opakování podobné katastrofy. V jeho mysli se zrodila myšlenka nového Říma, města hodného centra impéria, jež vyvstane z trosek toho antického. Tato císařova vášeň neunikla pozornosti obyvatel, a tak se mezi lidmi začalo mluvit o tom, že požár založil sám Nero, aby vzápětí mohl zahájit svůj megalomanský záměr. Domus Aurea (obr.), Neronova císařská rezidence na Colle Oppio, bude vybudována právě na pozemcích, kde vypukl požár. Až Flaviové vrátili oppijský pahorek římskému lidu k obecnému užívání. Na místě, kde Nero vytvořil umělé jezero pro své zahrady, vybudovali Koloseum, a to zřejmě i za pomoci jmění, které ukořistili z jeruzalémského chrámu. Nero chtěl od sebe odpoutat pozornost, a aby uklidnil nevoli lidu, našel obětním beránkem, na nějž svalil všechnu vinu se stali křesťané. Tacitus ve svých Análech líčí jejich krutou smrt:

Avšak ani lidským úsilím, ani dary vládce, ani smírnými obětmi bohům, neutichalo plamenné obvinění, kdy panovalo přesvědčení, že požár byl nakázán. Aby Nero umlčel pomluvy, vymyslel viníky, a podrobil důmyslnému potrestání ty, které lid nazýval křesťany, a kteří byli nenáviděni pro své bezbožnosti. Jejich jméno pocházelo od Krista, jenž byl za Tibériovy vlády popraven na příkaz místodržitele, Pontského Piláta. Poté, co byla tato zhoubná pověra na čas potlačena, propukla znova a to nejen v Judsku, místu oné nákazy, ale také v Římě, kde se vše hanebné a mrzké soustřeďuje a nachází své požehnání. Jako první byli zatčeni ti, kdo se k tomuto přesvědčení veřejně přiznali, na jejich udání pak bylo uvězněno velké množství dalších, a to nejen proto, že byli obviněni ze založení požáru, nýbrž proto, že byli považováni za nenávistné vůči lidskému rodu. Ti, kdo šli na smrt byli vystaveni i

9

posměchu: zahaleni do kůží šelem, umírali roztrháni psy, anebo byli křižováni, či zaživa páleni jako pochodně, jež měly prozařovat temnoty, když slunce zapadlo. Nero k této podívané poskytl své zahrady, zatímco sám vyhlašoval hry v cirku a v odění vozataje procházel mezi davem, či vzpřímen stál v kočáře. Přestože tyto tresty byly vynášeny nad provinilci, kteří zasluhovali zcela mimořádná muka, i přesto se vůči nim vzedmul soucit, neboť byli obětováni nikoli pro obecné blaho, nýbrž pro krutost vladaře.Divadlem této hrůzné

podívané byl císařův cirk, Circus Gai et Neronis: jde o malý cirk, který se nachází uvnitř zahrad, které ve Vatikáně patřily Neronovi. Tato pole se rozkládají v nezdravé zóně, jejíž hlavní chloubou byl cirk, k císařově zábavě, a snad jako jediný byl v Římě uchráněn

požáru. Cirk se rozkládal v místech, kde se dnes vypíná Oblouk zvonů, náměstí sv. Marty a levá loď baziliky. V polovině “ostnu“, neboli zídky,

která rozdělovala dráhu na dvě části, čněl obelisk (výška 25,5m – znak na obelisku je vysoký dalších 15m; hmotnost: 320 tun), který

Caligula přivezl z Egypta – jediný pozůstatek antického cirku, na který patříme dodnes tak, jak jej viděli první římští mučedníci. Na obelisk cirku, napříště nesoucí Neronovo jméno, hleděl nejspíš v posledních okamžicích života také apoštol Petr.

10

V roce 1586 byl totiž obelisk přemístěn doprostřed dnešního svatopetrského náměstí

s Berniniho kolonádou (jen pro zajímavost: přesun organizoval Domenico Fontana a trval asi 4 měsíce; bylo použito 40 rumpálů, 140 koní a práci

provádělo 800 dělníků).Ostatní pozůstatky Neronových staveb spočívají pod dnešním budovami.

Na severní straně Cirku se ubírala via Cornelia, která sbíhala z návrší Castel Sant´Angelo a souběžně s via Conciliazione stoupala k vatikánskému pahorku. Podél cesty, na opačné straně než Cirk, se tu a tam vyskytovaly hroby, některé označené monumentálními náhrobky, jiné jako pouhé vyhloubené jámy: v antickém Římě totiž nebylo totiž ničím zvláštním pohřbívat na pokraji cest za hradbami města.

/Obr.: hnědá(tlustě vyznačená elipsa): Caligulův a Neronův cirk; fialová (skvrna napravo u dráhy):vatikánská nekropole; šedá (plocha vlevo nahoře): půdorys stávající baziliky sv. Petra; zelená (levý bok baziliky): vatikánská sakristie/.

11

Tady pravděpodob-ně zemřel roku 64 spolu s ostatními křesťany i apoštol Petr, a tu se naplnila Pánova slova, kterými se na něj obrátil po třech otázkách, zda jej miluje, a příkazu, aby pásl jeho ovce:

„Vpravdě, vpravdě pravím ti: když jsi byl

mladší sám ses opásával a chodil jsi, kam jsi chtěl. Až zestárneš, jiný tě opáše a povede, kam nechceš“. To řekl, aby naznačil jakou smrtí oslaví Boha. A dodal: „Následuj mě“ (Jan 21, 18-19).I knížete apoštolů pohřbili do prostého hrobu v zemi podél via Cornelia. Liber

Pontificalis (I, 118) nechává zprávu, podle které byl pohřben velmi blízko: při via Aurelia, u Apolonova chrámu… naproti Neronovu paláci. Dávná tradice vypráví, že byl na vlastní žádost ukřižován hlavou dolů, aby tak i v umírání ukázal svou nehodnost před Pánem, tak jak to vyslovil ve chvíli, kdy před ním padl po zázračném rybolovu na kolena: „Odejdi ode mě, neboť jsem člověk hříšný!“ V římském liturgickém kalendáři se slaví památka římských prvomučedníků 30. června, hned po slavnosti sv. Petra a Pavla, která připadá na 29. červen. Církev tak spojuje mučednictví apoštolských knížat s římskými mučedníky, kteří byli pro svědectví své víry téhož roku popraveni Neronem v jeho Cirku. Římská Církev, spojená se svými učiteli, vydala až k oběti života svědectví své naděje v Pána.

PPeettrr aa ŘŘíímmAbychom pronikli do Petrova svědectví v Římě, nabízí nám Nový zákon Markovo

evangelium a dva Petrovy listy. Markovo evangelium - podle tradice – obsahuje Petrova kázání. Tak se vyjádřil i papež Jan Pavel II. v listu, kterým provázel kopii Markova evangelia, kterou věnoval jako dar všem římským rodinám u příležitosti městské misie:

„Touto knihou, která ti byla předána, je Evangelium Ježíše Krista, Božího Syna. Napsal ji svatý Marek, a přináší ústní podání apoštola Petra, jemuž byl ´v městě Římě tlumočníkem a věrným učedníkem“.Celé Markovo vyprávění je odpovědí na otázku, která zaznívá už na jeho začátku: „Kdo

to je?“ Uprostřed evangelia je to sám Ježíš, který ji klade svým učedníkům: „A za koho mě pokládáte vy?“ Odpovídá Petr, jenž vyznává a svědčí: „Ty jsi Kristus“ (Mk 8,29). Je to odpověď víry, jak hned podotkne Pán: Petrovi ji nesdělilo tělo a krev, nýbrž sám nebeský Otec (srv. Mt 16,17).

12

Zjevení Ježíšovy totožnosti však u tohoto okamžiku nekončí. Ve verších 8,27-9, které jsou ústřední statí Markova evangelia, Ježíš zjevuje, že „Syn člověka bude muset mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a vykladatelů Písma, být zabit, ale třetího dne že vstane“ (Mk 8,31).Při Proměnění, které následuje šest dní po Petrově vyznání, sám Bůh prohlašuje o Ježíši: „Toto je můj milovaný Syn“ (Mk9,7).

Tyto tři kristologické pravdy – Ježíš je Kristus; Ježíš je Syn člověka; Ježíš je Syn Boží – jsou středem Markova evangelia. Petr je přijímá, stává se jejich svědkem a hlasatelem.Tuto zvěst Ježíš opakuje v Getsemanech i při soudním procesu: „Ty jsi Mesiáš, požehnaný Syn Boží? Ježíš odpovídá: „Já jsem!“ (Mk 14,61; Mk 14,36.41; 15,2.32).Totéž vyzná i setník, jehož můžeme nazvat prvním „Římanem“, co přijal víru, když

„viděl, jak vydechl naposled, řekl: Tento člověk byl skutečně Syn Boží“ (Mk 15,39).Navíc shrnutím tohoto poselství jsou i první slova Markova evangelia – „Začátek evangelia Ježíše Krista, Božího Syna“ (Mk1,1). Touto pravdou víry a lásky, která ji provází, se nechává Petr vést až do Říma, aby tady vydal svědectví lásce až do krajnosti. Od Ježíše Krista, Syna člověka a Syna Božího, dostává Petr dar a poslání být „skálou“, na níž bude vybudována Církev:„Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, protože ti to nesdělilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: „ty jsi Petr, Skála, a na této skále založím svou Církev a brány pekel ji nepřemohou. Tobě dám klíče nebeského království. Co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi; a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi (Mt 16,17-19).K tomuto textu kardinál Tomáš Špidlík poznamenává:

Bernini, socha Longina v bazilice sv. Petra, 1631-38 (podle apokryfů se tak jmenoval voják, který probodl

Kristův bok. Po dlouhé historii se roku 1492 dostalo jeho kopí z dobyté Konstantinopole až do Říma).

Raffaello, PROMĚNĚNÍ, 1518-20, Pinacoteca vaticana

13

Tento nápis je v latině pod kopulí svatopetrského chrámu v Římě. Je tam právem, protože jej vztahujeme na moc Církve, především papeže a biskupů. Protože věříme, není pro nás nesnadné to přijmout. Ale dovedeme si přesto představit, jak musí být toto dogma obtížné pro nevěřící. Dát klíče je obrazný výraz, ale obsahuje mnoho. Je to předání odpovědnosti. Klíče od domu nesvěříme komukoliv, a to tam máme věci, které pominou a dají se nahradit. Království nebeské znamená uskutečnění všech ideálů,

spásu všech lidí, dokončení díla stvoření. To všechno svěřil Bůh lidem? Jeden francouzský myslitel vyjádřil nad tím údiv aforismem: „Je pro nás těžké věřit naprosto Bohu. Ale jak musí být nekonečně těžší pro Boha, když uvěřil nám lidem!“ Je to ovšem jenom brilantní poznámka. Ale můžeme se tu zamyslet nad obrovským a nepochopitelným tajemstvím osobního vztahu, který se vírou navazuje mezi námi a Bohem. I nejužší svazek mezi lidmi, jakým je manželství, je podle Písma jenom obraz duchovního spojení duše s Bohem.

Ikonografie vychází právě z těchto Ježíšových slov, když zobrazuje prvního z apoštolů se symbolem klíčů. Jeden významný biblický exegeta shrnul poselství klíčů - symbol „svazovat“ a „rozvazovat“, těmito slovy:

Výrazy „svazovat a rozvazovat“ pocházejí z biblické řeči, a znamenají, že někdo má pravomoc prohlásit to či ono učení za pravdivé či falešné. Druhý význam se týká pravomoci vyloučit někoho ze společenství … anebo jej do komunity přijmout.Petrovi je tedy svěřen úkol sjednocovat a

utvrzovat všechny věřící v jednotě víry, v jejím uchovávání a vyznávání, v pravdě učení o Ježíši Kristu. Petrovi bylo rovněž svěřeno být znamením přijetí a odpuštění bratřím a sestrám v Církvi. Petrovy klíče otevírají dokořán jak bránu pravdy, tak bránu odpuštění.

První Petrův list dosvědčuje hlásání pravdy o Ježíši Kristu v Římě. Byl totiž napsán ve městě (Řím), které se na konci listu (1Pt 5,13) označuje pseudonymem Babylón. Tímto jménem - alespoň počínaje rokem 70 – se označuje v apokalyptické literatuře hlavní město římského impéria, které v roce 70 zničilo jeruzalémský chrám, zneuctilo svaté místo a nyní pronásleduje křesťany.

socha sv. Petra před bazilikou

14

Dosud čitelný citát na atice oblouku ze strany směrem ke Koloseu uvádí: Senát a římský lid božskému Titovi, synu božského Vespasiána, Vespasiána Augusta. Titův vítězný oblouk byl zbudován po císařově smrti, k níž došlo v roce

81 n.l., k oslavě vítězství nad židy a zničení jeruzalémského chrámu. Díváme-li se na oblouk směrem k Římským fórům, rozeznáme na něm předměty, které Titus ukořistil během svého tažení proti Židům (stříbrné trouby a sedmiramenný svícen, dále pak vzácné předměty chrámu, vedle nich vidíme i nosiče transparentů, na nichž jsou s největší pravděpodobností uvedena jména dobytých měst). Na vnitřní straně oblouku je znázorněn císař Titus, odnášený na perutích orla do nebe: symbol apoteózy a zbožštění připisovaného císaři.

Oba listy připisované svatému Petrovi, zachycují jeho kázání v Římě, i když zřejmě byly napsány až po Petrově smrti jedním z jeho učedníků (někteří uvádějí jméno Silvána, citovaného v 1Pt 5,12). O těchto spisech platí, co čteme v konstituci II. vatikánského koncilu Dei Verbum o původu evangelií:

TITŮV OBLOUKv pozadí Koloseum

15

„Církev vždy a všude trvala a trvá na tom, že čtyři evangelia mají božský původ. Neboť to, co apoštolové z příkazu Krista hlásali, to nám později z božského vnuknutí oni sami i apoštolští mužové předali jakožto základ víry, totiž čtveré evangelium, podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana.“ (DV, V., 18).Dei Verbum chce tímto vyjádřit, že spisy Nového Zákona jsou vyjádřením víry prvotní

Církve, v jejímž čele neochvějně stáli apoštolové. Tyto spisy proto věrně předávají apoštolské svědectví, které bylo s jejich autoritou a pod vedením Ducha svatého zaznamenáno v jednotlivých knihách a listech.Oba listy odrážejí typicky římské prostředí, a to i v pozornosti věnované tomu, co vyplývá z křesťanské víry, v postoji smýšlení, který vyjadřuje „překvapivou konkrétnost beze snů či iluzí“, jak napsal významný jezuitský exegeta P. Vanni.První list Petrův začíná slovy „Petr, apoštol Ježíše Krista, věřícím rozptýleným v Pontu, Kapadokii, Asii a Bithýnii“, čímž se obrací k Církvím v Malé Asii, a zpětně ukazuje putování sv. Petra jako hlasatele evangelia předtím, než dospěl do Říma.

Autor má stále před očima dva póly: na jedné straně skutečnost, že křesťan, který přijal Petrovu víru, tedy víru Církve, je už zrozen k novému životu, a už nyní má účast na Kristově zmrtvýchvstání, má už dědictví v nebi. A proto –jak říká list: „Jste naplněni radostí, i když teď ještě na krátký čas vás tísní všelijaké zkoušky ... zato budete jásat v nevýslovné radosti, až se vám dostane toho, k čemu směřuje vaše víra, totiž spásy duše“ (1Pt 1,6-9).

Na druhé straně však je tu stále riziko návratu k pohanství, jež bylo před nedávnem opuštěno, u vědomí nepřátelství ze strany nekřesťanů. Autor předpokládá, že pronásledování bude ještě těžší:

„Milovaní, vůbec se tomu nedivte, že musíte procházet očistnou výhní. To přece není nic neobvyklého“ (1Pt 4,12).

Petr si je dobře vědom, že nenávist vůči křesťanství není něčím náhodným, nýbrž - podle slov Pána Ježíše - bude provázet cestu víry učedníků, kteří následují Krista, odvrhnutého a ukřižovaného Syna člověka. Skutečnost, že jsou vězněni a vydáváni před krále a vladaře kvůli jménu Syna člověka, to jim bude příležitostí ke svědectví (srv. Lk 21,13).

Vše je v listu zaměřeno na tento úhel svědectví, dokonce i samotné utrpení, pramenící z pronásledování, stejně jako každá životní situace (rodina, otroci, vztah k veřejné moci,

Caravaggio, UKŘIŽOVÁNÍ SV. PETRA, 1600, kostel Santa Maria del Popolo, Řím

16

poslušnost ve společenství). Křesťané tvoří vespolek „svaté kněžstvo“, jež přináší Bohu duchovní oběti, čili vlastní život, a tak se stává „lidem, patřícím Bohu jako vlastnictví, aby prohlašoval, jak veliké věci vykonal, když je povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1Pt 2,9-10).

Křesťané mají „mít v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a být stále připraveni dát odpověď každému, kdo se jich ptá po důvodech jejich naděje“ (1Pt 3,15). Jsou na jedné straně vyzýváni, aby se lišili od jiných novostí způsobu života; na druhé straně však mají ukázat, že křesťanský život neznamená odmítnutí lidského soužití, jak se jim snaží vnutit ti, kdo křesťanství napadají. Proto týž list říká: „Všechny mějte v úctě, milujte své bratry, bojte se Boha, ctěte krále“ (1Pt 2,17).

V závěrečném pozdravu je kromě Silvána zmínka i o Markovi, zřejmě se jedná o Marka - evangelistu, které nazývá „svým synem“ v náklonnosti, která je pojí jako žáka ke svému učiteli Petrovi.

Druhý Petrův list je na rozdíl od prvního adresován všem křesťanům, „těm, kterým se dostalo stejného pokladu víry jako nám“ (2Pt 1,1), což je důkazem, že zkušenost Petrovy víry se má stát vzorem i pro ostatní církevní obce.Pavel je nazýván „našim milovaným bratrem“, a říká se o něm, že napsal když je Bůh shovívavý, využijte toho ke své spáse (2Pt 3,15): znovu se setkáváme s hlásáním, které ospravedlňuje naše putování k bráně otevřené klíčem Božího milosrdenství.Církev v Římě se konfrontuje se třemi rovinami problémů: s rizikem, že Kristus bude vykládán jako mýtická postava; s právoplatným požadavkem vzdělaného a intelektuálního poznání křesťanství, i když může upadnout do subjektivních výkladů; a konečně s rozčarováním některých nad odsunutím druhého Kristova příchodu, který se čekal jako bezprostřední, ale stále se oddaluje.První kapitola listu potvrzuje milost, které se křesťanům dostalo, když dostali „podíl na božské přirozenosti“ (2Pt 1,4). Vědom si toho, že už záhy bude muset opustit své pozemské obydlí (srv. 2Pt 1,14), Petr nadále připomíná, že

„když poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho vznešenost. Bylo to tehdy, když ho Bůh Otec zahrnul ctí a slávou, a když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: „Toto je můj

Raffaello, PROMĚNĚNÍ PÁNĚ, detail

17

milovaný Syn, v něm má m zalíbení“. Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře. (2Pt 1,16-18).Velký důraz pak klade na četbu Písma v Duchu svatém a v tradici Církve:žádné proroctví Písma není ponechán soukromému výkladu nikoho. Proroctví přece nikdy nebylo proneseno proto, že to chtěl nějaký člověk, nýbrž vedeni Duchem svatým pronášeli oni lidé Boží výroky (2Pt 1,20).

Ve druhé kapitole list vystupuje proti falešným učitelům, kteří se jako „opovážliví domýšlivci nebojí mluvit s pohrdáním o oslavených“, a hledají „požitek z prchavé rozmařilosti“ (2Pt 2,13), a jako prase sotva umyté se znovu válí v blátě (srv. 2Pt 2,22), upadají do otroctví, z něhož je Kristus vysvobodil.

Ve třetí kapitole pak list pomáhá číst očekávání Pánova příchodu jako projev trpělivosti, kterou projevuje Bůh „protože nechce, aby kdo zahynul, nýbrž aby všichni mohli činit pokání“ (2Pt 3,9).

Odtud pramení odmítavý postoj vůči těm, kdo aby zdiskreditovali křesťanství hlásají:„Kdepak je ten jeho slibovaný příchod? Ode dne, kdy zemřeli naši otcové, všechno zůstává jako na počátku stvoření“ (2Pt 3,4).Pravda Petrovy víry se stává pro římskou Církev i pro všechny křesťany důvodem

k důvěře v Boží shovívavost a v jeho milosrdenství.

18

NNáávvššttěěvvaa bbaazziilliikkyyDřív, než poutník vstoupí do baziliky svatého Petra je uchvácen otevřenou náručí

Berniniho kolonády, lemující náměstí před největším chrámem křesťanství. Jde o předposlední dílo, které Bernini zadal „fabrice“ sv. Petra, a současně dílo velmi náročné, neboť bylo třeba vyřešit obtížné propočty s ohledem na budovy, které tu už stály předtím, od Madernova průčelí až po vatikánské paláce. Oválný tvar náměstí tak vyjadřuje mateřské objetí Církve všem, kdo se shromažďují na svatopetrském náměstí, a je pomyslným žehnajícím objetím světa, v němž Církev žije jako kvas a jemuž přináší radostnou zvěst evangelia. Sám autor - Bernini říkal, že “chrám sv. Petra, jakoby vzor všech ostatních, musí mít portál, z něhož je okamžitě patrné, že s mateřsky otevřenou náručí přijímá katolíky, aby je utvrdil ve víře; heretiky, aby je znovu vrátil do Církve, i nevěřící, aby je osvítil v poznání pravé víry”.

Tento monumentální prostor, 196 metrů Široký a 148 metrů dlouhý, obklopený 284 dórskými sloupy a 88 travertinovými pilíři, ve čtyřech řadách do hloubky (výška sloupů je 13m), je mistrovským dílem Gian Lorenza Berniniho, který jej vytvořil za pontifikátů Alexandra VII. a Klementa IX. Každou neděli v poledne se tu shromažďují lidé k modlitbě Anděl Páně se Svatým Otcem, a požehnání, jež papež uděluje z okna své pracovny.Červený porfýrový kámen v severozápadní části náměstí označuje místo, kde byl 13. května 1981 spáchán atentát na papeže Jana Pavla II.

Pohled na baziliku sv. Petra od Via Conciliazione

19

SVATOPETRSKÉNÁMĚSTÍ

SIXTINSKÁ KAPLE

20

1. SOCHY SVĚTCŮ NA BERNINIHO KOLONÁDĚ:

LEVÁ ČÁST UMĚLEC DOBA PRAVÁ ČÁST UMĚLEC DOBA

1. Sv. Galicanus Lazzaro Morelli 1670-1673 71. Sv. Bonaventura, bis.

Pietro Paolo Campi 1702-1703

2. Sv. Leonard ??? 1666 72. Sv. Marek, Fr. Gallesini 1702-17033.Sv Petronilla, panna ??? 1666

73. Sv. Marcellinus, muč. Agostino Zena 1702-1703

4. Sv. Vitalius, mučedník

Lazzaro Morelli 1665-1667 74. Sv. Vít

Girolamo Gramignoli 1702-1703

5. Sv. Tekla, panna a mučednice ??? 1666 75. Sv. Modestus Giuseppe Ferretti 1702-1703

6. Sv. Albert -karmelitán

LazzaroMorelli 1667-1668 76. Sv. Praxeda

Francesco Maria Brunetti 1702-1703

21

LEVÁ ČÁST UMĚLEC DOBA PRAVÁ ČÁST UMĚLEC DOBA7. Sv. Alžběta Portugalská

Lazzaro Morelli 1667-1668

77. Sv. Prudentiana Paolo Morelli 1702-1703

8. Sv. Agáta, panna a mučednice

Giovanni Maria de Rossi

1667-1668 78. Sv. Fabián Pietro Mentinovese 1702-1703

9. Sv. Uršula Agostino Cornacchini 1754 79. Sv. Šebestián Michele Maglia 1702-1703

10. Sv. Klára -panna

Lazzaro Morelli 1667-1668 80. Sv. Timotej

Giovanni Maria Baratta 1702-1703

11. Sv. OlympieGiovanni Maria de Rossi

1667-1668 81. Sv. Faustus mučedníkGiovanbattista Cioli 1702-1703

12. Sv. LucieGiovanni Maria de Rossi

1667-1668 82. Sv. Primus Domenico Amici 1702-1703

13. Sv. Albína, panna a mučednice

Giovanni Maria de Rossi

1667-1668 83. Sv. Felicián Bernadino Cametti 1702-1703

14. Sv. Apoléna Filippo Carcani 1668 84. Sv. Hyppolit Antonio Frediani 1702-1703

15. Sv. Remigius, biskup

Giovanni Maria de Rossi

1667-1668 85. Sv. Basilissa Giovanni Battista Antonini 1702-1703

16. Sv. Ignácz Loyoly, kněz

Giovanni Maria de Rossi

1667-1668 86. Sv. Pavel Michele Mauri 1702-1703

17. Sv. Benedikt ??? 1667-1668 87. Sv. Juliána Giovanni Pietro Mauri 1702-1703

18. Sv. Bernard Lazzaro Morelli 1667-1668 88. Sv. Nereus Lorenzo Ottoni 1703

19. Sv. František z Assisi

Lazzaro Morelli 1667-1668 89. Sv. Achilleus Lorenzo Ottoni 1702-1703

20. Sv. Dominik Lazzaro Morelli 1667-1668 90. Sv. Felix Lorenzo Ottoni 1702-1703

21. Sv. Makrína ??? 1668 91. Sv.Konstancie Sillano Sillani 1702-1703

22. Sv. Theodosie Andrea Baratta 166692. Sv. Ondřej Corsini

Francesco Marchionni 1702-1703

23. Sv. Efrém Syrský ??? 1662-1667

93. Sv. Crescentinus

Jean-Baptiste Theodon 1703

24. Sv. Marie Egyptská

Lazzaro Morelli 1665-1667

94. Sv. Pelagie -mučednice

Pierre-Etienne Monnot 1703

25. Sv. Marek, evangelista

Lazzaro Morelli 1661-1662

95. Sv. Pankrác,mučedník

Francesco Moderati 1702-1703

26. Sv. Febronie, panna a mučednice

Lazzaro Morelli 1667-1668 96. Sv. Dionýsius Lazzaro Morelli 1665-1667

22

LEVÁ ČÁST UMĚLEC DOBA PRAVÁ ČÁST UMĚLEC DOBA27. Sv. Fabiola, vdova

Lazzaro Morelli 1667-1668 97. Sv. Vavřinec Lazzaro Morelli 1665-1667

28. Sv. Nilamon Lazzaro Morelli 1667-1668 98. Sv. Štěpán Lazzaro Morelli 1662-1665

29. Sv. Marcián Lazzaro Morelli 1667-1668 99. Sv. Romanus Lazzaro Morelli 1665-1667

30. Sv. Eusignus, mučedník

G. Maria de Rossi 1667-1668 100. Sv. Eusebius Lazzaro Morelli 1668-1670

31. Sv. Marinus ??? 1667-1668 101. Sv. Spiridion, biskup Lazzaro Morelli 1668-1670

32. Sv. Didymus Lazzaro Morelli 1667-1668102. Sv. Ignác z Antiochie, b. a m. Ferrata Workshop 1669-1670

33. Sv. Apollonius Francesco Mari 1667-1668103. Sv. Alexandr, biskup Ferrata Workshop 1669-1670

34. Sv. Kandidus ??? 1667-1668 104. Sv. Lev VelikýGiovanni Maria de Rossi 1669-1670

35. Sv. Fausta ??? 1667-1668 105. Sv. Atanázius, biskupGiovanni Maria de Rossi 1669-1670

36. Sv. Barbora ??? 1667-1668 106. Sv. JanChryzostomGiovanni Maria de Rossi 1668-1669

37. Sv. Benignus Francesco Mari 1667-1668107. Sv. Hubald, biskup

Giovanni Maria de Rossi 1669-1670

38. Sv. Malchus-mučedník

Giovanni Maria de Rossi

1667-1668 108. Sv. Řehoř NaziánskýGiovanni Maria de Rossi 1669-1670

39. Sv. Mamantus Lazzaro Morelli 1667-1668109. Sv. Lev IV., papež ??? 1669-1670

40. Sv. Kolumbas A. Baratta 1667-1668 110. Sv. Klement Filippo Carcani 1669

41. Sv. Poncián Andrea Baratta 1667-1668111. Sv. Celestin V., papež Lazzaro Morelli 1668-1670

42. Sv. Genesius Bartolomeo Cennini 1662-1666112. Sv. Marcel, papež a mučedník Lazzaro Morelli 1668-1670

43. Sv. Anežka Lazzaro Morelli 1661-1662113. Sv. Martin, papež a mučedník Lazzaro Morelli 1668-1670

44. Sv. Kateřina, panna a mučed.

Lazzaro Morelli 1662-1665

114. Sv. Silvestr, papež Lazzaro Morelli 1668-1670

45. Sv. Justus Lazzaro Morelli 1665-1667115. Sv. Marceli-nus, papež a muč. Lazzaro Morelli 1668-1670

46. Sv. Cecilie Jean-Baptiste Theodon 1703116. Sv. Galla, římská matrona ??? 1666

47. Sv. Františka Římská

Jean-Baptiste Theodon 1703

117. Sv. Kateřina Sienská Lazzaro Morelli 1665-1667

48. Sv. Jiří Lorenzo Ottoni 1703118. Sv. Beatrice, panna a mučed. ??? 1666

23

LEVÁ ČÁST UMĚLEC DOBA PRAVÁ ČÁST UMĚLEC DOBA49. Sv. Maria Magdaléna Pazzi Giulio Coscia 1703

119. Sv. Theodora

Giacomo Antonio Fancelli 1662-1667

50. Sv. Zuzana Alessandro Rondoni 1702-1703 120. Sv. Hyacint Lazzaro Morelli 1667-1668

51. Sv. Martina Alessandro Palma 1702-1703121. Sv.František Xaverský Lazzaro Morelli 1669-1670

52. Sv. Mikuláš z Bari Fabio Canusi 1703

122. Sv. Kajetán z Thiene Lazzaro Morelli 1671

53. Sv. Mikuláš Tolentinský Nicola Artusi 1702-1703

123. Sv. Filip Benizi Lazzaro Morelli 1671

54. Sv. František Borgiáš

Vincenzo Mariotti 1702-1703

124. Sv. Filip Neri Lazzaro Morelli 1671

55. Sv. František Saleský

Paolo Reggiani 1702-1703

125. Sv. Karel Boromejský Lazzaro Morelli 1671

56. Sv. Terezie Valerio Frugoni 1702-1703126. Sv. Antonín z Padovy Lazzaro Morelli 1671

57. Sv. Juliána Antonio Alignini 1702-1703127. Sv.František z Pauly

Francesco Antonio Fontana 1670-1673

58. Sv. Julián Antonio Gabbani 1702-1703128. Sv. Antonín -opat

Giuseppe Angelini 1792-1793

59. St Celsus Piero Cristelli 1702-1703 129. Sv. Pavel –první eremita Lazzaro Morelli 1672

60. Sv. Anastázius Giuseppe Riccardi 1702-1703130. Sv. Petr z Noly Lazzaro Morelli 1672-1673

61. Sv. František, mučedník

Francesco Pincellotti 1702-1703 131. Sv. Josef Lazzaro Morelli 1671-1672

62. Sv. Pavel Andrea Fucigna 1702-1703 132. Sv. Romuald Lazzaro Morelli 1672

63. Sv. Jan Vincenzo Felice 1702-1703133. Sv. Jan z Mathy Lazzaro Morelli 1672-1673

64. Sv. Damián Giuseppe Napolini 1702-1703134. Sv. Ludvík Beltrandský Lazzaro Morelli 1672-1673

65. Sv. Kosmas Antonio Fantasia 1702-1703 135. Sv. BrunoFrancesco Antonio Fontana 1670-1673

66. Sv. Zosimus Annibale Casella 1702-1703 136. Sv. Hilarion ??? 1662-1667

67. Sv. Rufus, mučedník

Matteo Tomassini 1702-1703 137. Sv. Jeroným ??? 1662-1667

68. Sv. Protasius Simone Giorgini 1702-1703 138. Sv. Theodor Lazzaro Morelli 1665-1667

69. Sv. Gervázius, mučedník

Giuseppe Raffaelli 1702-1703 139. Sv. Theobald ??? 1662-1667

70. Sv. Tomáš Akvinský

Girolamo Protopapa 1702-1703 140. Sv. Norbert Lazzaro Morelli 1670-1673

24

2. PODZEMNÍ CHODBA SPOJUJÍCÍ VATIKÁN A CASTEL SANT´ANGELOPřicházíme-li ke svatopetrskému náměstí ze severní strany, tedy z pravé strany, nelze jen pár metrů před ním přehlédnout dlouhé kamenné zdivo, která se táhne souběžně s Berniniho kolonádou. Dosahuje výše asi 10 metrů, a tak nabýváme dojmu, že se jedná o starobylé městské hradby, které se běžně stavěly kolem spousty měst, aby chránily jejich území. Jen stěží by koho napadlo, že mezi těmito stěnami se skrývá chodba, vědoucí z Andělského hradu, jenž se

nachází na západním břehu Tibery, asi 300 metrů od Vatikánu. Římané mu říkali „průchod“ či v dávných dobách, „městský koridor“. Jeho počátek sahá do poloviny VI. století, kdy ostrogótský král Totila, jenž dobyl většinu území italského poloostrova, dal vybudovat první ochrannou hradbu. Ta se však brzy rozpadla, a dnes zůstalo z ní jen pár fragmentů. V první polovině VII. století nechal hradbu znovu postavit papeže Lev III., ovšem ani jeho dílo dlouho nevydrželo. V roce se Řím ocitl v obležení Saracénů. Zatímco město bylo chráněno starobylými hradbami, vybudovanými někdy ve III. století císařem Aureliem,

Vatikán a další území za hradbami byla pro nájezdníky snadno dostupná a pleněná. Tento úděl postihl například poklad svatého Petra a pustošení nebyl ušetřen ani samotný hrob knížete apoštolů.Aby zabránil dalším hrozbám, rozhodl papež Lev IV. kolem roku 850 proměnit Vatikán v pevnost

Letecký pohled na němž je vyznačena trasa průchodu

25

a obehnal jej zděnými hradbami v délce asi 3 kilometrů, s 44 strážními věžemi. Stávající „průchod“ byl jejich součástí. Bohužel nevíme, kudy přesně obíhaly vatikánský pahorek, aby chránily baziliku. Na hradbách však dodnes čteme epigraf se jménem architekta, který je budoval – Agathon. V pozdějším období byla horní část „průchodu“ upravena tak, aby se dalo kráčet po horní ploše původní chodby pod širým nebem. Toto dílo bylo dokončeno v roce 1492 za papeže Alexandra VI. Tajná chodba umožnila papeži Klementu VII. uprchnout z komnat ve Vatikáně a dostat se do bezpečnějšího Andělského hradu, když Řím padl v roce 1527 do rukou Lancknechtů, neblaze proslulých žoldáckých hord císaře Karla V., které téměř rok plenily město (pustošení vešlo do dějin jako „sacco di Roma“). Byly vyslány jako odveta, že papež nedostál slovu o spojenectví proti francouzskému králi Františku I.

Když v XVI. století papež Pius IV. rozšířil městské hranice na straně Vatikánu a přibližně

100 metrů severněji vybudoval druhou, téměř souběžnou zeď, přičemž původní byla ponechána, ovšem ztratila svůj ochranný význam. V průchodu bylo otevřeno několik podchodů, aby se tak volně dalo procházet do obou částí – staré i nové. Nad každý z nich pak dal papež umístit svůj znak.

Interiér chodby

Jen několik metrů dělí Berniniho kolonádu (vlevo) od průchodu

Znak papeže Pia IV. (1559-65

26

3. ERB ALEXANDRA VI.Kolem náměstí se nachází celkem šest erbů papeže Alexandra VI. (1655-67) který je nechal zbudovat v té podobě, jak ji známe dnes.

4. FONTÁNYOsm metrů vysoké fontány

svatopetrs-kého náměstí jsou dílem C. Maderny (1613 – fontána vpravo). Bernini, který náměstí navrhoval, ji umístil tam, kde se nyní nachází a symetricky nechal postavit i fontánu vlevo (1675).

5. OBELISK (POPIS VÝŠE)

6. STŘED KOLONÁDYMezi obeliskem a každou z fontán je vyznačen bílý kruh z žulovým středem, označujícím střed

každé kolonády. Postavíme-li se na něj, vidíme pouze první řadu sloupů.

7. STŘED KOLONÁDYOd obelisku směrem k pravé fontáně se nachází bílé kruhy, používané jako sluneční hodiny. Na každém jsou uvedeny dva údaje, které označují, kdy na toto místo dopadne polední stín obelisku. Jsou zde rovněž čtyři kruhy označující čtyři světové strany jako „větry“ (viz. obrázek).

27

8. FONTÁNA ČTYŘ TIAR

9. MÍSTO ATENTÁTU NA JANA PAVLA II.

10. BRONZOVÁ BRÁNAVpravo za sloupořadím kolonádou se nachází Bronzová brána, která je vstupem do Apoštolského paláce. U vstupu stojí švýcarská garda: tady se vydávají lístky na generální audienci v aule Pavla VI.

11. KŘÍDLO KARLA

VELIKÉHOJižní křídlo, symetrické se

severním, proslulým

královskými schody, se dnes používá jako místo výstav a nazývá se Křídlo Karla Velikého, neboť je včleněno do koncové části rozlehlého portálu baziliky, kde se nachází

jezdecká socha tohoto křesťanského císaře, který byl korunován u sv. Petra o vánocích roku 800. Na protilehlé straně se nachází socha prvního křesťanského imperátora a zakladatele svatopetrské baziliky, Konstantina. Zatímco Konstantinovu sochu vytvořil Bernini, autorem sochy Karla Velikého je pozdně barokní sochař Agostino Cornacchini (1686-1754). Vytvořil ji roku 1725 jako své vrcholné dílo.

Císař KonstantinKarel Veliký

28

13. APOŠTOLSKÝ PALÁCSkupina budov tvořících papežskou rezidenci.

14. PAPEŽSKÉ KOMNATY

Svatý Otec obývá nejhořejší patro Apoštolského paláce. Dvě horní okna vpravo jsou okny jeho pracovny a ložnice. V neděli v poledne se papež obvykle objevuje v druhém okně zprava, aby se spolu s věřícími na náměstí pomodlil Anděl Páně a udělil své Apoštolské požehnání.

15. SOCHA SV. PETRAPius XI. (1846-1878) rozhodl o velikonocích roku 1847 o nahrazení původních soch sv. Petra a Pavla většími. Jeho předchůdce Řehoř XVI. (1831-1846) nechal původně tyto sochy vytvořit sochaři G. de Fabrisovi pro baziliku sv. Pavla za hradbami v letech 1838-40.Apoštol drží v pravé ruce klíče – symbol moci, kterou mu Kristus slíbil u Cézareje Filipovy (jeden klíč je pokrytý stříbrem, druhý zlatem). V levé ruce pak má svitek se slovy „"ET TIBI DABO CLAVES REGNI CAELORUM' (Mt. 16, 19) – „A tobě dám klíče nebeského království“. Socha sv. Petra je 5,5 metru vysoká a stojí na

4,91 metru vysokém podstavci.

16. SOCHA SV. PAVLASocha „apoštola národů“ byla vytvořena v roce 1838 Adamem Tadolinim. Sv. Pavel má v pravé ruce 2,79 metru dlouhý meč, v levé svitek s hebrejským textem listu Filipanům: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (4,13).Socha sv. Pavla je 5,5 metru vysoká a spočívá na 4,91 m podstavci. Byla restaurována v letech 1985-86 zásluhou Řádu Kolumbových rytířů.

29

23. PRŮČELÍ BAZILIKYnese nápis: „IN HONOREM PRINCIPIS APOST PAVLVS V BVRGHESIVS ROMANVS PONT MAX AN MDCXII PONT VII“ (K poctě knížete apoštolů, Pavel V.,

Borghese, římský papež roku 1612, v sedmém roce svého pontifikátu). Konečnou tvář průčelí dal Maderno: je 114,69 metru dlouhé a 45,5 metru vysoké. Dokončeno bylo v letech 1607-1614. Sneslo se na ni hodně kritiky kvůli přehnané šířce a dvojnásobné délce, než jak ji původně zamýšlel Michelangelo, takže částečně zakrývá tambur a kopuli. Na rozdíl od původní realizace byly odstraněny boční zvonice a současně na každou stranu umístěny hodiny(25). Ty na levé straně

mají elektrický pohon z roku 1931 a zvon z roku 1288.V průčelí je devět oken s balkóny, přičemž centrální se nazývá „Lodžie požehnání“ (24) a je místem, odkud se ohlašuje zvolení nového papeže a oznámení jeho jména. Následně pak nový papež uděluje své první požehnání.

Na vrcholu průčelí se nachází celkem 13 soch (27), vysokých 5,70 metru: Ježíš, Jan Křtitel a 11 z dvanácti apoštolů, schází socha sv. Petra (pořadí soch zleva: sv. Tadeáš, sv. Matouš, sv. Filip, sv. Tomáš, sv. Jakub Starší, sv. Jan Křtitel, Kristus Vykupitel, sv. Jan evangelista, sv. Jakub Mladší, sv. Bartoloměj, sv. Šimon, sv. Matěj).

Bazilika v roce 1630. Všimněte si dvou bočních věží, které byly následně Madernou strženy

30

ZVONY SVATOPETRSKÉ BAZILIKYBazilika má celkem šest zvonů, z nichž každý má své jméno. První a „nejstarší“ z celého souboru „Campanone“, nikoli však co do stáří ulití, nýbrž s ohledem na svou viditelnost ze svatopetrského náměstí, byl ulit v roce 1801 a váží 9 tun (průměr 2,30 m, výška 2,60 m, tón F1). Dále následuje zvon “Campanoncino”, ulitý v roce 1742, vážící 2600 kg, průměr 1,77, výška 1,90, tón Hb). Třetím zvonem je „Rota“, děkanský zvon celé skupiny: jeho původním úkolem bylo svolávat shromáždění auditorů tribunálu Římské Roty: váží „pouze“ 1800 kg, průměr má 1,40 a výšku 1,35 metru, tón D.Následuje „Přediva“ (Kázání), ulitý v roce 1909 a vážící 850 kg. 1,08 v průměru a 1,17 vysoký, tón F.Dalším zvonem je „Ave Maria“, přelitý v roce 1932: váží 280 kg, průměr 0,75, výška 0,80, tón H.Konečně posledním zvonem souboru je „Campanella“, ulitá v roce 1841, vážící 260 kg, průměr 0,73, výška 0,80, tónina vysoké C.Od konkláve 2005 mají zvony u sv. Petra

významnou úlohu: jejich zvuk je definitivním znamením o pozitivním výsledku konkláve. Toto opatření bylo zavedeno, aby se předešlo pochybnostem stran barvy kouře, vycházejícího z komínku nad Sixtinskou kaplí, jež předchází oznámení „Habemus papam“.

29. SAKRISTIEA

KLENOTNICEZa pomníkem

Pia VIII. se nachází vstup do sakristie

a klenotnice: nachází se v ní

drahocenné předměty darované

Církvi, včetně Crux Vaticana

s ostatky Ježíšova kříže.

31

VSTUPNÍ BRÁNY DO BAZILIKYPo schůdcích vystoupíme k atriu, které je

jakoby prodloužením baziliky, jak ho vytvořil v roce 1605 Maderna, jenž odložil Michelangelův projekt, totiž chrám ve tvaru řeckého kříže se zřetelnou kopulí. Pod atriem se nachází pět bran, kterými se vstupuje do baziliky. Zcela vlevo je Brána smrti, zhotovená v roce 1964 Giacomem Manzù. Zadal ji papež Jan XXIII. A své

jméno dostala podle toho, že tudy vychází pohřební průvod papežů. Má čtyři části:na ústředním reliéfu je znázorněno snětí Pána z kříže a nanebevzetí Panny Marie. Na druhém pak jsou znázorněny symboly eucharistie: chléb a víno, zobrazené révou a klasy. Na třetím je odkaz na téma smrti: Je zde zobrazeno zabití Ábela, smrt Josefova, mučednictví sv. Petra, i smrt samotného Jana XXIII., který už dokončení díla nespatřil (v rohu odkaz na encykliku „Pacem in terris“), smrt Řehoře VII., a šest umírajících živočichů. Z vnitřní strany baziliky je sochařova pečeť a událost II.

32

vatikánského koncilu, kdy kardinál Rugambwa – první africký kardinál, vzdává hold papeži. Sám Manzù vzpomínal, že to byl sám papež, kdo mu vyprávěl o zásluhách tohoto kardinála.

Druhou branou zleva je Brána svátostí(7,43x3,80cm). Vytvořil ji Venanzo Crocetti a požehnal papež Pavel VI., 12. září 1965. je na ní zobrazen anděl, oznamující sedmero svátostí - znamení víry a pramenů milosti, jejichž působením nás Ježíš zachraňuje.

Na panelech vlevo je znázorněn křest, biřmování a sv. smíření; vpravo pak eucharistie, manželství, kněžství a svátost nemocných.

Centrální bránabyla zadána papežem Evženem IV. Antoniu Averulinovi, řečenému Filaret, který ji zhotovil v letech 1439-45. Pochází tedy z předcházející baziliky. Je tvořena dvěma bronzovými křídly, přičemž na každém jsou tři výjevy. Horní reliéfy znázorňují nalevo

33

Krista na trůnu, vpravo: Panna Maria na trůnu. Prostřední obrazce zachycují sv. Petra a Pavla: první při předávání klíčů papeži Evženu IV., druhý s mečem a vázou květů. Spodní výjevy zobrazují mučednickou smrt obou světců. Vlevo –stětí sv. Pavla, vpravo: ukřižování sv. Petra hlavou dolů.

Docela vpravo je Svatá brána (3.65m x 2.30m), která se slavnostně otvírá o Jubilejních létech (naposledy v r. 2000). Na šestnácti kazetách této bronzové brány, zhotovené v roce 1950 Vicem Consortim a věnované papeži Piu XII. lze mimo jiné spatřit i samotného Pia XII. a bulu Bonifáce VIII., kterou vyhlásil první jubilejní rok v roce 1300. Brána se totiž otvírá každých 25 let (kromě několika výjimečných událostí). Nad ní se nachází několik nápisů: ten nejhořejší praví: PAVLVS V PONT MAX ANNO XIII, zatímco ten hned nad branou říká: GREGORIVS XIII PONT MAX. Mezi nimi je několik stél, připomínajících poslední otevření Svaté brány:

IOANNES PAVLVS II P.M.PORTAM SANCTAM

ANNO IVBILAEI MCMLXXVI A PAVLO PP VI RESERVATAM

ET CLAVSAM APERVIT ET CLAVSIT ANNO IVB HVMANE

REDEMP MCMLXXXIII – MCMLXXXIV

IOANNES PAVLVS II P.M.ITERVM

PORTAM SANCTAMAPERVIT ET CLAVSIT

ANNO MAGNI IVBILAEIAB INCARNATIONE DOMINI

MM-MMI

PAVLVS VI PONT MAXHVIVS PATRIARCALIS

VATICANAE BASILICAEPORTAM SANCTAM

APERVIT ET CLAVSITANNO IVBILAEI

MCMLXXV

V jubilejním roce vykoupení lidstva 1983-1984, papež Jan Pavel II.

otevřel a zavřel svatou bránu, zavřenou a zapečetěnou Pavlem VI. v roce 1976.

Papež Jan Pavel II. znovu otevřel a zavřel svatou bránu

v roce Velkého jubilea Pánova vtělení 2000-2001.

Papež Pavel VI. otevřel a zavřel svatou bránu této patriarchální vatikánské

baziliky v jubilejním roce 1975.

34

KKAAZZEETTYY SSVVAATTÉÉ BBRRÁÁNNYY

Anděl u brány ráje Pád prvních lidí Zvěstování Panně Marii Anděl při zvěstování

TY PŘICHÁZÍŠ KE MNĚJežíšův křest v Jordáně

Ztracená ovce Milosrdný Otec Uzdravení ochrnulého

Hříšná žena Nutnost odpuštění Petr, hořce plačící Před UkřižovanýmLotr po pravici

Zjevení Tomášovi Zjevení Dvanácti Šavlovo obrácení Otvírání Svaté brány

35

KKOONNTTEEMMPPLLAACCEE SSVVAATTOOPPEETTRRSSKKÉÉ BBAAZZIILLIIKKYY„Jsem velmi rád, že dnes s vámi mohu sdílet radost nad velmi významným výročím: je tomu právě 500 let, co přesně 18. dubna 1506 papež Julius II. položil základní kámen nové baziliky sv. Petr, kterou celý svět obdivuje v mocné harmonii jejich tvarů. Rád bych s vděčností vzpomněl velkých papežů, kteří chtěli toto mimořádné dílo nad hrobem svatého Petra. S obdivem vzpomínám na umělce, kteří svým géniem přispěli k jejímu vybudování a dekorování, stejně jako jsem vděčný Fabrice sv. Petra, která znamenitě zajišťuje údržbu a ochranu tak jedinečného vrcholného díla umění a víry. Kéž by šťastná okolnost pětistého výročí probudila ve všech katolících touhu být „živými kameny“ (1Petr 2,5) pro budování živé a svaté Církve, v níž se zračí „Kristovo světlo“ (srv. Lumen gentium, 1), skrze prožívanou lásku, jíž před světem vydáváme svědectví“ (srv. Jan 13, 34-35). /Benedikt XVI, 17. dubna 2006/

Úžas a kontemplace krásy, to jsou dva

pocity, které jímají každého,

kdo překročí práh vatikánské baziliky.

Už její kolosální rozměry:

rozkládá se na ploše 22.139m2,

délka včetně portálu dosahuje 218m, Michelangelova kopule se vypíná do výše 136,57m

(včetně kříže) a její vnitřní průměr

měří 43m, příčná loď je dlouhá

154,8m, zdi pokrývají

mozaiky o ploše více než 10.000m2a nacházejí se tu umělecká díla

nevýslovné hodnoty.

36

1. GIOTTOVA MOZAIKA „BÁRKY“Nad ústředním portálem se nachází monumentální mozaika Bárky. Zachycuje Krista kráčejícího po vlnách Tiberiadského moře, jenž vyzývá Petra, aby šel za ním. Když si alePetr uvědomil bouři, dostal strach a začal tonout. Tehdy ho Ježíš uchopil za ruku a říká mu: „Proč jsi pochyboval, malověrný!“ (Mt 14,14-31). Jde o reprodukci Giottova originálu, který se ztratil - původně se nacházel na vnitřní stěně čtyřportálu před Konstatinovou bazilikou. Aby ji věřící mohli spatřit, museli se v átriu otáčet. Před touto mozaikou můžeme vzpomenout postavu sv. Kateřiny Sienské, kterou Jan Pavel II. vyhlásil 3. října 1999 spolupatronkou Evropy. V poslušnosti papeži Urbanu VI. se v roce 1378 přestěhovala do Říma, aby mu pomohla čelit tlakům, které chtěly sídlo papežství v Avignonu. Dříve než se každého rána odebrala modlit k „okénku“, kterým patřila na hrob svatého Petra, setrvávala – jak říká tradice – před Giottovou mozaikou, aby se modlila za Církev a papeže. Kateřina zemřela v Římě, 29. dubna 1380. Dnes její tělo odpočívá v bazilice santa Maria sopra Minerva v Římě.

Velkolepý portál, bohatě zdobený štukami a medailony, zachycujícími výjevy z budování původní svatopetrské baziliky, se sochami prvních dvaatřiceti papežů-mučedníků, je tak majestátný, že už sám o vzbuzuje dojem samostatné baziliky. Byl navržen Madernem v roce 1612. Je 70 metrů dlouhý, 13m široký a 20 metrů vysoký. Jeho pěti monumentálními branami se vstupuje do baziliky. Poutníci se mlčky zastavují před Svatou bránou, která je o něco menší a otvírá se každých 25 let. Uprostřed je erb papeže Jana XXIII., jenž svolal II. vatikánský koncil. V onom historickém okamžiku dějin Církve 11. října 1962 překročilo práh baziliky více než 3000 biskupů. Vlevo a vpravo od Brány smrti jsou na zdi dva dávné výjevy: první připomíná dar 56 olivovníků papeže Řehoře II. (715-731) v Anagni nedaleko Říma, aby tak zajistil olej pro lampy, které neustále svítí před Petrovým hrobem. Druhý zachycuje elegie, složené Karlem Velikým po smrti papeže Hadriána I. (795).

2. PORTÁL BAZILIKY

37

Třetí portrét se nachází vlevo od Svaté brány a zobrazuje část buly, kterou papež Bonifác VIII. vyhlásil v roce 1300 první Svatý rok.Na pravém konci portálu stojí Berniniho socha císaře Konstantina(10), který měl vidění kříže se slovy: „In hoc signo vinces“ (V tomto znamení zvítězíš). Naproti je socha Karla Velikého (3), prvního císaře Svaté říše římské, korunovaného

Lvem III. o vánocích 800.

4. BRÁNA SMRTI, 5. BRÁNA DOBRA A ZLA, 6. FILARETOVA BRÁNA, 7. BRÁNA SVÁTOSTÍ, 8. SVATÁ BRÁNA.

11. HLAVNÍ LOĎČervený porfýrový kruh hned za vstupem pochází z původní baziliky a označuje místo, kde by korunován Karel Veliký a po něm všichni ostatní císařové.

Na jižní straně (vlevo) začíná nad pilíři latinský nápis:"EGO ROGAVI PRO TE, O PETRE, UT NON DEFICIAT FIDES TUA: ET TU ALIQUANDO CONVERSES CONFIRMA FRATERS TUOS"(Petře, já jsem za tebe prosil, aby tvá víra neochabla, a ty až se obrátíš, utvrzuj své bratry – Lk 22,32).Napravo pak, počínaje od sochy sv. Petra směrem k průčelí jsou slova: "ET TIBI DABO CLAVES REGNI COELORUM. QUODCUMQUE LIGAVERIS

SUPER TERRAM, ERIT LIGATUM ET IN COELIS: ET QUODCUMQUE SOLVERIS SUPER TERRAM, ERIT SOLUTUM ET IN COELIS" (A tobě dám klíče nebeského království. Co svážeš na zemi bude svázáno na nebi a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi – Mt 16,19).

Kropenka – místo připomenutí křtu.

38

NEJDELŠÍ CHRÁMY SVĚTA VYZNAČENÉ NA DLAŽBĚ HLAVNÍ LODI BAZILIKY

1. TEMPLVM VATICANVM - M.186.36,(Sv. Petr, Vatikán)

2. LONDINENSIS S.PAVLIS FANVUM - M.158.10(Sv. Pavel, Londýn, UK)

3. FLORENTINA METROPOLITANA - M.149.28(Florentský dóm, Itálie)

4. ECCLESIA SS. CORDIS JESV BRVXELLIS - M.140.94(Božské Srdce Ježíšovo Brussels, Belgium)

5. SANCTVARIVM IMMACOLATAE CONCEPT. WASHINGTON - M.139.14(Neposkvrněné Početí Panny Marie, Washington DC, USA)

6. ECCLESIA CATHEDRALIS RHEMENSIS - M.138.69(Remešská katedrála, Rheims, Francie)

7. PRIMARIVM TEMPLVM MEDIOLEANENSE - M.134.94 (Milánský dóm, Milán, Itálie)

8. TEMPLVM CATHEDRALE COLONIENSE - M.134.94(Kolínský dóm, Kolín, Německo)

9. ECCLESIAS CATHEDRALIS SPIRENSIS - M.134(Špýrská katedrála, Speyer, Německo)

10. BASILICA S. PETRONII BONONIAE - M.132.54 (San Petronius, Bologna, Itálie)

11. TEMPLVM METROP. HISPALEN SEVILLA - M.132(Sevilská katedrála, Seville, Španělsko)

12. BASILICA S. PAVLI VIA OSTIENSI - M.131.66(bazilika sv. Pavla za hradbami, Řím, Itálie)

13. BASILICA METROP. B.M.V. PARISIEN - M.130 (katedrála Notre Dame, Paříž, Francie)

14. ST. VITUS, M.124, (svatovítská katedrála, Praha, Česká republika)

15. PRIMITIALIS ECCLESIA TOLENTANA - M.122(katedrála v Toledu, Toledo, Španělsko)

16. S.S. ECCLESIA LATERANENSIS - M.121.84(Lateránská bazilika, Řím, Itálie)

17. ECCLESIA CATHEDRALIS BVM ANGELORVM - M.120.62(Panny Marie Andělské, Los Angeles, CA.)

39

18. ECCLESIA CATHEDRALIS METROPOLITANA PLATENSIS - M.120, (katedrála v La Plata, La Plata, Argentina)

19. ECCLESIA CATHEDRALIS METROPOLITANA MEXICANA - M.119.55(katedrála v Mexico City, Mexico City, Mexico)

20. ECCLES. CATHED. B.M.V. ANTVERPIENSIS - M.118.60, (Antverpská katedrála, Antwerp, Belgie)

21. ECCL. S. IVSTINAE V.M. PATAVIN - M.118.50, (Sv. Justína, Padova, Itálie)

22. BASILICA CATHEDRALIS ESZTERGOM - M.118(katedrála v Ostřihomi, Esztergom, Maďarsko)

23. ECCLESIA CATHEDRALIS FERRARIENS - M.118, (katedrála ve Feraře, Ferrara, Itálie)

24. BASILICA ASSISIEN. S.MARIAE ANG. - M.114.76, (bazilika Panny Marie Andělské , Assisi, Itálie)

25. BASILICA CATHEDRALIS SYDNEYENSIS - M.114.61(katedrála Panny Marie v Sydney, Sydney, Austrálie)

26. CATH. METROP. SANCTI PAVLI BRASILIA - M.111.45, (sv. Pavel, Brasilia, Brazílie)

27. ECCLESIA CATHEDRALIS WESTMONASTERIENSIS - M.110,(Westminsterská katedrála, Londýn, Anglie)

28. CONSTANTINOPOLITANA DIVAE SOPHIAE ECCLESIA - M.109.57, (Hagia Sophia, Istanbul, Turecko)

29. CATHEDRALIS SANCTA CRVCIS BOSTONIENSIS - M.103.50, (katedrála Svatého kříže, Boston, MA.)

30. BASILICA GEDANENSIS BEATISSIMAE VIRGINIS MARIAE - M.103.50, (bazilika Panny Marie, Gdansk, Polsko)

31. ECCLESIA METROPOL. S. PATRITII NEO EBORACEN. M. 101.19, (metropolitní chrám sv. Patrika, New York, USA)

40

Císařové, korunovaní v bazilice sv. Petra1. 24. prosince 800 Karel Veliký,Lev III. 13. 14. února 1014

Jindřich II. Německý,Benedikt VIII.

2. 5. dubna 823 Lothar I.,sv. Paschal I. 14. 26,. března 1027Konrád II., Jan XIX.

3. 2. prosince 850 Ludvík II.,sv. Lev IV. 15. 25. prosince 1046Jindřich III. Černý,Klement II.

4. 25. prosince 875 Karel II. Holý, Jan VIII. 16. 13. dubna 1111Jindřich V., Pascal II.

5. 25. prosince 881 Karel III. Tlustý Jan VIII. 17. 18. června 1155Fridrich Barbarossa,Hadrián IV.

6. 21. února 891Guido kníže ze Spoleta,Štěpán V.

18. 15. dubna 1191 Jindřich VI.,Celestin III.

7. 895 Arnulf, Formosus 19. 4. října 1209Ota IV., Inocenc III.

8. únor 901 Ludvík III., Benedikt IV. 20. 22. listopadu 1220Fridrich II.,Honorius III.

9. 24. března 915Berengárius, kníže z Friuli,Jan X.

21. 5. dubna 1355Karel IV., kardinál Pierrede Colombiers z Ostie

10. 2. února 962 Ota I. VelikýJan XII. 22. 31. května 1433Zikmund Lucemburský, Evžen IV.

11. 25. prosince 967 Ota II.,Jan XIII. 23. 19. března 1452Fridrich III.,Mikuláš V.

12. 21. května 996 Ota III.,Řehoř V.

12. KKŘŘEESSTTNNÍÍ KKAAPPLLEE –– BBAAPPTTIISSTTÉÉRRIIUUMMNaše pouť víry začala svátostí křtu, proto hned, jakmile překročíme práh svatopetrské baziliky a připomeneme si svůj křest, když se u majestátné kropenky znamenáme křížem, nelze opomenout jednu z nejkrásnějších kaplí vatikánské baziliky –baptistérium – křestní kaplí. Byla navržena lombardským architektem C. Fontanou (1634-1714). Ústředním místem kaple je křestní pramen, u něhož se každou neděli uděluje svátost křtu. Původní křtitelnice z 5. století, která sahá do doby papeže Damana, byla nahrazena sarkofágem, používaným jako křtitelnice, a v 17. století pak byla darována křtitelnice, jejíž základna (4x2m) z červeného porfýru byla vytvořena z ornamentu pohanského náhrobku (má se za to, že pochází z hrobky císaře Hadriána – Andělský hrad) později užívaného jako deska sarkofágu Oty II., který zemřel v Římě v roce 983. Rokokový pokryv ze zlaceného bronzu s cheruby, kteří drží medajlon

41

Nejsvětější Trojice, žehnající světu, jímž vévodí Boží Beránek.Obraz na hlavním oltáři, vytvořený připomíná Ježíšův křest v Jordáně.

Kapli zdobí ještě dvě mozaiky: vpravo sv. Petr křtí setníka Kornélia, vlevo pak sv. Petr křtí dva své spoluvězně - sv. Processa a Martiniána.Elipsovitou kopuli baptisteria pokrývají mozaiky nastiňující trojí křest: vodou – Jan Křtitel, krví – mučedníci, a křest touhy –zástupy prahnoucí po očišťující koupeli. V lunetách můžeme kontemplovat starozákonní předobrazy křtu: Noe patřící na duhu po potopě – znamení smlouvy mezi Bohem a člověkem; Mojžíš, vyvádějící vodu ze skály – záchrana těl, ale zatím ne duší; Kristus křtící sv. Petra; Filip udělující křest

eunuchovi královny Kandaky; sv. Silvestr křtící císaře Konstantina. Nosné pilíře ukazují na působení křtu na čtyřech světových stranách: Evropa-papežská tiára. Amerika-toulec a peří, Afrika-slon a Azie-

kadidlo.U příležitosti výročí zvolení Jana Pavla II. Petrovým nástupcem – 16. října 1994, byl do dlažby kaple vložen znak tohoto papeže.

42

13. PPAAMMÁÁTTNNÍÍKK MMAARRIIEE CCLLEEMMEENNTTIINNYY SSOOBBIIEESSKKÉÉMaria Clementina Sobieské (1702-35) je jednou ze tří žen, které mají v bazilice pomník. Byla neteří polského krále a byla provdána za následníka anglického trůnu, Jakub III. Stuarta. Na obraze shlíží manžela a

syny. Zemřela ve věku 33 let na tuberkulózu a byla pohřbena v bazilice sv. Petra v kryptě; následně bylo její tělo přeneseno jak uvádí latinský nápis:

CORPVS MARIAE CLEMENTINAE MAGNAE BRITANNIAE REGINAE XV. KAL. FEBRVAR. MDCCXXXV AETATIS SVAE XXXIII. ET. MENS. VI.

DEFVNCTAE IN HVIVS BASILICAE CRYPTIS POSITVM HVC DIE XXII. MENSIS IANVARII ANNO MDCCXLV TRANSLATVM ET RECONDITVM EST

14. NÁHROBEK RODU STUARTOVCŮLatinský nápis na náhrobku praví:

IACOBO III - (Jakubovi III.)IACOBI II MAGNAE BRIT REGIS FILIO -

(synu Jakuba II., britského krále)KAROLO EDVARDO - (Karlu Eduardovi)

ET HENRICO DECANO PATRVM CARDINALIVM –

(a Jindřichovi, děkanu otců kardinálů)IACOBI III FILIIS - (synům Jakuba III.)

REGIAE STIRPIS STVARDI POSTREMIS -(posledním členům

královského rodu Stuartovců)ANNO M DCCC XIX - (1819)

BEATI MORTVI QVI IN DOMINO MORIVNTVR - (Blažení, kdo v Pánu umírají).

15. NÁHROBEK BENEDIKTA XV. (Giacomo della Chiesa: 3. září 1914 – 22. ledna 1922)Papež usebraný v modlitbě, klečící na hrobě, připomínajícím 1. světovou válku, kterou nazval „zbytečným krveprolitím“. Hrob je pokryt olivovými ratolestmi. Nad ním je socha Panny Marie představující světu v plamenech Ježíše, Knížete míru. K volbě Benedikta XV. Dochází ve strašlivém okamžiku dějin. Papež se marně snažil odradit od 1. světové

43

války, proti níž pronesl osm odvážných projevů. Volal po spojenectví všech národů a po odzbrojení. Zatímco se blížila válka, on v široké míře organizoval díla pomoci. Versailleský mír odsoudil jako „posvěcení nenávisti“.Blahořečil Janu z Arku a založil Univerzitu Sacro Cuore (Božského Srdce Páně). Uzavřel diplomatické styky Anglii a Francii a v duchu encykliky, vydané 23. května 1920, zavedl nový protokol pro návštěvy katolických panovníků v Římě. Schválil projekt Muzea, věnovaného sv. Petru, tvořeného sbírkami všech nálezů starobylé Konstantinovy baziliky. Benedikt XV. zemřel nečekaně brzy ve věku 67 let na zápal plic. Dva roky předtím mu nechali Turci postavit v Istanbulu sochu, která jej oslavuje jako „the great pope of the world tragedy ... the benefactor of all people, irrespective of nationality or religion“ (největšího papeže světové tragédie …, dobrodince všeho lidstva, bez ohledu na národnost či náboženství“).

16. KAPLE PŘEDSTAVENÍ PANNY MARIE V CHRÁMĚPod oltářem spočívá skleněná rakev s tělem kanonizovaného papeže – sv. Pia X. (1904-1914), „pauper et dives, mitis et humilis corde“ (chudý a bohatý, tichý a pokorný srdcem). Je oblečen do papežských rouch, tvář a ruce jsou pokryty stříbrem. Svět nejvíce obdivoval jeho

moudrost a pevnou vládu. Pomohl obnově křesťanského života zavedením moudrých zákonů do náboženské výchovy dětí, mladých i dospělých. Jeho katechizmus dává jasné

44

odpovědi na množství náboženských otázek. Otevřel dětem přístup k eucharistii už od nejútlejšího věku, a vybízel k dennímu svatému přijímání, jako ke zdroji ctností a svatosti. Reformoval liturgii, a to jak revizí Misálu a breviáře, tak i posvátné hudby a gregoriánského chorálu. Bojoval proti modernizmu a odsoudil ho jako příčinu mnohého zla. Nebyl však s to přesvědčit vládnoucí monarchy a hlavy států své doby, aby zabránili konfliktu, který po čtyři dlouhá léta zbrocoval Evropu krví.Na klenbě je zobrazen Luciferův pád, zatímco na protilehlé straně vidíme korunovaci Panny Marie za Královnu nebeských kůrů. Na pilířích jsou: Izaiáš hledící na oblak, Jozue zastavující slunce, Jael usmrcující Sisaru, Judit s Holofernovou hlavou.Na lunetách spatřujeme Mojžíšovu sestru Marii, opěvující pokoj v Izraeli; Mojžíše, zouvajícího opánky před hořícím keřem; Noema s jeho archou a holubici míru. Árona, žehnajícího archu; Balaáma, ukazujícího Jakubovu hvězdu; Gedeona s tajemně oroseným rounem.

17. POMNÍK SV. JANA XXIII.(Angelo Roncalli: 28. října 1958 - 3. června 1963)Jeden z výjevů na pomníku zachycuje papeže při návštěvě římského vězení Regina Coeli. Tehdy Jan XXIII. Říkal vězňům, že dokud za ním nebudou moci přijít oni, bude za nimi chodit on.Jan Pavel II. ve své homílii o svatodušních svátcích 2001 řekl, že „právě dnes o slavnosti Ducha svatého je příhodná chvíle vzdát hold Janu XXIII., jenž svolal II. vatikánský koncil, neboť protagonistou koncilu byl právě Duch svatý“. „Ovšem největším darem papeže Jana XXIII. Církvi – pokračoval papež - nebyl koncil, ani jeho velký smysl pro humor a dobrota. „Tím největším darem papeže Jana Božímu lidu byl on sám, jeho svědectví svatosti“.

Když ho jednou navštívil vydavatel Pravdy, řekl mu: „Říkáte, že jste ateista, ale zajisté nebudete mít nic proti tomu, aby starý muž požehnal vašim dětem“.

Jindy seděl kardinál Roncalli vedle dámy s velkým výstřihem. Ostatní napjatě pozorovali, jak se bude chovat. Když došlo na ovoce, sáhla dáma po jablku. „Pozor, milostivá paní“, řekl kardinál. „Proč? Nebojte se, nenabídnu vám to jablko, pane kardinále. Sním je sama. „Na to právě myslím. Když snědla Eva jablko, zpozorovala, že je nahá“.

45

18. NÁHROBEK SV. PIA X.(Giuseppe Melchiorre Sarto: 4. srpna 1903 – 20. srpna 1914)Po vysvěcení na kněze (1858) byl nejprve devět let kaplanem, potom venkovským farářem; od roku 1875 kanovníkem, kancléřem a spirituálem v semináři v Trevisu; biskupem v Mantově (1884), kardinálem a benátským patriarchou (1893). Jako papež (od roku 1903) vyhlásil reformu církevní hudby, breviáře a misálu, církevního práva a římské kurie; zakročil proti nesprávným naukám modernismu; zreformoval vyučování katechismu; stanovil předpisy pro první svaté přijímání; vybízel k častému přijímání svátostí a k aktivní účasti na slavení liturgie. Jeho heslem bylo:Instaurare omnia in Christo: Všechno obnovit v Kristu. Zemřel 20. srpna 1914, krátce po vypuknutí I. světové války, jíž se marně snažil zabránit. Za svatého byl prohlášen roku 1954.

19. NÁHROBEK INOCENCE VIII.(29.srpna 1484–25.července 1492)

Významnou událostí jeho pontifikátu byl pád Granady v lednu 1492, nikoli však jeho zásluhou, ale díky Ferdinandu V. Aragonskému a Isabelle Kastilské, ale ve Vatikáně byla natolik oslavována, že vysloužila španělskému králi a jeho nástupcům titul „Katolické Veličenstvo“. Inocenc zemřel 25. 7. 1492 a zanechal po sobě četné potomstvo (Octo Nocens pueros genuit, totidemque puellas; Hunc merito poterit dicere Roma patrem –Inocens zplodil osm synů a stejně tolik dcer, takže právem jej Řím bude mohl zvát otcem).

20. CHÓROVÁ KAPLE

21. OLTÁŘ NEPOSKVRNĚNÉHO POČETÍ

46

Oltářní obraz Pietra Bianchiho (1694-1740) představuje Neposkvrněnou Pannu Marii ve slávě, nesenou anděly a uctívanou sv. Františkem z Assisi, sv. Antonínem z Padovy a sv. Janem Chrysostomem. 8. prosince 1854, u příležitosti vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie, papež Pius IX. obraz Panny Marie korunoval zlatým diadémem. U příležitosti 50. výročí vyhlášení dogmatu pak Pius X. přidal druhou korunu z dvanácti hvězd, skvící se dvanácti brilianty, jež darovaly různé národy. Pod oltářem spočívají ostatky sv. Jana Chryzostoma a relikvie sv. Františka a sv. Antonína.

22. NÁHROBEK LVA XI.(Alessandro Octavian de' Medici, 1. – 27. dubna 1605)Růže vytesané na podstavci a nápis „OSTENSUS MAGIS QUAM DATUS, …SIC FLORUI“, deklarují fakt, že jeho pontifikát trval jen 27 dní. Dvě ženské postavy po jeho boku symbolizují Statečnost a Velkorysost. Spodní výjev znázorňuje Jindřicha IV. francouzského, který se zříká protestantizmu v době, kdy Lev byl apoštol. Nunciem, a na tomto kroku se výrazně podílel. Jeho přičiněním rovněž došlo ke stvrzení mírové smlouvy mezi Španělskem a Francii.

23. NÁHROBEK BL. INOCENCE XI.(Benedetto Odescalchi,

21. září 1676 – 12. srpna 1689)

Postavu papeže obklopují Víra a Statečnost. Basreliéf ukazuje vítězství nad Turky u Vídně v r. 1683. Inocenc XI. byl beatifikován 7. října 1956 a jeho památka se slaví 13. srpna. Jeho tělesné pozůstatky se nacházejí pod oltářem sv. Šebestiána na protější straně baziliky.

47

24. OLTÁŘ PROMĚNĚNÍ PÁNĚNa oltáři spatřujeme jeden z nejkrásnějších obrazů u sv. Petra. Jde o reprodukci posledního Raffaellova obrazu „malovaného na smrtelném lůžku“, jehož originál se nachází ve vatikánských muzeích. V roce 1797 jej odvezl Napoleon do Paříže, ale po jeho pádu se v roce 1815 vrátil zpět do Vatikánu.

Klementin-ská kaple byla zadána

papežem Klementem VIII. (1592-1605).

Její výzdobu zahájil Michel-angelo

a dokončil Giacomo della Porta (1540-1602) k jubileu roku 1600. Oltář

27 je zasvěcen sv. Řehoři Velikému (590-604). V sarkofágu pod oltářem se od roku 1606 uchovávají jeho ostatky. Jméno tohoto papeže, nazývaného také „Zachránce Církve“ a „Obhájce Říma“ je spojeno s Gregoriánským chorálem, k němuž dal podnět.Byl prvním mnichem, který se stal papežem.

(Barnaba Chiaramonte, 14. března 1800 – 20. srpna 1823) podobně jako jeho předchůdce byl i Pius VII. vězněn Napoleonem. O svátku sv. Ignáce z Loyoly – 7. srpna 1814 (dnes se svátek slaví 31.

25. KLEMENTINSKÁ KAPLE

26. NÁHROBEK PIA VII.

48

července), papež obnovil jezuitský řád. Náhrobek nechal zbudovat jeho státní sekretář, kardinál Consalvi. Vytvořil jej dánský mistr Bertel Thorvaldsen - jediný protestantský sochař, jehož dílo je u sv. Petra.

29. NÁHROBEK PIA VIII. (Francesco Castiglioni, 31. března 1829 – 30. listopadu 1830)Papež je zobrazen při modlitbě, nad ním se vypíná socha Krista

na trůně a po bocích jsou sochy sv. Petra a

Pavla. Nacházíme tu i alegorická vyobrazení Prozíravosti a Spravedlnosti.Papež byl během francouzského panství nad Itálii v roce 1818 uvězněn, protože odmítl přísahu spojenectví s Napoleonem. Schválil dekrety koncilu v Baltimore (říjen 1829), což bylo první formální setkání amerických biskupů.Za pomníkem jsou dveře vedoucí do sakristie a klenotnice muzea

28.Po

cestě nám ne-

unikne seznam papežů pohř-

bených u sv. Petra.

49

30. OLTÁŘ LŽIOltářní obraz ilustruje scénu ze Skutků apoštolů (5,1-11), kdy manželé Ananiáš a Safíra chtěli sv. Petrovi oklamat a za svou lež zaplatili životem.

Nějaký muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. Ale Petr mu řekl: "Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!" Když to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev; a na všechny, kteří to slyšeli, padla velká bázeň. Mladší z bratří ho přikryli, vynesli a pohřbili. Asi po třech hodinách vstoupila jeho žena, netušíc, co se stalo. Petr se na ni obrátil: "Pověz mi, prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz?" Ona řekla: "Ano, jen za tolik." Petr jí řekl: "Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe." A hned se skácela u jeho nohou a zemřela. A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli.

Oltářní obraz, popisující příběh ze Skutků apoštolů je úmyslně umístěn před kněze, který vychází ze sakristie ke s