1

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Filozofická fakulta

Katedra bohemistiky

Gulliverovy cesty Jonathana Swifta v českých

překladech a adaptacích

Gulliver´s Travels by Jonathan Swift in Czech translations and adaptions

Magisterská diplomová práce

Lenka Skoupilová

Česká filologie

Vedoucí práce: doc. Mgr. Radek Malý, Ph.D.

Olomouc, 2016

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní všechny

použité zdroje a literaturu.

V Olomouci dne Lenka Skoupilová

3

Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. Mgr. Radku Malému, Ph.D., za velmi

užitečné rady a odborné vedení při vypracování diplomové práce.

4

Obsah

ÚVOD ................................................................................................................. 5

1. JONATHAN SWIFT, SATIRIK ............................................................... 7

2. GULLIVEROVY CESTY ............................................................................ 10

2.1 Děj románu a jeho politický charakter .............................................. 11

2.2 Gulliverovy cesty v literatuře pro děti a mládež ............................... 17

3 PROBLEMATIKA PŘEKLADU ............................................................ 20

3.1 Překladatelský proces ........................................................................ 24

3.2 Adaptace ............................................................................................ 27

3.2.1 Literární adaptace .................................................................... 28

3.3 Specifika překladu dětské literatury .................................................. 28

4 ANALYTICKÁ ČÁST ............................................................................ 31

4.1 Překlad Aloyse Skoumala ................................................................. 32

4.2 Překlad Františka Marka-Müllera ..................................................... 33

4.3 Překlad Zdeňka Franty ...................................................................... 36

4.4 Překlad Jana Váni .............................................................................. 39

4.5 Adaptace Karla Hermanna ................................................................ 41

4.6 Adaptace Vratislava Šťovíčka ........................................................... 44

4.7 Adaptace Jany Eislerové ................................................................... 46

4.8 Adaptace Aleny Peisertové ............................................................... 49

ZÁVĚR ............................................................................................................. 53

5

ÚVOD

Už téměř třista let je oblíbeným čtivem dospělých i dětských čtenářů po celém

světě dobrodružný příběh mořeplavce Gullivera. Gulliverovy cesty byly přeloženy do

mnoha cizích jazyků včetně jazyka českého. Roku 1852 je do českého prostředí

poprvé uvedl Karel Pichler převyprávěním prvních dvou částí Swiftova díla. Do

současnosti vznikly více než dvě desítky českých překladů.

Cílem diplomové práce s názvem Gulliverovy cesty Jonathana Swifta v českých

překladech a adaptacích je zhodnocení vybraných překladů a adaptací tohoto díla

a nalezení odlišností a shod vycházejících z rozdílných postojů překladatelů

a časového rozestupu vydání jednotlivých překladů. Mezi zvolené překlady patří

překlad Zdeňka Franty z roku 1910, Františka Marka-Müllera z roku 1947, dále

překlad Aloyse Skoumala z roku 1958, jenž vycházel v pozměněných podobách až

do současnosti, a překlad Jana Váni z roku 2014. Mezi vybrané adaptace určené

dětským čtenářům patří adaptace Karla Hermanna z roku 1937, druhé vydání

adaptace Vratislava Šťovíčka z roku 1999, druhé vydání adaptace Jany Eislerové

z roku 2014 a Aleny Peisertové z roku 2012.

Práce je rozdělena do dvou částí – teoretické a analytické. V úvodu teoretické

části si přiblížíme autora vybraného díla Jonathana Swifta. Uvádíme zde informace

o jeho životě, politické kariéře a satiricky orientované tvorbě, jež osvětlují jeho

pohnutky k napsání Gulliverových cest. Dále už se zabýváme samotným dílem,

okolnostmi jeho vzniku a obsahovou stránkou. Vzhledem k přináležitosti díla do

oblasti dětské literatury, si tento pojem definujeme a krátce se budeme zabývat

klasifikací a funkcemi literatury pro děti a mládež.

V následujících kapitolách se zabýváme problematikou překladu. Nejdříve stručně

nahlížíme na vývoj translatologie jakožto vědy o překladu a vymezíme si základní

pojmy z této oblasti. Dále se zaobíráme klasifikací překladů dle věrnosti k originálu a

dalších kritérií. V neposlední řadě se seznámíme s fázemi překladatelského postupu a

s možnými překladatelskými postupy a metodami. Tyto teoretické poznatky poté

využijeme při analýze jednotlivých překladů. V závěru teoretické části si přiblížíme

fenomén adaptace obecně, přičemž budeme vycházet z díla Lindy Hutcheon A

Theory od Adaptation a krátce se budeme zabývat adaptací literární. Nakonec stručně

6

shrneme specifika dětské literatury, mezi něž patří především zaměření na dětského

čtenáře. V analytické části naší práce se budeme zabývat jednotlivými překlady a

adaptacemi. Za zástupný originál, dále jen ZO, jsme zvolili překlad Aloyse

Skoumala, jenž je v českém prostředí kanonizovaným a nejrozšířenějším překladem

Swiftova díla. S tímto vydáním budeme srovnávat všechny vybrané překlady a

adaptace, neboť tématem této práce není komparace anglického originálu a českých

překladů, nýbrž porovnání českých překladů a adaptací mezi sebou.

V dílčích analýzách jednotlivých překladů a adaptací se zaměříme na skopos1

každého textu a jeho splnění. Nejprve se budeme věnovat obsahové stránce díla. Poté

se zaměříme na rovinu lexikální a budeme srovnávat volbu jednotlivých ekvivalentů

a charakter lexik obecně. V rovině morfologické hodnotíme zastaralost či modernost

textu na základě použití přechodníků či zastaralých koncovek. V neposlední řadě

budeme porovnávat texty z hlediska syntaktického, kde budeme hodnotit především

slovosled a výběr syntaktických konstrukcí.

1 Pojem skopos bude vysvětlen dále v práci.

7

1. JONATHAN SWIFT, SATIRIK

Jonathan Swift se narodil 30. listopadu 1667 v Dublinu, ačkoliv pocházel

z anglické prosté rodiny. Otec zemřel dříve, než se malý Jonathan narodil a matka

o něj neprojevovala zájem. Swift tak byl odkázán na dobrosrdečnost svého strýce,

který, ačkoliv mu lásku rodičů nedokázal nahradit, dal mu domov a podporoval ho

při studiích. Po ukončení teologického studia na univerzitě působil jako sekretář

a tajemník předního anglického politika Williama Templa. Dlouholetý pobyt

v Templově venkovském sídle poblíž Londýna významně ovlivnil Swiftův život.

Ačkoliv se Swift často nemohl smířit s podřízeným postavením, Templa obdivoval

a na jeho návrh se nechal vysvětit jako duchovní anglikánské církve. Kultivované

prostředí Moor Parku2 mu umožnilo se seznámit nejen s rozsáhlou knihovnou, ale

také s mnohými whigovskými politiky a literáty. Po Templově smrti v roce 1699

začal vykonávat funkci vesnického faráře. V té době vznikly dvě satirické prózy,

jedny z prvních ze Swiftovy tvorby vůbec, s jejichž pomocí si vybojoval čelní

postavení mezi politiky, ale především přední místo v anglické literatuře.

Ukázkou rané Swiftovy satiry, jež není ještě tak kousavá jako v dílech

pozdějších, je první z nich – Bitva knih (The Battle of Books). S lehkou ironií zde

Swift obhajuje staromilský názor W. Templa, jenž dával přednost klasickým autorům

před moderními. Prostřednictvím souboje mezi knihami obou skupin zesměšňuje

Swift pedantství a duchaprázdnost tvorby autorů moderních. Bitva je těsně před

zahájením přerušena rozepří pavouka a včely, čímž Swift alegoricky zdůrazňuje svůj

vlastní názor. „Pavouk představující moderní autory se prohlašuje za dokonalejšího,

neboť originálně vylučuje vše z vlastního organismu. Včela představující klasické

autory však vytváří med a vosk a opatřuje tak lidstvu sladkost a světlo, kdežto

pavouk ze sebe vydává jen pavučiny a jed.“3 Jako vítězové nakonec vzejdou klasici,

kteří úplně pobijí soudobé autory.

Významnější je alegorická próza Povídka o kádi (A Tale of the Tub). Swift v ní

podává metaforické pojetí šatů a ztotožňuje je s duchovními hodnotami, neboť i ty

2 Zámek Williama Templa v hrabství Surrey.

3 STŘÍBRNÝ, Zdeněk. Dějiny anglické literatury I. Praha: Academia, 1987, s. 295.

8

mají často jen krásný líc.4 Povídka o kádi vypráví o třech bratrech, Petrovi, Jankovi a

Martinovi, z nichž každý představuje určitou církev – katolickou, evangelickou

(kalvínství) a anglikánskou. Bratrům otec odkázal plášť, aby jej neporušený uchovali

pro svoje potomstvo. Ani jeden ze synů otcova přání nedbal a plášť určitým

způsobem pozměnil či upravil. Plášť nabyl zcela nového vzhledu především

v Petrově vlastnictví, proto také Swift nejvíce útočí na fanatického Petra, tedy na

katolickou církev. Ani Martin, jenž chtěl otcův plášť ponechat, tak jak jej získal,

nevychází z této satiry bez úhony, ačkoliv je představitelem církve, jímž duchovním

Swift byl. Prudkost satiry a parodování církevních dogmat a fanatismu v Povídce

o kádi měly později neblahý vliv na Swiftovu kariéru.

Za dob5 formování jeho vlivného postavení v politice i v literatuře ovládaly

politickou scénu v Anglii dvě opoziční strany, a to whigové a toryové. Swift

zpočátku podporoval whigy, se kterými přišel do kontaktu již v mládí. V jejich

jménu se snažil prosadit změny a zejména úlevy ve prospěch anglikánské církve

v Irsku. Swiftův neúspěch u válkychtivých whigovských ministrů byl impulsem pro

jeho přechod k nově nastupující vládnoucí straně toryovců. Motivací k tomuto kroku

mu bylo jeho osobní přesvědčení o nelidskosti války a odpor k válečným

zbohatlíkům. Nadaný a hrdý Swift se neobyčejně těžce vyrovnával s nepřirozenou

politickou situací, za níž vládla anglická protestantská menšina ve zbídačeném

Irsku.6

K současné politické situaci se vyjadřoval prostřednictvím různých článků,

esejí a brožur, jež byly zveřejňovány v toryovském časopise Průzkumník (The

Examiner). Jakožto toryovský politický spisovatel a publicista byl Swift mimořádně

vlivný, čehož také využíval při propagaci svých názorů. Svou tvorbou přesvědčoval

veřejnost o tom, jak by měla vypadat budoucí Anglie. Jako odpůrce válečných

událostí se pamfletem Chování spojenců (The Conduct of the Allies) podílel na

přípravě k mírovým jednáním, jež by ukončily válku o španělské dědictví. Během

působení u Toryovců prožíval vrchol své politické činnosti. Swift si byl vědom svých

kvalit a postavení a očekával za svou publicistickou činnost odměnu ve formě

anglického biskupství. Dočkal se však pouze titulu děkana u sv. Patrika v Dublinu.

Svého cíle se mu tedy nepodařilo dosáhnout, a tak se, po pádu toryů a úpadku jeho

4 OLIVERIUSOVÁ, Eva et al. Dějiny anglické literatury. Praha: Státní nakladatelství, 1988, s. 89.

5 Období 1708–1714.

6 STŘÍBRNÝ, Zdeněk. Dějiny anglické literatury I. Praha: Academia, 1987, s. 293.

9

politické kariéry, zatrpklý a zahořklý vrátil do rodného Irska, kde strávil zbytek

života.

Pobyt v Irsku Swift vždy považoval za trpké vyhnanství, ale po zjištění, jaké

poměry jsou v Irsku nastoleny, svůj pohled přehodnotil. V dopise z roku 1716

napsal: „v Irsku se mi teď líbí víc než dříve; jsem s ním úže spřízněn, protože nás oba

hluboce sblížila jeho chudoba.“7 Postupně se Swift stal zastáncem irské nezávislosti

a obhajoval nejen irskou chudinu, ale celé Irsko. Anglická vláda znemožňovala

jakýkoliv rozvoj irského hospodářství, dokonce mělo dojít k znehodnocení irské

měny. Proti tomu Swift ostře vystoupil řadou listů, tzv. Pláteníkovými listy (The

Drapierʼs Letters), jež byly vydány anonymně. Listy rozvířily mohutný odpor proti

znehodnocení měny a probudily v Irech národní vědomí. Swift i nadále bojoval proti

nespravedlnosti konané na irský lid vydáním několika dalších pamfletů. Jeho

rozhořčení a pamfletický vztek vyvrcholil v díle Skromný návrh8 (A Modest

Proposal), v němž se zabýval otázkou přelidnění Irska. Ironicky navrhuje, aby děti

irské chudiny byly na náklady vlády dobře vykrmovány a podávány boháčům jako

vybraná pochoutka na stůl. Swift tu bolestně odhaluje nelidskost a s krutou hořkostí

obviňuje Angličany z vykořisťování a zbídačování Irska.9 Svou záslužnou činností si

vysloužil obdiv Irů a titul národního hrdiny.

S Irskem ho pojily také dvě ženy, jež sehrály důležitou roli v jeho životě. První

z nich, Ester Johnsonová, byla jeho žákyní a později důvěrnou přítelkyní. Jejich

vztah byl založen na něžném přátelství, za nímž stála potlačovaná láska. Jejich

důvěrná korespondence z období, kdy Swift pracoval v Londýně, vyšla pod názvem

Journal to Stella – Deník Stele). I druhé ženě, jež zasáhla do jeho života, našel

přezdívku. Vanessa, jejíž původní jméno bylo Ester Vanhomrighová, se do něj

zamilovala a přestěhovala se do jeho blízkosti, ačkoliv on její lásku neopětoval. Byl

jejím přítelem a rádcem. Obě ženy však nedlouho po sobě předčasně zemřely

a Swift, prudce zasažen jejich smrtí, se stáhl do ústraní, kde zužován chorobou

a později i šílenstvím zůstal až do smrti.

7 Profily autorů knih KMČ. Jonathan Swift. Praha: Albatros, 1976, s. 2.

8 Celý název zní Skromný návrh, jak zabrániti tomu, aby děti chuďasů nepřipadaly na obtíž rodičům i

zemi. 9 OLIVERIUSOVÁ, Eva et al. Dějiny anglické literatury. Praha: Státní nakladatelství, 1988, s.

10

2. GULLIVEROVY CESTY

Gulliverovy cesty (Gulliverʼs Travels), jejichž původní název zní Cesty

k rozličným dalekým národům světa ve čtyřech dílech, napsal Lemuel Gulliver, zprvu

ranhojič, později kapitán na rozličných lodích (Travels into Several Remote Nations

of the World, in Four Parts. By Lemuel Gulliver, First a Surgeon, and then a Captain

of several Ships), vznikaly od roku 1714 v osvícenské Anglii v době, kdy toryové

ztratili moc ve prospěch whigů, kteří nastolili novou hannoverskou dynastii. Na trůn

usedl král Jiří I., jenž jako cizinec trávící mnoho času mimo Anglii vložil veškerou

pravomoc do rukou ministerského předsedy Roberta Walpolea. Doba anglického

kolonialismu, korupční ministerské praktiky a Swiftova opozice proti nové vládě

vyústily v jinotajnou kritiku právě v Gulliverových cestách.

Pod první vydání Gulliverových cest, jež vyšlo v roce 1726, se Swift

nepodepsal. Chtěl zabránit jakémukoli pronásledování jeho osoby ze strany vlády,

jejíž kousavou kritikou je protkáno celé dílo. Swift chtěl původně svému vrcholnému

dílu dát formu cestopisu, avšak nakonec svůj záměr rozšířil a kniha vyprávějící

o cestovateli Gulliverovi tak není pouhou fantastickou parodií na cestopis, ale také

dobrodružným příběhem plným satirických narážek, který přerůstá v utopii.

Gulliverovy cesty nebyly psány za účelem pobavit a nalákat čtenáře. Swift při

psaní knihy, jak později přiznal, doufal, že změní svět, že vyprovokuje lidstvo

k správným rozhodnutím.10

Chtěl je rozčílit a potýrat. Potýrat tím, že mu ukázal, jak

bědně relativní je velikost člověka, co všechno dokáže člověk natropit, jaké

pošetilosti, neřesti a ukrutnosti.11

Swiftův cestopis, podávající komplexní svědectví o lidské povaze

a o morálním, filozofickém, politickém a vědeckém myšlení, vychází v konečné

podobě v roce 1735. Druhé vydání se odlišuje od předchozího autorovou snahou

o tzv. fikci

10

GREEN, Patricia. The Golden Age of Satire: Alexander Pope and Jonathan Swift. [online].

Dostupné z WWW: http://www.uh.edu/honors/Programs-Minors/honors-and-the-schools/houston-

teachers-institute/curriculum-units/pdfs/2008/comedy/green-08-comedy.pdf 11

SKOUMAL, Aloys. Poznámka o autorovi. In: SWIFT, Jonathan. Gulliverovy cesty. Praha: Státní

nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958, s. 432.

11

pravdivosti. Swift vložil na úvod knihy dva dopisy, jejichž funkcí je posílit dojem

skutečnosti. Autorem prvního dopisu je údajně samotný Lemuel Gulliver, jenž

reaguje na první vydání a vyčítá vydavateli Sympsonovi nepřesnosti a neautorské

tvůrčí zásahy v díle. Druhý dopis je vydavatelovo sdělení určené čtenářům, v němž

představuje Gullivera a ospravedlňuje své zásahy do knihy. Autentičnost knihy

podtrhují také mapky a přesné datace.

2.1 Děj románu a jeho politický charakter

Román Gulliverovy cesty je tvořen čtyřmi rozdílně rozsáhlými částmi, tj.

jednotlivými cestami hlavního hrdiny Lemuela Gullivera, lékaře (ranhojiče)

a později kapitána. Tyto jeho profese mu umožnily cestovat po neznámých

končinách v tichém oceánu. Opakující se motiv bouře doprovázený motivem

ztroskotání či nedobrovolným vysazením přivádí Gullivera do čtyř dosud

nepoznaných zemí obývané lidmi a zvířaty neobvyklých poměrů a neobvyklého

chování.

První díl – Cesta do Liliputu (A Voyage to Lilliput) začíná krátkým přehledem

dosavadního Gulliverova života. Lemuel se rozhodl po několika letech strávených na

moři založit rodinu a usadit se. V rodinném kruhu se mu však nedařilo, vydal se

proto znovu na moře.12

Plavba dopadla tragicky. Gulliver, jediný přeživší na

ztroskotané lodi, doplaval na neznámý ostrov a upadl do bezvědomí. Po probuzení

zjišťuje, že se dostal na ostrov obydlený maličkými, šest palců vysokými lidmi –

liliputy, jež ho ze strachu z takové velikosti zajali. Gulliver slíbil, že jim neublíží, že

se bude se držet jejich pravidel a bude jim prospěšný. S postupem času se stal

oblíbencem u královského dvora, jehož prostředí je líčeno jako satira na dvůr krále

Jiřího I. Stejně tak Swift připisuje hrubost a ošklivost anglického krále králi liliputů.

Nechal pozorovat Gullivera směšné a nicotné hemžení pyšných liliputů, jež mu mělo

připomenout charakter jeho země a způsoby chování některých Angličanů.13

12

Pro konkrétní představu o době, jež strávil Gulliver v určité zemi, Swift vždy uvádí přesné datace

dnu vyplutí a jeho následného návratu. 13

HOLEJŠOVSKÁ-GENČIOVÁ, Miroslava. Literatura pro děti a mládež ve srovnávacím žánrovém

pohledu. Praha: SPN, 1984, s. 190.

12

Malý vzrůst těchto panoptikálních obyvatel Liliputu je obrazem duchovní

malosti tehdejších obyvatel Anglie.14

Swift zde podává pohled na lidský život ve

velmi zmenšeném měřítku a odhaluje, podobností liliputské pýchy, důležitosti a moci

s tou lidskou, malichernost počínání anglické politiky a společnosti. Narážky na

dobové poměry jsou nejvíce patrné při popisu liliputských zvyků, tradic,

společenských poměrů a způsobu zábavy. Pro Gullivera nepochopitelnou zábavou

pidimužíků je provazochodectví. Právě podle této schopnosti si liliputský král vybírá

své ministry, z jejichž souboje vychází nejlépe komoří Flimnap. Do postavičky

snaživého komořího autor alegoricky stylizoval whigovského ministerského

předsedu Walpolea.

Primárním materiálem pro kritiku politické situace však byly Swiftovi často až

bouřlivé diskuze dvou politických stran – whigů a toryovců. V Gulliverových cestách

tuto situaci satiruje rozdělením liliputů do dvou skupin podle toho, jaké nosí

podpatky. Toryové představují příznivce vysokých podpatků, kdežto whigové jsou

zastánci podpatků nízkých. Obdobně je zde vyřešena otázka náboženské války

probíhající mezi katolickou Francií a protestantskou Anglií. Ta je zastoupena

Liliputem, kdežto Francii představuje Blefusko, znepřátelený ostrov, který byl

s velkou pomocí Gullivera poražen liliputy. Absurditu náboženské války přirovnává

autor k absurdnímu sporu blefuských a liliputských obyvatel o tom, jakým koncem

se má správně načínat vajíčko, zda z širšího či užšího konce.

Neustálým přepočítáváním Gulliverovy nadměrnosti a spotřeby k poměrům

liliputským kritizuje Swift zdůrazňování velkoleposti u věcí a dějů, jež velkolepé

nejsou. Například neexistenci velkoleposti války prokáže Gulliver jedním pohybem

ruky, když odtáhne blefuské lodě připravené k útoku. Stejně tak rozsáhlý, pro liliputy

velkolepý požár je uhašen triviální každodenní potřebou člověka.15

I přes tyto činy se

stal hlavní hrdina pro liliputy nepohodlným, neboť odmítl zotročit sousední zemi.

Když byl obžalován z velezrady a odsouzen k oslepení, vrací se přes Blefusko do své

rodné země.

Druhý díl s názvem Cesta do Brobdingnaku (A Voyage to Brobdingnag)

přivádí cestovatele Gullivera do neznámých končin severní Ameriky, kam byla jeho

14

KLÁTIK, Zlatko. Svetová literatúra pre mládež: Profily a prehlady. Bratislava: Slovenské

pedagogické nakladatelství, 1978, s. 36. 15

MATHESIUS, Vilém. Dějiny literatury anglické. Praha: Spolek posluchačů filosofie Karlovy

univerzity, 1933, s. 197.

13

loď Dobrodružství zahnána silnou bouří. Při průzkumu země však člověk

abnormálních rozměrů pronásledující námořníky způsobí, že je Gulliver zapomenut

a ponechám vlastnímu osudu v zemi obrů. Swift ho zavedl právě na toto místo, aby

z jejich nadhledu poukázal na malichernost lidských sporů, a ihned nastavuje poměr

velikosti. Oproti situaci v Liliputu se teď Gulliver stává tím trpaslíkem mezi obry.

Ačkoliv mu jejich velikost naháněla hrůzu, brzy zjistil, že obři jsou milí a přátelští.

Farmář, jenž našel to „zvláštní stvoření“ v obilí, odnesl si ho k sobě domů a tam o něj

pečovala především farmářova dcera, nazývaná Gulliverem Glumdalklič. Byl pro ni

hračkou, panenkou pojmenovanou jménem Grildrig, nikdy však na něj nepohlíželi

jako na člověka.

Zprávy o nálezu Gullivera se šířily rychle, stejně jako mnoho zvědavých

obrů. Mezi nimi byla i královna, které se nakolik zalíbil, že se brzy ocitl na

královském dvoře společně se svou malou pečovatelkou. Gulliver se najednou mění

ze svobodymilovného mořeplavce v šplhounského dvořánka, jehož hlavním úkolem

je bavit královský pár rozpravou či jiným vystoupením. Seznamuje je s poměry své

rodné země, což krále ze začátku nesmírně baví, ale pozdější vyprávění

o nerovnostech, zkorumpovaných volbách a podvodech Anglie vzbuzuje

u nejvyššího brobdingnaka postupně odpor. Rozpravy krále a Gullivera o anglických

poměrech tvoří velkou část celého druhého dílu. Král se zajímá o historii, kulturu,

umění, vzdělání, nejvíce však o politické a válečné situaci. Gulliver se pokouší

idealizovat zvyky a poměry své země. Ve skutečnosti je však toto zkreslení

a pokřivení reality odhalením toho, jak doopravdy funguje soudobý anglický systém.

Swift útočí na Anglii jako na celek, ale také na konkrétní osoby. Například otázkami

krále, jaké vlastnosti musí mít ti, jež chtějí být zvoleni do vládních funkcí a zda se

volí podle vlivu či úplatkářství, kritizuje Swift whigy a ministra Walpolea.

Gulliverův charakter se postupně mění k horšímu. Popisuje králi velkolepé

věci jako je střelný prach. Je pyšný na svou zemi a jeho pýcha roste do rozměrů

brobdingnaků. Král diskredituje Gullivera a s ním všechny Angličany. Vyčítá jim

války, zrady, spory a podvody, jež se v Anglii odehrávají, a poučuje ho, co všechno

může lidská pýcha napáchat. Gulliver zjišťuje, jak moc jsou obři ctnostní a morální.

Swift využívá nadměrné zveličení všech věcí k analýze lidské morálky. Morálka je

zde ztotožněna s velikostí. Čím větší je člověk, tím je morálnější. To potvrzuje

i královnin šašek – trpaslík, který na Gullivera žárlí a dělá mu naschvály. Gulliver se

tak několikrát dostane do ohrožení života, ať už lavinou padajících jablek, únosem

14

opice či utopením. Cítí se být ponížen a postavení domácího zvířátka mu

nevyhovuje. Swift zde brání naprosté idealizaci obrů tím, že neustále připomíná

neschopnost obrů přijmout Gullivera jako malého brobdingnaka. Gulliver se tím

trápí. Po dvou letech však přichází záchrana v podobě orla, jenž unese Gullivera

i s cestovním příbytkem a vhodí ho do moře. Na moři ho jako náhodou najdou právě

angličtí námořníci, jež svým deformovaným pohledem považuje za trpaslíky.

O dalším Gulliverově dobrodružství vypráví třetí díl s názvem Cesta do

Laputy, Balnibarbi, Glubbdubdribu, Luggnaggu a Japonska (A Voyage to Laputa,

Balnibarbi, Luggnagg, Glubbdubdrib, and Japan). Swift zde mění perspektivu

příběhu, oproti předchozím dílům má hlavní hrdina normální velikost, ale za to vše

kolem něj je nenormální a absurdní. Přesně takový je ostrov, na který se Gulliver

dostává po přepadení piráty. Jmenuje se Laputa a vznáší se vysoko ve vzduchu.

Obraz vznášejícího ostrova je alegorií na anglické vládce, jež se vznášejí nad zemí

daleko od životných realit. Gulliver se seznamuje s laputskými obyvateli a poznává

jejich roztržitost, nepraktičnost, úzké zájmy směřující pouze k hudbě, matematice

a vědě a především omezený rozsah pozornosti. Jsou tak zabráni do svých myšlenek,

že musí mít zvláštní sluhy, jež je upozorňují plácačkou na to, že jsou osloveni.

Dokonce ani nevnímají, že jsou jim ženy nevěrné. Tento detail použil Swift

k naznačení toho, že pyšný rozum je vždy doprovázen nemravností, čímž

samozřejmě naráží na Walpolea a jeho manželku. Obdobně svým popisem

laputského nadšení pro astronomické objevy paroduje činnost Královské společnosti

v Anglii. Kritika třetího dílu je namířena proti světu vědy. Vědci jsou podle Swifta

pedanti, které celý svůj život nenávidí. I název ostrova vyjadřuje určitým způsobem

Swiftův názor na celý věk rozumu, na osvícenství. Část slova Laputa – „puta“ lze ve

španělštině přeložit jako prostitutka.

Dlouhý pobyt mezi nadutými a omezenými Lapuťany Gullivera znepokojuje,

rozhodne se tedy sejít na kulturně i hospodářsky upadající ostrov Balnibarbi. Jeho

obyvatelé jsou utiskováni laputskou vrchností. Když se pokusili o vzdor, král nechal

přenést ostrov přímo nad Balnibarbi a připravil je o slunce a déšť. I neúrodná situace

na ostrově je výsledkem metod nadřízeného ostrova. Vztah podřízeného Balnibarbi

a Laputy jinotajně zrcadlí vztah Irska a Anglie, jež se dopouštěla obdobné politické

tyranie.

Gulliver zde navštívil místní akademii plné šílených vědců a byl svědkem

mnoha absurdních výzkumů. Další satirické výpady třetího dílu se obracejí právě na

15

neplodnost vědeckých pedantů a směšnost jejich plánů a výzkumů16

(např. výzkum,

jak vyloučit z okurek sluneční světlo nebo jak změkčovat mramor a vyrábět z něj

polštáře). Swift diskredituje druh inteligence, jenž jeví zájem o fungování věcí bez

ohledu na jejich výsledek. Všemi projekty této akademie paroduje anglické vědce

a Královskou společnost.

Gulliver se poté vydal na ostrov čarodějů Glubbdubbdrib, kde mu jeden

čaroděj na přání vyvolal několik slavných osob z minulosti. Díky tomu se setká

například s Alexandrem, Caesarem či Aristotelem, jež mu vypráví své příběhy

a zjišťuje, jak jsou dějiny překrucovány. Jeho poznání vyvrací mnohá dosavadní

tvrzení a při srovnání současného parlamentu a římského senátu odhaluje, jak je

politika degenerovaná a zaostalá. Během svého pobytu v Luggnaggu se Gulliver

setkává také se skupinou nesmrtelných lidí, tzv. Struldbrugů, na nichž Swift

demonstruje nesmyslnost lidské touhy po věčném pozemském bytí. Struldbrugové

jsou sice nesmrtelní, ale nejdříve musí zestárnout. V tomto věku jsou již mrzutí,

senilní, nemohoucí, což je činí nešťastnými. Smrt by pro ně byla jistým

vysvobozením. Vysvobodit se z této podivné země chce i Gulliver, požádá proto

krále Laputy o možnost odjet do své rodné vlasti. Král mu dá svolení a Gulliver se

tak vrací přes Japonsko domů.

Gulliverovo vyprávění o jeho poslední, čtvrté cestě, Cestě do země

Hvajninimů (A Voyage to the Country of the Houyhnhnms), začíná stejně jako

všechny předchozí cesty. Swift popisuje suchým a věcným tónem, jak si Gulliver

najal na loď nevědomky piráty a byl jimi vysazen na neznámém ostrově. Zde je

napaden skupinou zdivočelých „zvířat“, jež mají nápadně lidské rysy. Útok je

ukončen v okamžiku, kdy se přiblíží dva velcí koni. Gulliver se tak seznamuje

s moudrými a ušlechtilými Hvajninimy, do jejichž země se dostal, ale také i s Jahuy,

zvláštními, nevzhlednými a zdivočelými stvořeními sloužící Hvajninimům. Při

popisu Jahuů využívá Swift své nejefektivnější techniky, tedy popisu obecně

známých věcí v nových termínech. Ačkoliv je vytvořena představa zcela nového

živočišného druhu, autorova pointa je jednoduchá; Jahuové jsou degenerovaným

druhem lidí.

16

STŘÍBRNÝ, Zdeněk. Dějiny anglické literatury I. Praha: Academia, 1987, s. 295.

16

Gulliver se seznamuje s ostatními obyvateli a místními poměry. Zatímco

Hvajninimové jsou čistotní, střídmí v chování i stravě, houževnatí a řídící se

rozumem, Jahuové jsou špinavá, páchnoucí a zlá individua pojídající odpadky. Tento

extrémní kontrast mezi rasami je Swiftovou kritikou lidského charakteru

a karikaturou člověka.

Gulliverova podobnost s Jahuy neznepokojuje pouze Hvajninimy, ale také

samotného Gullivera. O to více narůstá jeho odpor k bestiálním Jahuům a obdiv

k ctnostným koňům. Při rozpravách s pánem koní zjišťuje, že Hvajninimové neznají

války, zákony, špatnosti a lži. Žijí v souladu se zákony „rozumu a přírody“ a v jejich

povaze je zobrazen ideál a idyla. Podstatu lži nejsou koni schopni pochopit, proto se

ji snaží Gulliver demonstrovat popisem právní profese. Swift útočí na právníky

s komentářem, že tam, kde by byla ctnost, by nebylo třeba právníků.

Dále Gulliver vypráví svému pánovi o člověku a snaží se zlehčovat jeho chyby

a vychvalovat jeho ctnosti. Vysvětluje vztah člověka k penězům, k čemuž opět

posloužila podobnost lidí a Jahuů. Stejně jako Jahuové sbírají lesklé kamínky

a chamtivě o mě bojují, stejně tak sbírají lidé peníze. Gulliver se už nechce podobat

tak ohavným tvorům a čím dál více se přizpůsobuje životu Hvajninimů. Napodobuje

jejich chůzi, řeč i chování. Nelítostný a patetický rozum, hrdost a pýcha mu daly

poznat znechucení ze svého vlastního rodu, proto se také pokusil o ztotožnění se

s hvajninimy, což však vyděsí mnoho obyvatel. Gulliverův byl i návrh na vyhlazení

všech Jahuů. Hvajninimové s tím souhlasí, jelikož ale považují Gullivera stále za

jednoho z nich, posílají ho zpět do své rodné vlasti. Po návratu má však Gulliver

odpor k celému lidstvu, který je navíc podpořen nařízením, v němž se Gulliverovi

ukládá povinnost vypovědět vše o objevených zemích. Ty totiž náleží Anglii.

V závěru knihy tak Swift odvážně útočí na anglický kolonialismus

17

2.2 Gulliverovy cesty v literatuře pro děti a mládež

Pojem literatura pro děti a mládež, často obměňován termínem dětská

literatura, zahrnuje prozaickou, básnickou i dramatickou tvorbu určenou dětem

a mládeži a také literární texty dětmi převzaté. Jana Čeňková definuje literaturu pro

děti a mládež (dále jen LPDM) jako jeden ze subsystémů literární slovesnosti

v příznakovém protikladu vůči literatuře pro dospělé.17

Jejich vzájemně podnětný

vztah je založen na kontextovosti. Z hlediska literárního vývoje stála LPDM

zpravidla vně literárního kontextu a byla historiky opomíjena. Tvůrčí postupy, prvky

i žánrovou a druhovou strukturu si dětská literatury v 19. století odvozovala

z literatury pro dospělé. Ve 20. století se ale pohled na dětství, jež se stalo bohatým

inspiračním zdrojem, výrazně změnil. Umělecká hodnota děl určených dětským

čtenářům vzrostla a LPDM se stala svébytnou oblastí literatury.

Zlatko Klátik uvádí na základě Tenčíkovy18

klasifikace dětské literatury tři

všeobecné části podílející se na jejím vzniku a formování. Prvním předpokladem,

částí, tzv. praformou dětského umění a literatury, je lidová slovesnost, s kterou

přichází dítě do kontaktu nejdříve. Klátik ji definuje jako prototyp budoucí specifické

dětské literatury, jež poskytoval dětskému příjemci všechny formy dětské literatury,

a to v podobě lidových her s tancem a zpěvem19

(říkadla, ukolébavky aj.). Další dva

zdroje zahrnují literární díla odlišující se stupněm intencionality. Jsou jimi

intencionální a neintencionální literatura.

Intencionální literární díla jsou texty záměrně psané pro dětské čtenáře ve

věkovém rozmezí tří až patnácti let, v nichž autoři respektují osobnost dítěte

z hlediska věku a psychických zvláštností.20

Intencionální LPDM zprostředkovává

dětskému čtenáři poznání skutečnosti na základě emocionálního estetického zážitku

jednoduchou a snadno pochopitelnou formou. Vyznačuje se zvýšenou poznávací

17

ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál,

2006, s. 2. 18

František Tenčík se zabýval teoretickými otázkami písemnictví pro mládež i jeho historickým

vývojem. Ústředním bodem jeho koncepce byl pojem „četba mládeže“, kterou vyděloval do dvou

složek – intencionální a neintencionální. 19

KLÁTIK, Zlatko. Svetová literatúra pre mládež: Profily a prehlady. Bratislava: Slovenské

pedagogické nakladatelství, 1978, s. 10. 20

POLÁK, Josef. Přehledné dějiny české literatury pro děti a mládež a četby mládeže. Praha: SPN,

1987.

18

funkcí, jež přirozenou formou seznamuje dítě s okolním světem a pomáhá mu utvořit

si společenské vědomí a postoj k sociální realitě (např. dětské encyklopedie). Dále

plní funkci didaktickou neboli výchovnou, jež buduje vztah dítěte k rodné řeči

a vštěpuje mu základní vědomosti o mravních hodnotách a lidských vztazích (např.

bajka). Jak uvádí O. Chaloupka, „[dítě] chce poznávat svět kolem sebe, chce chápat

nová slova, chce vědět, co znamenají, chce znát květiny, které nezná, zvířata, která

ještě nevidělo, lidi, s nimiž se ještě nesetkalo“.21

Přesně to mu umožní imaginativní

neboli fantazijní funkce LPDM, která rozvíjí dětskou fantazii a představivost.

Specifičnost intencionální LPDM je zřetelnější se snižujícím se věkem čtenáře.

Nejspecifičtější jsou tedy formy literatury určeny pro ty nejmenší čtenáře, a to

říkadla, ukolébavky, lidové pohádky, veršované texty aj. Oproti tomu literatura pro

mládež – prózy o dospívání, dobrodružná a fantasy literatura aj., se již svým

tematickým zaměřením a užitím jazyka přibližují literatuře určené dospělým

čtenářům.

Neintencionální literatura zahrnuje tvorbu, která původně dětskému čtenáři

určena nebyla, ale LPDM si ji přisvojila a knihy adresované primárně dospělým se

staly součástí četby dětí a mládeže. V tomto procesu přesunu určitých děl z oblasti

tvorby pro dospělé do okruhu dětského čtení působí okolnosti několika rovin.

Nejvýrazněji působí rovina tematická, která určuje možný zájem malého čtenáře

o dané téma. Jedná se především o motivy dětství, cestování a s tím spojené

dobrodružství, motivy exotiky či fantastiky. Určující je i specifická výstavba postav,

jež jsou monumentalizovány či hyperbolizovány. Jistý podíl má také rovina

stylistická a kompoziční.22

S neintencionální tvorbou souvisí tzv. recepční otevřenost, která

problematizuje určení oblasti, do které dílo patří. Dílo recepčně otevřené se svou

výpovědí otevírá dětem i dospělým. Směřuje spíše k dětskému čtenáři, ale zároveň

jen dospělý čtenář dokáže zcela pochopit jejich složitost. Pod povrchovou rovinou

tvořenou typickými konstitutivními prvky dětské literatury jako jsou fantastičnost,

napínavý děj a výrazné postavy se většinou ukrývá např. filozofický či politický

podtext. Typickými otevřenými díly jsou některé texty Oskara Wilda, Hanse

21

CHALOUPKA, Otakar. O literatuře pro děti. Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 52. 22

KLÁTIK, Zlatko. Svetová literatúra pre mládež: Profily a prehlady. Bratislava: Slovenské

pedagogické nakladatelství, 1978, s. 11.

19

Christiana Andersena a obzvláště Malý princ Antoine de Saint-Exupéryho. V české

literatuře jsou to např. pohádkové texty Jana Wericha.23

Některá neintencionální díla se udomácnila mezi dětmi natolik, že vešla

natrvalo do základního fondu dětské literatury. Proces udomácnění neprobíhá pouze

v rámci národního písemnictví,24

ale také v nadnárodní literatuře. Příkladným textem,

který vznikl v Anglii jako satirická próza pro dospělé, a který se přesunul do oblasti

dětské literatury, jsou právě Gulliverovy cesty Jonathana Swifta.

Gulliverovy cesty se zapsaly do dějin světové literatury pro děti a mládež

především v mnohých adaptacích. Původní satiru kritizující anglické politické

poměry a kolonialismus přenesla do oblasti dětské literatury především tematická

rovina. Motivy cestování po exotických zemích, dobrodružství a neobyčejné postavy

posunuly Gulliverovy cesty do pohádkových poloh, tak blízkých dětem. Zájem

dětského čtenáře podporuje i kompoziční výstavba díla plná napínavých zvratů

a bohatých popisů. Ve vztahu k dětskému čtenáři se tedy funkce a charakter díla

podstatně mění. Ze satirické grotesky, jež měla za cíl dovést lidstvo k správným

rozhodnutím, bylo těžiště díla přeneseno na „překvapivost fantastického výmyslu

v prvních dvou částech“. Adaptovány bývají především první dva díly Gulliverových

cest, a to Cesta do Liliputu a Cesta do Brobdingnaku. Jejich oddělení od celkového

díla a od jeho ideového záměru vytváří jinou významovou dimenzi. Přestože jsou

i tyto dva díly prosáklé satirou, pro dětského čtenáře je ideový záměr díla těžko

postřehnutelný. Swiftova satira je v adaptacích značně oslabena a jsou vypuštěny

mnohé nevkusné pasáže a politické narážky. V dětském vnímání se na první místo

dostává mechanismus fantastického vyprávění a osobité kouzlo, které Swift svým

postupem vyvolává. 25

Proto se také Gulliverovy cesty dětskému čtenáři jeví jako

veselá fantastická pohádka.

Gulliverovy cesty se staly dětskou knihou, ke které se dospělí vrací, aby

pochopili to, čemu v dětství nemohli rozumět. Jak napsal anglický

historik L. I. Bredwold, „je paradoxní, že takový misantropický génius vytvořil jednu

z nejčarovnějších knih pro děti v celé světové literatuře“.26

23

KUBECZKOVÁ, Olga. Literatura pro děti a mládež.

Dostupné z WWW:http://www.osu.cz/fpd/kcd/dokumenty/literatura_deti_mladez2.pdf 24

Příkladem udomácněného díla v české LPDM je Babička Boženy Němcové. 25

KLÁTIK, Zlatko. Svetová literatúra pre mládež: Profily a prehlady. Bratislava: Slovenské

pedagogické nakladatelství, 1978, s. 37. 26

Tamtéž, s. 38.

20

3 PROBLEMATIKA PŘEKLADU

Překlad není jen záležitost slov, je to otázka zprostředkování

srozumitelnosti celé kultury.

(Anthony Burgess)

Počátky překladatelství lze spatřovat již v době antické všude tam, kde

docházelo ke kontaktu jazykově odlišných kmenů a národů s potřebou dorozumět se.

Ve starověku se překladatelství rozvíjelo především v souvislosti s šířením

křesťanství a s potřebou přeložit texty Bible do dalších jazyků.27

Ke konstituování

translatologie jako samostatného vědeckého oboru zabývající se překladem a jeho

teorií došlo ovšem až v druhé polovině 20. století. Translatologie se vyvíjela

v několika etapách, z nichž první byla z velké části orientována lingvisticky28

.

Podstata lingvistického zaměření spočívá v různojazyčnosti textů podílejících se na

překladu. Jedná se o stanovení společných rysů a odlišností obou jazyků, tedy

o mezijazykové vztahy. Zlata Kufnerová uvádí, že smyslem lingvistiky překladu je

stanovit, analyzovat a popsat systémové základy překladatelské praxe, a to se

zřetelem k jejich textové realizaci.29

Na vědeckém poli docházelo k mnoha diskuzím, zda při procesu překládání

vycházet z lingvistické či literárněvědné metody. Rozšíření působnosti translatologie

v 80. letech 20. století dalo na tuto otázku odpověď. Do popředí se dostávají

literárně-estetické zájmy na úkor zájmů lingvistických, které „nechávají stranou

účast překladatele na procesu překládání a na struktuře překládaných děl“.30

Lingvistika překladu redukuje překlad na pouhý „kontakt mezi dvěma jazyky“31

,

kdežto literárněvědná metoda je postavena na analýze účasti překladatele na

překladu.

27

LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: Výkladový slovník základních pojmů

literární teorie. Jinočany: H & H, 2002, s. 263. 28

Lingvisticky orientovaná translatologie bývá označována také jako lingvistika překladu či

translatologická lingvistika. 29

KUFNEROVÁ, Zlata. Překládání a čeština. Jinočany: H & H, 2014, s. 11. 30

LEVÝ, Jiří. Umění překladu. Praha: Apostrof, 2012, s. 32. 31

Tamtéž.

21

Překlad neboli transit lze chápat dvojím způsobem – jako překladatelský

proces či jako výsledný produkt procesu. V současnosti se přihlíží spíše k pojetí

překladu jako procesu. Překlad můžeme tedy obecně definovat jako převod textu

z jednoho jazyka do jazyka druhého, z jazyka výchozího do jazyka cílového. Jiří

Levý32

chápe překlad jako výsledek rozhodovacího procesu, ale také jako proces

sdělování.33

Informaci zakódovanou ve výchozím textu sděluje překladatel čtenáři

v podobě cílového textu tak, aby vystihl obsah i jazykové prostředky originálu.

Jazykové prostředky dvou různých jazyků nemají stejnou platnost, proto

mohou být informace v různých jazycích vyjádřeny různě. To může způsobit

jazykovou transformaci či dokonce deformaci výchozího textu. Je proto nutné vždy

zachovat a přenést do cílového textu tzv. invariant informace. Invariant je obecný

obsah informace, jehož míra zachování určuje míru ekvivalence. S obsahem

výchozího textu souvisí i jeho forma, která taktéž musí být v určitých případech

zachována. Dále překlad, především umělecké literatury, musí zachovávat estetickou

hodnotu originálu. Překladatel má za úkol poskytnout čtenářům cílového textu stejné

estetické cítění jako u originálu a zároveň musí dbát na to, aby zachoval při překladu

všechny funkce, jež originál plní. Jeho překlad musí být tzv. funkční. Jsou-li splněny

výše uvedené požadavky, překlad nazýváme funkčně adekvátním.

Podle Dušana Žváčka z těchto podmínek vyplývá, že „překladatel by měl

vyjádřit informaci výchozího jazyka jazykovými prostředky, vlastními cílovému

jazyku tak, aby byla stejně srozumitelná příjemci překladu, jako byla srozumitelná

příjemci originálu, aby byla na všech úrovních ekvivalentní34“. Překladatel tak musí

provést takové operace, jejichž výsledkem je tzv. funkční ekvivalent, vystihující

komunikační zacílení originálu.35

E. Vysloužilová a M. Machalová definují funkční

ekvivalenty jako rovnocenné paralelní jednotky se stejnou platností ve výchozím

i cílovém jazyce.36

Nezáleží tedy na tom, jestli překladatel použije stejné či odlišné

jazykové prostředky, ale na tom, aby plnily stejnou funkci, měly stejnou platnost.

V procesu překladu se uskutečňuje ekvivalence různého stupně. Zpravidla se

rozlišují tři druhy ekvivalentů: přímé, kontextové a funkční. Přímé ekvivalenty

32

Jiří Levý byl významný český historik a teoretik překladu. Je autorem stěžejního díla Umění

překladu, v němž se zabývá překládáním umělecké literatury. 33

LEVÝ, Jiří. Umění překladu. Praha: Apostrof, 2012, s. 44. 34

Ekvivalence je vztah rovnocennosti jazykových prvků výchozího a cílového textu. 35

ŽVÁČEK, Dušan. Kapitoly z teorie překladu I. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995, s. 23. 36

VYSLOUŽILOVÁ E., MACHALOVÁ M. – Cvičebnice překladu pro rusisty, Olomouc, 2011, s. 7

22

jsou rovnocenné jazykové prostředky shodující se na rovině významové i výrazové.

Je to prosté překódování, užití slovníkového ekvivalentu. Ve slovnících je v rámci

jednoho slova k dispozici řada ekvivalentů, z nichž překladatel vybírá ten

nejvhodnější s ohledem na kontext textu. Jde o tzv. ekvivalenty kontextové.

O funkčních ekvivalentech mluvíme v případě, kdy jazykové prostředky výchozího

jazyka jsou tzv. nesouměřitelné. V cílovém jazyce chybějí nebo je jejich funkce zcela

odlišná. Jsou to jazykové prostředky odlišující se obsahem i výrazem, avšak jsou

schopny adekvátně předat informaci originálu jako celku.37

Podle stupně ekvivalence v překladu (věrnosti či podobnosti originálu

v překladu), lze překlad dělit na několik druhů:

a) Adekvátní překlad je typ překladu, který zachovává maximálně možnou míru

funkční ekvivalentnosti. Reprodukuje přesný kontextový význam originálu

a bere ohled na gramatický a lexikální systém výchozího jazyka.

b) Doslovný neboli věrný překlad je laicky nazýván otrocký. Důsledně se drží

lexikální i gramatické stránky jazyka originálu, avšak na úkor smyslu

a ideologického zaměření díla. Ulpívá na jednotlivostech, které mechanicky

převádí bez ohledu na jejich kontextové zapojení.

c) Sémantický překlad se téměř shoduje s věrným překladem. Liší se pouze tím,

že více přihlíží k estetické hodnotě výchozího textu, vyhýbá se rušivým

slovním spojením, je více flexibilní než překlad věrný.

d) Volný překlad respektuje výchozí text pouze okrajově. Klade důraz na

obecné. Zachovává obecný obsah a formu a zavádí substituci do celé oblasti

zvláštního, v originále specifického.

e) Adaptace je nejvolnějším, výrazně tvůrčí forma překladu. Uplatňují se zde

subjektivní přístupy překladatele a nachází své využití nejčastěji v dramatu,

poezii či dětské literatuře.

f) Idiomatický překlad je typ překladu, který ani jako překlad nepůsobí, jeví se

spíše jako dílo napsané ve svém jazyce. Vyznačuje se použitím přirozených

formálních prostředků a správně zvolených lexikálních jednotek.38

37

ŽVÁČEK, Dušan. Kapitoly z teorie překladu I. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995, s. 24. 38

K vymezení základních typů překladu byly využity tyto publikace:

HRDIČKA, Milan. Translatologický slovník. Praha: Jednota tlumočníků a překladatelů, 1998.

KUFNEROVÁ, Zlata. Překládání a čeština. Jinočany: H & H, 2014

23

Překlady můžeme dělit podle dalších kritérií:

1. podle druhu sémiotické příslušnosti výchozího a cílové textu

a) vnitrojazykový překlad (intralingvální) – překlad probíhající vně jednoho

jazyka, adaptované a redukované verze textu, inovace textů psaných ve

starší podobě jazyka, komentáře, proces synonymie

b) meziznakový překlad (intersemiotický) – převod mezi dvěma jazyky

s odlišnou sémiotickou soustavou, např. mezi přirozeným jazykem

a umělým programovacím jazykem či jazykem hudebního, výtvarného

díla (filmové, divadelní adaptace)

c) mezijazykové překlad (interlingvální) – nejběžnější forma překladu,

převod jazykových prostředků originálu prostřednictvím prostředků

cílového jazyka

Tato klasifikace je založena na teorii Romana Jakobsona, jenž chápal jazyk

jako znakový systém. Jeho rozlišení tří typů překladu vychází z faktu, že tentýž

obsah lze vyjádřit různě v rámci jednoho jazyka nebo překladem do jazyka jiného se

stejnou nebo odlišnou sémiotickou třídou.39

2. podle funkčně stylistického charakteru díla

a) odborný (vědecký) a technický překlad

b) umělecký překlad

Odborný překlad je převod textu úzce zaměřeného na oblast vědy a techniky,

společenských věd a administrativy. U odborného překladu je kladen důraz na

správnou interpretaci termínů a definic, které jsou pro tento typ textu

charakteristické, proto se musí překladatel dobře orientovat v příslušném oboru.

Umělecký překlad, pro tuto práci klíčový, se v širším slova smyslu dělí na

překlady prózy, poezie a dramatu, jež se dále bohatě diferencují do různých odvětví

a žánrů. U překladu uměleckého je nutné zachovat kromě obsahové stránky

původního díla i estetické a ideové hodnoty, proto je obecně považován za náročnější

typ překladu.

39

KUFNEROVÁ, Zlata. Překládání a čeština. Jinočany: H & H, 2014, s 23.

LEVÝ, Jiří. Umění překladu. Praha: Apostrof, 2012, s. 26.

24

3.1 Překladatelský proces

Celý proces překládání lze rozdělit do několika fází. Většina teoretiků vnímá

překladatelský proces jako dvoufázový nebo třífázový. Základem dvoufázového

modelu překladu je nahrazování jednoho znaku za znak druhý. Přestože se složitý

proces překladu odehrává v mysli překladatele a není snadné odhadnout, jak přesně

dochází k porozumění textu a jeho interpretaci, dvoufázový proces překladu můžeme

jednoduše vyjádřit pomocí dvou pojmů – analýzy a syntézy. Při analýze dochází

k rozložení textu na jednotlivé roviny, jež jsou dále zkoumány. Překladatel v této fázi

dekóduje obsahový smysl a záměr výchozího textu. Poté následuje syntéza neboli

zakódování, kdy je tento význam rekonstruován v cílovém jazyce.

Podrobněji se budu zabývat popisem modelu třífázového. Mezi zastánce tohoto

modelu patří ze zahraničních teoretiků např. Eugene Nida, americký lingvista

a zakladatel moderní translatologie.40

V českém prostředí pracuje s třífázovým

modelem překladu Jiří Levý. Podle jeho slov začíná překladatelský proces tím, že

„překladatel dešifruje sdělení, které je obsaženo v textu původního autora a následně

jej přeformuluje do svého jazyka“41. Zakódované sdělení poté dešifruje čtenář

překladu. Levý tento proces schematicky znázorňuje následovně:

Obrázek č. 1:

Schéma překladatelského komunikačního řetězce.

40

Eugene Nida se nezabýval pouze teorií překladu, ale podal přehledný výklad nových teoretických

disciplin, z nichž by teorie překladu měla vycházet. 41

LEVÝ, Jiří. Umění překladu. Praha: Apostrof, 2012, s. 44.

25

Podle něj stojí na prvopočátku celého procesu překládání objektivní skutečnost,

jenž je subjektivně přetvořena a ztvárněna autorem v původním uměleckém díle. 42

Rozhodujícím činitelem v procesu geneze takového díla je záměr produktora textu,

jenž předchází samotné tvorbě. Milan Hrdlička pohlíží na záměr tvůrce textu jako na

jeho snahu někomu (předpokládanému čtenářskému publiku) něčím (konkrétním

literárním dílem) o něčem (o objektivní či fiktivní realitě) nějakým způsobem

(technikou zobrazení reality) za nějakých okolností (v určitém komunikačním

kontextu) z nějaké příčiny (motivace pro vznik díla) za nějakým účelem

(pragmatická stránka literární komunikace) něco (obsah textu) sdělit.43

Překladatel

v roli tzv. zprostředkujícího autora se tedy musí pokusit o co nejadekvátnější

vystižení původního autorova záměru.

První fází překladatelovy práce je pochopení předlohy. Překladatel se stává

obyčejným čtenářem, jenž čte text v původním jazyce. Levý ve své publikaci Umění

překladu poukazuje na funkci takového textu. Původní text funguje jako objektivní

dílo, které překladatel svou recepcí a vnímáním přetváří, čímž vzniká subjektivní

koncepce textu. Vnímání a recepci díla čtenářem pak nazývá čtenářskou

konkretizací, což je vytvoření obrazu textu v mysli receptora.44

Aby překladatel

dosáhl kvalitního uměleckého překladu, musí správně pochopit nejen obsahový

smysl díla, ale také všechny ideově estetické hodnoty, jež často bývají vyjádřeny

implicitně. V případě Gulliverových cest je to útočné zaměření a satirické podbarvení

textu, které by měl být překladatel schopen v díle rozpoznat a respektovat je při

tvorbě překladu.

Další fází překladatelského procesu je interpretace předlohy. Interpretaci lze

obecně chápat jako soubor postupů, které pomáhají odhalovat významový invariant

původního textu.45

Překladatel si na základě vlastní recepce původního díla

a zjištěných hodnot stanovuje interpretační stanovisko, tj. to, co chce svým

překladem říct, a koncepci, tj. ideový základ jeho tvůrčí metody.46

Překladatel si

v této fázi volí strategii a metody, jimiž se bude při své práci řídit. Musí si určit míru

věrnosti překladu vůči originálu a stylistické prostředky, jež dokážou vyjádřit jeho

koncepci díla. Volbou jazykových prostředků se dostáváme k poslednímu kroku

42Tamtéž.

43 HRDLIČKA, Milan. Překladatelské miniatury. Praha: Karolinum, 1995, s. 33.

44 LEVÝ, Jiří. Umění překladu. Praha: Apostrof, 2012, s. 48.

45 HRDIČKA, Milan. Translatologický slovník. Praha: Jednota tlumočníků a překladatelů, 1998.

46 LEVÝ, Jiří. Umění překladu. Praha: Apostrof, 2012, s. 64.

26

překladatelského procesu – k přestylizování předlohy. Překladatel se v této fázi stává

tvůrcem. Objevuje a vybírá z velkého množství výrazových prostředků ty

nejvhodnější a nejhodnotnější. Nesmí se však poddat svému subjektivnímu stylu

a nezaměnit reprodukční činnost za činnost subjektivně tvůrčí. Při hledání vhodných

ekvivalentů překladatel často čelí nedostatku přímých ekvivalentů v cílovém jazyce,

které lze nahradit několika tradičními postupy. Mezi ty základní patří podle

publikace Překlad a překládání Dagmar Knittlové tyto:

1) Transkripce – přepis textu více či méně adaptovaný úzu cílového jazyka,

např. z čínštiny

2) Kalk – doslovný překlad, ponechání stejné struktury výrazu, např.

candidate of science – kandidát věd

3) Substituce – nahrazení jednoho prvku či jazykového prostředku jiným,

ekvivalentním prvkem, synonymická pojmenování téhož různým způsobem

4) Transpozice – gramatické změny a posuny v důsledku odlišného

jazykového systému, např. změna gramatických kategoriích či slovního

druhu: famous around the Word – světoznámé

5) Modulace – posuny v sémantické oblasti jako jsou změna hlediska, obměna

či odstiňování slova nebo slovního spojení, jehož význam lze logicky

vyvodit z významu ve výchozím jazyce, např. He´s dead now. – Je mrtev.

6) Ekvivalence – použití stylistických prostředků odlišujících se od originálu

v oblasti expresivity či idiomů, např. my sweet girt – děvenka

7) Adaptace – substituce popsané situace v originále jinou situací, např. slovní

hříčky47

Překladatel se při své práci neomezuje pouze na tyto základní postupy, ale

využívá i dalších metod jako jsou kompenzace (nahrazení prvku originálu jiným

prostředkem cílového textu na jiném místě), amplifikace (rozšíření, přidání

informace), redukce, explicitace (explicitní vyjádření informací, které byly

v originálu obsaženy implicitně), implicitace (opak explicitace), výpůjčky z jiných

jazyků a další.

47

KNITTLOVÁ, Dagmar. Překlad a překládání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2010,

s. 19.

27

Správně zvolenými prostředky a postupy překladatel nahrazuje prostředky

původního textu a převádí jej do cílového jazyka a cílového společenského prostředí,

ve kterém ho bude přijímat cílové publikum.

3.2 Adaptace

Adaptace v širokém slova smyslu je projev kultury, který se podílí na utváření

jejího dění míšením, přivlastňováním, recyklováním či přepisováním literárních či

jiných textů.48

Obecně lze adaptaci chápat jako určité převedení, přizpůsobení,

úpravu podle něčeho či způsob autorské interpretace původního textu.

Linda Hutcheon ve své práci A Theory of Adaptation uvádí, že adaptaci je

možné definovat ze třech různých, přesto však souvisejících perspektiv, jež pojímají

adaptaci jako produkt, tvořivý proces a proces jejího vnímání. První z těchto

perspektiv, adaptace jako produkt, je podle Hutcheonové rozsáhlá transpozice

konkrétního díla, která může zahrnovat nejen změnu média nebo žánru, ale i změnu

kontextu a perspektivy vytvářející odlišnou interpretaci. Adaptace jako tvořivý

proces zahrnuje vždy novou interpretaci originálu a následnou úpravu díla tak, aby

vzniklo dílo zcela nové. Tento proces označuje autorka jako akt přivlastnění

a zužitkování. Třetí možností, jak pohlížet na adaptaci souvisí s aktem jejího vnímání

a recepce. Adaptace je zde formou intertextuality, jež nezastírá vztah jednoho textu

k textu druhému. 49

V návaznosti na výše uvedené perspektivy Hutcheonová definuje adaptaci

jako „odvození, které není odvozeninou, dílem, které je druhé, ale ne sekundární“.

Hovoří o vlastním druhu palimpsestu.50

48

BUBENÍČEK, Petr. Zásady adaptace. Ke studiu literatury ve filmu. Česká literatura: časopis pro

literární vědu, Praha, ÚČL AV ČR, 2013, s. 156–182. 49

HUTCHEON, Linda. Teória adaptácie. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2012, s. 23. 50

Tamtéž.

28

3.2.1 Literární adaptace

Literární adaptace je adaptace původního textu, u níž nedochází ke změně

média a způsobu zapojení. Výsledkem je nové umělecké dílo v knižní podobě.

K adaptování literárních předloh dochází především za účelem usnadnění jejich

vnímání a recepce v novém, často zcela odlišném okruhu čtenářů, jež jsou kulturně

vzdáleni původnímu adresátu díla. Adaptace se tak stává důležitým prostředkem pro

zpřístupňování významných literárních děl a zvyšování jejich působnosti. Nejčastěji

se tak upravují antické a středověké literární památky, jež jsou pro současné čtenáře

příliš časově či kulturně odlehlé a jejichž smyslem je seznámit čtenáře od

nejútlejšího věku se základními texty dané civilizace či epochy.51

Běžné jsou

adaptace klasických děl pro děti a mládež. Upraveny pro dětské čtenáře nejsou pouze

kanonická díla, ale také lidové pohádky, mýty a legendy.

Adaptace pro děti a mládež jsou přizpůsobeny věku čtenářů a zjednodušeny

v rovině kompoziční, tematické i jazykové. Dochází tak např. k vypuštění méně

závažných epizod, které zpomalují či naopak problematizují pochopení děje,

k zjednodušení syntaxe a odstranění archaismů nebo naturismů. V adaptacích

dochází také k odstranění prvků, jež by v kontextu jinojazyčného prostředí

vzbuzovaly odlišný či nevhodný dojem. Jana Čeňková upozorňuje, že všechny

úpravy vedoucí k přizpůsobení původního díla nesmí ochudit původní dílo ani

hodnotově, ani umělecky.52

3.3 Specifika překladu dětské literatury

Vzhledem ke specifickému charakteru dětské literatury a v důsledku jejího

periferního postavení má překladatel větší svobodu při překladu. Může text

upravovat různými způsoby, přidávat či odebírat informace, měnit perspektivu

51

ČEŇKOVÁ, Jana: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál,

2006, s. 87. 52

Tamtéž.

29

i postavy. Podle Zohara Shavita53

je však použití těchto překladatelských postupů

možné pouze za dodržení určitých podmínek, přesněji dvou principů, jež tvoří základ

překládání dětské literatury.

První z nich je založen na propojení dětské literatury s edukačními cíli. Shavit

upřesňuje tento princip jako upravení textu tak, aby byl pro dítě vhodný a užitečný.

Také musí odpovídat požadavkům společnosti z hlediska správné výchovy. Tento

princip dominoval spíše u starší literatury, kde byl chápán jako nástroj či prostředek

vzdělání. Druhým principem, v minulosti spíše okrajovým, je orientace překladu na

cílového čtenáře. Původní text, jeho děj, postavy i použitý jazyk se přizpůsobují

úrovni dětského porozumění. 54

V dnešní době dominuje spíše orientace na čtenáře,

ta ovšem vždy bude podmíněna výchovným principem.

Převahu druhého principu potvrzují i slova Nidy a Tabera: „Na starou otázku ‚Je

to správný překlad?‘ je nutné odpovědět další otázkou: ‚Pro koho?‘ “. Správnost se

musí určovat podle míry, do jaké je pravděpodobné, že mu průměrný čtenář, jemuž

je překlad určen, správně porozumí.55

Zaměření překladu na cílového čtenáře má

významný vliv nejen na konkretizaci původního díla, ale také má výrazný podíl při

volbě překladatelského postupu a samotném překladatelském procesu. Podle Milana

Hrdličky má však i míra zaměření na čtenáře svou danou mez. Překladatel v procesu

překladu musí mít na zřeteli především originál a čtenáře a je jeho úkolem tyto dva

faktory sjednotit, vytvořit určitý kompromis. Klade-li překladatel větší důraz na

výchozí text, dochází pak nutně k otrocky doslovnému překladu. Zaměření na

čtenáře ve větší míře a odpoutání od předlohy dává naopak vzniknout volným

překladům a adaptacím. Překladatel dětské literatury by měl usilovat o optimální

sladění zřetele k originálu i k dětskému čtenáři. Mistrovství překladu spočívá mimo

jiné právě v umění nalézt vhodný kompromis.56

V souvislosti se zaměřením překladu na čtenáře je vhodné zmínit teorii

funkcionalistického překladu, jež byla českému prostředí představena v díle Překlad

jako kreativní proces: teorie a praxe funkcionalistického překládání Zbyňka Fišera.

Předmětem této teorie, do určité míry protichůdné k teorii funkční ekvivalence, je

53

Zohar Shavit je mezinárodně uznávaný odborník na kultury dětí a mládeže. 54

SHAVIT, Zohar: Translation of Children´s Literature. In: LATHEY, Gillian. The translation of

children's literature: a reader [online]. Buffalo: Multilingual Matters, c2006, s. 25-40. Dostupné z:

<http://www.google.cz/books?id=SmcDCulnN2IC&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q=mode

l&f=false> 55

ZEHNALOVÁ, Jitka: Kvalita a hodnocení překladu: modely a aplikace. Olomouc: Univerzita

Palackého, 2015, s. 37. 56

HRDLIČKA, Milan: Překladatelské miniatury. Praha: Karolinum, 1995, s. 34.

30

přiměřená a požadovaná komunikační funkce konečného cílového textu, tzv. skopos

neboli účel.57

Funkci cílového textu vyrozumí překladatel ze zadání zakázky. Podle

ní rovněž volí postupy a metody, jejichž pomocí vytvoří v cílovém jazyce funkčně

adekvátní překlad, který naplní očekávanou komunikační funkcí v cílové kultuře.

V případě dětské literatury lze očekávat, že požadovaná funkce cílového překladu

bude mít výchovný či morální charakter, nebo bude sloužit primárně k pobavení

čtenáře. Skoposem adaptací Gulliverových cest je tedy přiblížit dětem klasická díla

světové literatury, pobavit je vyprávěním Gulliverových dobrodružství a poučit je

o lidské morálce.

57

FIŠER, Zbyněk: Překlad jako kreativní proces: teorie a praxe funkcionalistického překládání.

Brno: Host, 2009, s. 128.

31

4 ANALYTICKÁ ČÁST

Nežli zahájíme srovnání jednotlivých překladů, stručně si představíme všechny

české překlady Gulliverových cest. Autorem nejstaršího překladu pocházejícího z roku

1852 je Karel Pichler. Jeho překlad vyšel pod názvem Gulliverovy cesty v Praze

nákladem Václava Hesse. Dalšího překladu se české kulturní prostředí dočkalo o dvacet

tři let později, v roce 1875. Vyšel v Praze nákladem Theodora Mourka s názvem

Gulliverovy cesty do Liliputu a Brobdignaku a přeložil jej Josef Vojtěch Houška. Dále

následuje překlad Františka Jaroslava Peřiny z roku 1882 s názvem Všudybylovy cesty

a dobrodružství v zemi trpaslíků a obrů, který vydal B. Stýblo v Praze. V roce 1900

přeložil první dva díly knihy také H. Senický. Překlad vyšel pod názvem Gulliverovy

cesty do země trpaslíků a do země obrů nákladem I. L. Kobera v Praze. Překlad prvních

tří dílů s názvem Gulliverovy cesty vyšel v letech 1905–1906 v Praze nákladem Šimáčka

a přeložil jej Bohumil Klika.

Podle roku vydání následuje jeden z námi zvolených překladů Zdeňka Franty

z let 1910–1911 vydané Janem Ottou v Praze. V roce 1911 vyšel další překlad s názvem

Gulliverovy cesty a dobrodružství v zemi trpaslíků a obrů, o nějž se zasloužil Jaroslav

Svákovský. Byl vydán v nakladatelství Aloise Hynka jako první vydání, druhé vyšlo

v roce 1934. V nakladatelství Aloise Hynka vyšel i překlad Jana Váni z roku 1914 pod

názvem Gulliverova cestování do mnohých a vzdálených končin světa. Tento překlad

vyšel poté ještě v letech 1920 a 1930, my jsme si k analýze zvolili jeho nejmodernější

verzi z roku 2014. Z roku 1929 pochází překlad Ladislava Vymětala s názvem Cesty

k rozličným vzdáleným národům světa ve čtyřech dílech od Lemuela Gulivera, jež vyšel

nákladem Ladislava Kuncíře v Praze. Následuje první překlad Aloyse Skoumala z roku

1931 v nakladatelství Družstevní práce. Překlady Skoumalovy vyšly ještě mnohokrát,

avšak už pod jinými nakladateli, a to ve Státním nakladatelství dětské knihy a později

ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, v Odeonu a Albatrosu

(SNDK – 1953, 1955, 1960, 1965; SNKLHU – 1958, 1963; Odeon – 1968; Albatros –

1970, 1975, 1985, 1990, 2004).

Dalším překladem jsou Gulliverovy cesty k různým národům světa

B. Hlouškové, jež vyšel v roce 1936 nákladem Gustava Voleského v Praze. O rok

později vychází další s námi vybraných překladů – adaptace Karla Hermanna

32

s názvem Gulliverovy cesty do země trpaslíků a do země obrů. V roce 1946 vydalo

Státní nakladatelství v Praze neúplný překlad Arnošta Ondrůje a rok později vychází

v nakladatelství Františka Nováka další z námi zvolených překladů, a to překlad

Františka Marka-Müllera. Z důvodu neustále potřeby aktualizovat dílo

a přizpůsobovat ho co největšímu okruhu čtenářů, začaly vycházet také adaptace pro

děti. Roku 1997 vyšla adaptace Vratislava Šťovíčka v nakladatelství Aventinum,

dále roku 2010 adaptace Jany Eislerové v nakladatelství Fragment a nakonec

adaptace Aleny Peisertové z roku 2012 v nakladatelství XYZ. Všechny tyto

adaptace jsou i předmětem naší analýzy.

4.1 Překlad Aloyse Skoumala

Aloys Skoumal byl významný překladatel především anglické a americké

beletrie 19. a 20. století. Při překládání vycházel z pochopení individuálního stylu

překládaného autora a důsledné znalosti reálií, o čemž svědčí celá řada kvalitních

překladů. Přeložil mnoho děl světové literatury autorů, jako jsou např. Dickens,

Hardy, Lewis a Poe. Na dílo Jonathana Swifta se soustředil dlouhodobě. Vedle

Gulliverových cest přeložil výbory z próz, pamfletů, deníků, invektiv a dopisů známé

pod názvem Zakletý duch. Vrcholem jeho překladatelské činnosti je výrazově

provokující a významově zašifrovaná próza Jamese Joyce Odysseus.58

Výraznou část

jeho překladatelské tvorby tvoří díla adresovaná mládeži. Nejúspěšnější byly již

zmíněné Gulliverovy cesty, Kniha džunglí Rudyarda Kiplinga a Alenka v kraji divů

a za zrcadlem Lewise Carrolla. Okrajově se zabýval překladem německých autorů

a divadelních her.

Překlad Aloyse Skoumala je nejznámějším a nejrozšířenějším překladem

Gulliverových cest v českém prostředí. Námi zvolený překlad vyšel v roce 1958 jako

druhé vydání ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, kde poté

vyšlo ještě několikrát v nezměněné podobě. Skoumal k překladu přistupuje velmi

zodpovědně. Překlad můžeme označit za přesný, neboť překládá celé Swiftovo dílo

bez jakýchkoliv tvůrčích zásahů a zachovává v maximální možné míře Swiftův styl

58

FORST, Vladimír at al.:Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia,

1985-2008.

33

ve všech jazykových rovinách. Jak uvádí ediční poznámka, Gulliverovy cesty Aloyse

Skoumala byly přeloženy z kritických textů, a to z Gulliver´s Travels, The Prose

Works of Jonathan Swift, D.D. Edited by Temple Scott, London 1899,

s přihlédnutím k různočtením podle výboru ze Swifta (1934). S přihlédnutím k těmto

faktům bylo Skoumalovo vydání zvoleno za zástupný originál, dále jen ZO, k němuž

budou přirovnávány další vybrané překlady a adaptace.

Z hlediska obsahové roviny i všech rovin jazykových je Skoumalův překlad

téměř stoprocentně totožný s originálem. Syntaktické konstrukce přesně odpovídají

stavbě vět výchozího textu, což může být i nevýhodou pro dnešního čtenáře. Souvětí

jsou totiž příliš dlouhá (až deset vět), což při četbě může způsobit ztrátu orientace

v textu. Dále Skoumal kopíruje i umístění interpunkce. Jedná se především

o středníky Swiftem tak oblíbené, které Skoumal zachovává v celém textu, ačkoliv je

jejich použití v české literatuře daleko řidší. Přesný překlad s sebou přináší i zastaralá

lexika včetně mnoha přechodníků, koncovek, neobratných výrazů a špatně

srozumitelných slovních spojení (čáka, že je zahrdlí, jest slušno se domnívati aj).

Skoumalův překlad lze považovat za nejvěrnější překlad Swiftova díla. Není

však svou zastaralostí nejvhodnější pro současného čtenáře, ačkoliv za přečtení stojí.

Slovy Aloyse Skoumala je „každý nový prozaický překlad žádoucí po čtyřicet,

maximálně padesát let, poté už se musíme smířit s jeho zastaralostí.59

Skoumalův

téměř šedesátiletý překlad zastarává především vzhledem k rychle se proměňujícímu

jazyku.

4.2 Překlad Františka Marka-Müllera

František Marek-Müller byl významný literát a překladatel minulého století. Z

vlastní tvorby si přenesl do své překladatelské činnosti zájem o nejrůznější historické

epochy. Nejvíce ho lákala renesance, z jejíž doby a jazyka (latiny) přeložil např.

59

ONUFERD Petr. Dva překlady Joyceových Dubliňanů. [online] Dostupné z WWW:

http://www.bubinekrevolveru.cz/dva-preklady-joyceovych-dublinanu

34

antologii poezie. V jeho díle má však zastoupení i tvorba pro děti a mládež, a to jak

ve vlastní tvorbě (Tajemství duté vrby), tak v překladech velkých děl světové

literatury (Gulliverovy cesty či Tom Jones Henryho Fieldinga). Ačkoliv překládal

především z anglického jazyka, zájem o německy píšící autory z Jihlavska ho přivedl

i k překládání z němčiny (např. Černá koule Gustava Meyrinka).

Překlad Gulliverových cest Františka Marek-Müllera vyšel v roce 1947

v nakladatelství Františka Nováka v Praze. Ačkoliv není cílový čtenář explicitně

určen, předpokládáme, že překlad je primárně určen dospělému čtenáři vzhledem

k obsahové i jazykové stránce díla i grafické úpravě (volba drobného písma

a minimální výskyt ilustrací). Překlad je opatřen doslovem, v němž překladatel

srovnává Gulliverovy cesty Jonathana Swifta s dílem Robinson Crusoe Daniela

Defoa a uvádí zjištěné podobnosti a odlišnosti. Doslov je zároveň i stručným

životopisem anglického spisovatele a popisem jeho nejslavnějšího díla. V závěru se

doslov stává krátkou ediční a vydavatelskou poznámkou, v níž Müller uvádí jako

předlohu svého překladu anglický originál, avšak nezastírá přihlédnutí ke všem

dosavadním českým překladům.60

Dále vysvětluje, jaké úpravy udělal a proč. Pro

lepší čitelnost soustavně rozdělil dlouhá klasicistická souvětí a vynechal místa, jež by

unavovala moderního čtenáře vzdálenými a nesrozumitelnými politickými

narážkami.

Müller zachovává všechny čtyři části díla s téměř identickými názvy. Rozdíly

shledáváme pouze v použití předložek (na/do) a v pojmenování země „Hvajninimů“,

jež Müller přeložil jako zemi „Hujhnhnmů“. Jednotlivé části jsou dále děleny do

kapitol jako u Skoumalova překladu, avšak jejich počet se různí. Kapitoly nejsou

uváděny anotacemi a textu nepředcházejí ani úvodní dopisy podporující pravdivost

celého příběhu.

Skoposem Müllerova překladu je přiblížit se originálu natolik, aby při recepci

jako originál také působil, což se mu povedlo na výbornou. Jednotlivé části a téměř

všechny kapitoly Müllerova překladu a ZO jsou praktické totožné. Většina odstavců

se však už neshoduje, neboť je Müller pro lepší čitelnost a orientaci v textu člení na

menší úseky. Po stránce obsahové lze v celém textu objevit pouze několik drobných

a nepodstatných odlišností vzniklých autorovou snahou odlehčit překlad od

60

Překladů Gulliverových cest (o kterých víme) vyšlo do roku 1947, tedy do vydání překladu Müllera

třináct.

35

sáhodlouhých popisných pasáží, avšak jen do té míry, aby skopos textu byl stále

naplňován. Tak jako adaptátoři redukovali informace o Gulliverových tělesných

potřebách, redukoval i Müller tohle téma, avšak ne z důvodu nepatřičnosti, ale

z důvodu výše zmiňovaného. Stejně tak eliminoval několik nepodstatných úryvků,

v nichž Gulliver dělal bránu při slavnostním pochodu liliputských vojsk či přijímal

mnohé návštěvy včetně ženy komořího. Mnoho kapitol je takto zkráceno, avšak vždy

pouze o krátké odstavce popisného rázu (zvyky, zákonodárství a výchova dětí

v Liliputu, laputské ženy, pohyb magnetu, konkrétní vzpoury proti Laputě aj.).

Můžeme se setkat dokonce s eliminací tří celých kapitol, z nichž první dvě jsou čistě

popisné a zabývají se dalším pobytem Gullivera v Balnibarské akademii a popisem

Anglie a Brobdingnagských systémů politických a vojenských. Třetí, závěrečnou

kapitolu vynechal Müller především proto, že už nevypráví o dobrodružstvích

Gullivera, který se snad už nadobro usadil, ale o spisovatelově pravdomluvnosti a o

tom, co sledoval uveřejněním svých poznámek z cest.

Autor překladu zachovává i většinu omluvných a informativních vysvětlení, jež

předchází dlouhým či naopak kratším popisům. U těch kratších uvádí, že nechce

čtenáře zdržovat podrobnostmi, což ale stejně dělá. Naopak u dlouhých úryvků „si

dovoluje mluvit podrobněji“. Ve Skoumalově překladu mají tato vysvětlení mnohdy

jiný ráz, působí sebejistým dojmem, zatímco v překladu Müllera jakoby se autor

obával, zda čtenáře nebude nudit, není si jistý, zda to čtenáře bude bavit.

Příklad č. 1:

Skoumal: „Ale protože čtenář je zvědav, jak vypadá sloh a způsob vyjadřování

vlastní tomuto národu a rovněž by rád poznal články…“

Müller: „Snad bude čtenář zvědav, jaký sloh a způsob vyjadřování je vlastní tomuto

národu.“

Nepatrné odchýlení od Skoumalova překladu je zřejmé i v lexikální rovině.

Müller používá vhodné ekvivalenty s ohledem na zachování významu i tvaru lexika

původního. Někdy mají ekvivalenty modernější charakter, někdy jsou naopak jen

obměnou zastaralejších výrazů.

36

Příklad č. 2:

Skoumal: žíněnky; kdož; država; vladař; strojily; výtržníci; nadmíru jsem užasl

Müller: peřiny; kdo; metropole; panovník; kuly; štváči; byl jsem nejvýš udiven

S drobnými odlišnostmi se setkáváme i v rovině místních a osobních názvů,

především v souvislosti s liliputskými spory o výšku podtlaků a rozbíjení vejcí.

Původní pojmenování „trameksani“ přeložil Müller jako „trameksanové“, stejně jako

„tlustokoncové“ přeměnil v „širokokončáky“. Dále z neznámého důvodu označuje

moudré koně jako „Hujhnhnimi“ (původně „Hvajninimové“) a zvířata podobná

lidem jako „Jehů“ (původně „Jahů“). Překlad se také liší v užívání některých

měrných jednotek. Palce i stopy jsou zachovány, avšak yardy Müller zaměňuje za

lokty.

Slovosled jednotlivých vět a souvětí se občas neshoduje se zástupným

originálem. Na co však Müller dbá, je zachování dlouhých souvětí o sedmi či více

větách, ačkoliv ediční poznámka uvádí něco jiného. V mnohých případech nahrazuje

substantiva výchozího textu adjektivy (boháč – bohatý) a prézens zaměňuje za

pasivum (vodili koně – koně byli voděni). V textu se setkáváme s mnoha zastaralými

výrazy typu lijavec, arci aj., s dnes již nepoužívanou koncovkou -ti (vstáti, hnouti)

a s přechodníky (závodíce, svléknuv, maje), které překladatel vkládá tam, kde v ZO

nejsou a naopak, právě z důvodu přiblížení se tehdejším normám.

4.3 Překlad Zdeňka Franty

Zdeněk Franta byl překladatelem především z anglického jazyka. Přeložil řadu

významných děl anglické a americké literatury z oblasti beletrie, ale také díla

esejistická a populárně-historická. Překlady dětské literatury nepatřily do středu jeho

zájmu, přesto však lze v jeho díle nalézt kromě překladu Gulliverových cest např.

překlad Malé Dorritky Charlese Dickense.

Překlad Zdeňka Franty vyšel poprvé mezi léty 1910–1911 vlastním nákladem

J. Otty v Praze. Poté byl vydán ještě jednou v roce 1925. Námi zvolené vydání

37

neobsahuje tiráž ani vydavatelskou poznámku obsahující informaci o roku vydání.

S přihlédnutím k úvodu, v němž Franta uvádí předešlá vydání, předpokládáme, že

námi zvolené vydání je to starší. Ačkoliv obálka knihy uvádí název překladu

Gulliverovy cesty, zvolil Zdeněk Franta pro svůj překlad původní název Cesty

k rozličným vzdáleným národům světa ve čtyřech dílech od Lemuela Gulivera,

druhdy lékaře, později kapitána rozličných lodí, jenž je uveden až na titulním listě.

Právě název nás vede k předpokladu, že překladatel vycházel přímo z díla Jonathana

Swifta bez jakéhokoli přihlédnutí k již existujícím překladům. Jisti si však být

nemůžeme, neboť v knize chybí veškeré informace o vzniku a vydání překladu.

Stejně jako Müller i Franta podává velmi rozsáhlé životopisné údaje Jonathana

Swifta, o jeho životě, vztazích a politické, publicistické i literární činnosti, jež

předcházela jeho nejslavnějším dílu. Skopos textu zde není explicitně určen, stejně

jako cílový čtenář, za kterého s ohledem na grafickou úpravu knihy a její formát

považujeme čtenáře dospělého.

Autor překladu zachovává jeden z úvodních dopisů, a to ten, jež je adresován

čtenáři od vydavatele. Absence druhého dopisu je vlastně jedinou výraznější

odlišností Frantova překladu od Skoumalova textu. Již samotné anotace jsou po

obsahové stránce naprosto totožné, odlišují se pouze volbou lexika, slovosledem

a rozsahem. Frantovy anotace jsou výrazně delší.

Příklad č. 3:

Skoumal: „Císař Liliputský v průvodu velmožů přichází k spisovateli do vězení.

Popisuje se císařova osobnost a vzezření. Jsou ustanoveni učenci, aby naučili

spisovatele své řeči. Jeho laskavost mu dopomůže k přízni. Prohledají mu kapsy

a odeberou mu šavli a pistole.“

Franta: „Liliputský císař přichází do vězení v průvodu mnohých šlechticů na

návštěvu k spisovateli. Popis císařovy osoby a jeho oděvu. Ustanoveni učenci, aby

učili spisovatele svému jazyku. Spisovatel si získává náklonnost svým mírným

chováním. Kapesní prohlídka. Vezmou mu jeho meč a šavli.“

38

Snaha překladatele přiblížit překlad co nejblíže výchozímu textu je zde

naplněna ze všech námi vybraných překladů nejvíce. Všechny části i jednotlivé

kapitoly se z hlediska obsahu shodují stoprocentně. V tomto případě můžeme hovořit

o doslovném čili věrném překladu. Shoda by samozřejmě byla i na úrovni

jednotlivých odstavců, avšak jejich členěním se Franta při překládání nezabýval.

Jediný rozdíl shledáváme v rovině grafického zpracování listin a záznamů, jež nejsou

nikterak odlišeny od ostatního textu a tím pádem se v textu ztrácejí. Franta nic

nevynechává, vše popisuje stejně dopodrobna a využívá stejně dlouhých

syntaktických konstrukcí. Často nacházíme v překladu místa, kde se překladatel

snaží přiblížit jazyku původního textu na úkor srozumitelnosti. Používá snad i více

neobratných výrazů a krkolomných slovních spojení než Skoumal. (jeho loď se

ztroskotala, o polednách aj.) Stejná situace nastává i s používáním přechodníků,

jejichž výskyt je v překladu častější než v ZO a hlavně na zcela jiných místech.

Kromě přechodníků se setkáváme i se zastaralou infinitivní koncovkou -ti.

V lexikální rovině Franta volí ekvivalenty spíše zastaralejšího rázu, jež jsou

vzhledem k roku vydání pochopitelné.

Příklad č. 4:

Skoumal: šlo to se mnou z kopce; lékař; déšť; halapartna; šavle; pinaska

Franta: počalo se mi dařiti špatně; ranhojič; lijavec; píka; meč; člun

Rozdílnosti nacházíme také v rovině místných a osobní pojmenování. Franta

přejmenoval loď „Dobrodružství“ na loď „Odvaha“, stejně tak i název města obrů

z „Chlouby Vesmíru“ na „Pýchu Všehomíru“. Dále už se celý překlad liší pouze

odchylkami ve slovosledu.

Příklad č. 5:

Skoumal: „Když jsem vystoupil na břeh a usnul na zemi, sotva na mne přišli, zpravil

o tom, jak se zdá, bez prodlení rychlý posel císaře“.

Franta: „Zdá se, že jakmile mě nalezli po mém přistání na zemi spícího, byla o tom

hned podána zpráva císaři zvláštním poslem“.

39

4.4 Překlad Jana Váni

Jan Váňa byl satirický básník a překladatel z anglického a ruského jazyka.

Středem jeho zájmu byla snaha zpopularizovat anglickou a ruskou poezii v českém

prostředí. Jeho překladatelské počiny jsou velmi různorodé, neboť svoji pozornost

směřoval do několika dalších oblastí literatury. Vedle překladů děl beletristických,

esejistických a filozofických tvoří značnou část jeho díla překlady dětské literatury.

Jako mnoho jiných překladatelů si vybíral převážně díla světových autorů. Není tedy

neobvyklé, že se v řadě přeložených děl jednotlivých překladatelů objevují stejná

díla. V díle Jana Váni je tvorba pro děti zastoupena Gulliverovým cestováním do

mnohých a vzdálených končin J. Swifta, Vánoční koledou Ch. Dickense či Malé

Elišky zemí divů a příhod L. Carrolla.

Překlad Jana Váni vyšel poprvé v roce 1894 ve Státním nakladatelství v Praze

pod názvem Gulliverova cestování do mnohých a vzdálených končin světa.

Následující dvě vydání vyšla v témže nakladatelství, pozdější vydání vyšla již

v nakladatelství Aloise Hynka v Praze. Námi zvolený překlad vyšel v roce 2014

v nakladatelství Dobrovský v Praze a pro současného čtenáře byl upraven Zdeňkem

Havlíčkem. Jak uvádí krátká ediční poznámka, výchozím textem pro vydání této

knihy je edice z vydavatelství Aloise Hynka. Dále uvádí, jaké kroky Havlíček udělal

při úpravě tohoto překladu. Texty výchozích překladů byly sjednoceny a poté

pravopisně přizpůsobeny současnému spisovnému úzu, avšak za předpokladu

zachování autorovy jazykové a stylistické zvláštnosti. Skoposem tohoto upraveného

překladu je přiblížit Swiftův satirický cestopis současnému českému čtenáři, avšak

s ohledem na výše zmiňované.

Váňa respektuje všechny čtyři části díla. I jejich názvy se téměř shodují, až na

výrazné zkrácení názvu dílu třetího a nepatrnou odchylku v pojmenování

Hvajninimů (Cesta do Liliputu, Cesta do Brobdinknaku, Cesta do Laputy, Cesta do

země Houyhnhnmů). Jako jediný z překladů zachovává také závěrečné poznámky, jež

vysvětlují současnému čtenáři, který nemusí znát tehdejší poměry anglické

společnosti, narážky a satirické poznámky v textu, které se vztahují právě k Anglii.

Nepozornému čtenáři může tato skutečnost uniknout, avšak právě odkazy v textu na

tyto poznámky čtenáře navádí k zcela jiné recepci textu. Například císařovna

40

liliputánská je Swiftovým odkazem na anglickou královnu Annu, které měla malou

ručku. Naopak co tomuto vydání chybí, jsou úvodní dopisy. Překladatel neměl

zapotřebí čtenáři vnuknout myšlenku pravosti Gullivera příběhu, kterou by mu

dnešní čtenář stejně stěží uvěřil.

Každou kapitolu předchází stejně jako u Skoumalova textu krátké anotace, jež

jsou obsahově totožné, avšak díky Havlíčkově úpravě mají modernější ráz. Po

obsahové stránce se Váňův překlad shoduje s ZO téměř dokonale. Jednotlivé

kapitoly i odstavce jsou prakticky totožné s výjimkou vynechání krátké kapitoly

posledního dílu, v níž pokračují dlouhé rozpravy Gullivera s pánem Houyhnhnmů

o anglické ústavě a státní správě. Další odlišnosti nacházíme pouze v jednotlivých

detailech, kterými jsou jen redukce úryvku o stěhování rodiny Gullivera (rozdíl dvou

vět), dále vynechání záležitosti s požárem paláce a následným uhašením, s čímž

souvisí i zkrácení obžaloby o první článek, kde je mu právě způsob uhašení vytýkán.

Poslední odlišností je vynechání jednoho z balnibarských vynálezů zabývající se

přeměnou výkalů zpět ve stravu, tedy nejedná se o žádné zásadní záležitosti, bez

kterých by text ztrácel svůj smysl.

Na lexikální úrovni je současnost a modernost textu zjevná. Editor textu

Zdeněk Havlíček volil vhodné ekvivalenty odpovídající úzu současného spisovného

jazyka.

Příklad č. 6:

Skoumal: jmění; člun; počtářství; halapartna; taškářství; pletichy, stěžeje

Váňa/Havlíček: majetek; loďka; matematika; kopí; zlomyslný kousek; pikle; pilíře

Drobné odlišnosti spatřujeme i v pojmenování místních a osobních názvů,

avšak pouze u dvou příkladů (Lejda – Leyden, člověk Hora – člověk Velehora),

stejně jako v měnách a měrných jednotkách (libra – šterlink, yardy – lokty).

Zajímavé je také užití eufemismů převážně v díle druhém, kde spousta věcí v tak

zvětšeném měřítku působí až nechutně a autor překladu popis těchto věcí výrazně

zjemňuje.

Na úrovni syntaktické vzhledem k přizpůsobení textu soudobým čtenářům

shledáváme také určitý nesoulad, neboť nejen že Havlíček zkracuje dlouhá souvětí

41

alespoň na polovinu původního počtu vět, ale také se snaží vhodnými syntaktickými

konstrukcemi docílit toho, aby text byl čtivější a poutavější.

Příklad č. 7:

Skoumal: „Toto rozhodnutí vypadá snad odvážné a nebezpečné a jsem si jist, že by

se jím při takové příležitosti neřídil žádný evropský vladař…“

Váňa/Havlíček: „Toto rozhodnutí se možná zdá dost nebezpečné a jsem si jistý, že

by žádný evropský panovník v podobné situaci takto nejednal.“

4.5 Adaptace Karla Hermanna

Karel Hermann byl méně známým překladatelem a adaptátorem, proto se nám

nepodařilo zjistit podrobněji rozsah jeho překladatelské činnosti ani jeho zaměření.

Jeho jméno je spojováno právě jen s překladem Gulliverových cest určeným mládeži.

Hermannova adaptace vyšla v roce 1937 v nakladatelství Vojtěcha Šeby

v Praze jako patrně jediné vydání. To však nelze s jistotou určit, neboť kniha

neobsahuje tiráž ani žádné ediční poznámky, jež by nás uvedly do kontextu vzniku

tohoto textu. Skoposem textu je zpřístupnit Swiftovo satirické dílo mládeži v českém

kulturním prostředí, čehož Hermann dosáhl značnou úpravou textu. Zcela zásadním

počinem lišícím se od všech vybraných překladů je převyprávění pouze prvních dvou

dílů, od čehož se odráží i název celé adaptace – Gulliverovy cesty do země trpaslíků

a do země obrů. Hermann adaptoval pouze první dva díly Gulliverových

dobrodružství, neboť právě ty jsou nejznámější a svou fantastičností, pohádkovými

postavami a napínavým dějem jsou pro dětského čtenáře atraktivnější a čtivější nežli

zbylé dvě spíše popisné části. Cílového čtenáře specifikuje i předmluva, v níž

nakladatel promlouvá ke čtenářům, tedy k „milým mladým čtenářům“. Předmluva je

zde jistou kompenzací části první kapitoly, v níž se dovídáme o dosavadním životě

Lemuela Gullivera a o tom, jak se dostal k mořeplavectví. Zároveň je i jakousi

42

stručnou ediční poznámkou, v níž nás nakladatel ujišťuje o pravosti všech tvrzení

v knize, z níž „bylo vypuštěno vše, co mládež nezajímá“61

.

Hermannova adaptace se liší od Skoumalova překladu nejen vynecháním

úvodních dopisů, ale i samotnými názvy obou dílů. Původní názvy Cesta do Liliputu,

a Cesta do Brobdingnagu přeměnil Hermann na Gulliverovy cesty v zemi Liliputů a

Gulliverova dobrodružství v zemi obrů. Každou kapitolu knihy, stejně jako u ZO,

uvádí krátká anotace, v níž autor předestírá čtenáři následující události. Hermann k

těmto anotacím přistupuje spíše s tvůrčí subjektivitou než s respektem k předloze

a vypichuje momenty atraktivní a zajímavé, čímž čtenáře láká k další četbě. Oproti

ZO využívající třetí osobu množného čísla s často nevyjádřeným subjektem, používá

Hermann převážně podstatná jména či trpný rod.

Příklad č. 8:

Skoumal: „Jsou ustanoveni učenci, aby naučili spisovatele své řeči. Jeho laskavost

mu dopomůže k přízni. Prohledají mu kapsy a odeberou šavli a pistole“.

Hermann:[Gulliver] „Obdrží nový kabát, naučí se řeči Liliputánů a získá svým

mírumilovným chováním nejvyšší přízeň. Prohlídka a vyprázdnění kapes. Strašlivý

účinek výstřelu z pistole.“

Po obsahové stránce lze Hermannovu adaptaci označit za inovativní. Ačkoliv

zachovává základní myšlenku i spoustu jednotlivin, můžeme zde nalézt mnoho

substitucí, redukcí, implicitací a především amplifikací. Typickou implicitací

v adaptacích pro děti a mládež je implicitace smrti, Hermannem využitá při smrti

námořníků i plánované smrti Gullivera. Smrt je zde přítomna jen v náznacích, čímž

je dětský čtenář „uchráněn“ před možným zármutkem. Jelikož je tato adaptace

určena mládeži, implicitace smrti je dle mého názoru zbytečná, neboť je to věc

přirozená a dokáže ji pochopit již dítě od pátého roku života, natož mladiství.

Nejvýraznějšími inovačními posuny v adaptaci jsou amplifikace, jimiž je

prostoupeno celé dílo. Hermann obohacuje Gulliverovo objevení se v zemi Liliputů

o dávnou vzpomínku, kdy mu dědeček vyprávěl pohádky o liliputech. Dále přidává

61

HERMANN, Karel: Gulliverovy cesty do země trpaslíků a do země obrů. Praha: Nakladatelství

Vojtěch Šeba, 1937, s. 7.

43

pasáž o dlouhých oslavách a tancovačkách, jež následovaly po zjištění Gulliverovy

mírumilovnosti či pasáž o tom, jak se snažili liliputi změřit hloubku Gulliverova

nosu. V zemi obrů obohatí dlouhé rozpravy s králem obrů pasáž, v níž Gulliver

přirovnává královu velkomyslnost k bajce o lvu a myši. Překvapí i přirovnání

Gullivera k obyvatelům Laputy, o níž kniha nevypráví. Jedinečnou záležitostí je

Gulliverův slib rodině, že už nikdy nikam nepojede, což vlastně dodrží, neboť kniha

nepokračuje další plavbou.

Objektem dalším úprav jsou záležitosti tabuizované či nevhodné pro děti jako

je nahota, vyměšování, sex i již zmíněná smrt. Vzhledem k cílovému čtenáři je

Hermann redukuje. Redukci aplikuje také na dlouhé popisné pasáže reálií, osob

a hlavně rozprav o politickém systému Anglie. Redukování textu je v Hermannově

adaptaci nesystémové. Mnoho popisných pasáží redukuje, jiné však popisuje do

detailu více než je tomu u Skoumalova textu. Příkladem může být dlouhá popisná

pasáž šití Gulliverova oděvu nebo několikastránkové listiny určeny Gulliverovi

s podrobným záznamem osobní prohlídky či přísahy o svobodě.

V celém textu se na lexikální úrovni vyskytují mnohé rozdíly v detailech.

Stejně tak Hermann využívá jiných ekvivalentů, a to nejen v rovině pojmenování

obecných věcí (např. tesák – kord), ale i v názvech místních a osobních (např.

„tlustokoncoví“ – „širokokoneční“, „liliputi“ – „liliputáni“). Rozdílné je také

používání měr, především ve srovnání velikosti s liliputy a obry. Hermann stejně

jako v ZO používá anglických jednotek, které však nepřepočítává, čímž čtenář ztrácí

přehled o poměrech velikostí a bez složitého přepočtu si nedokáže představit kolikrát

větší či menší Gulliver je v porovnání s místními obyvateli.

Vzhledem k roku vydání se dalo očekávat, že se setkáme s velkým

množstvím zastaralých slov jako kozelce, slechy, nebezpečenství, plování aj.

a s hojně užívanými přechodníky (tváře se, ječíce aj.), jež by dnešnímu čtenáři mohly

působit při čtení potíže. Dále se v textu často vyskytují drobné anomálie, jež jsou

v současném jazyce považovány za gramatické chyby jako je psaní z/s (např. s místa

hrůzy), dále nedořečené věty, citoslovce a nesystémově používaná interpunkce.

44

4.6 Adaptace Vratislava Šťovíčka

Vratislav Šťovíček byl básník, překladatel a adaptátor. Převyprávěl mnoho

literárních děl a pohádek a většinu z nich upravoval pro dětské čtenáře. Jeho

adaptátorská tvorba čítá přes třicet titulů, z nichž nejznámějšími jsou Gulliverovy

cesty, Robinson Crusoe Daniela Defoa a Ostrov pokladů Roberta Louise Stevensona.

Šťovíčkova adaptace s názvem Gulliverovy cesty vyšla poprvé roku 1997

v nakladatelství Aventinum v Praze. Pro tuto práci jsme zvolili vydání druhé z roku

1999 vydané v témže nakladatelství. Podle informací z krátké tiráže vycházel

Šťovíček při své úpravě přímo z díla Jonathana Swifta. Skoposem jeho adaptace bylo

převést satirou prosáklé příběhy mořeplavce Gullivera do pohádkové podoby

a seznámit tak i ty nejmenší čtenáře s liliputy a obry a s dalšími neznámými zeměmi

a jeho obyvateli. Dětskému čtenáři není přizpůsoben pouze obsah, ale i vzhled celé

knihy. Pro tuto adaptaci byl zvolen atypicky velký formát, barevné celostránkové

ilustrace62

a dostatečně velký stupeň písma.

Stejně jako Hermann i Šťovíček a další autoři adaptací neměli potřebu navodit

představu reálného příběhu, a proto do svých adaptací nezařadily již zmiňované

úvodní dopisy. Autor adaptace respektoval obsah všech dílů Gulliverových cest, ale i

přes to si je rozdělil do několika menších úseků především s ohledem na dětského

čtenáře, který jako začínající čtenář není tak zdatný a jeho četba je spíše úryvkovitá.

Takových částí je v knize celkem devět, přičemž první (Gulliver v zemi Liliputů)

a druhá část (Gulliver mezi obry) respektuje první dva díly původního textu.

Následujících pět částí (Gulliver v království pošetilých vynálezců, Gulliver na

létajícím ostrově, Gulliver v zemi čarodějů a duchů, Gulliver na ostrově

nesmrtelných a Gulliver u dvora japonského císaře) zastupují díl třetí a díl čtvrtý je

nahrazen částmi Gulliver v zemi moudrých koní a Gulliverův návrat. Vzhledem

ke zvolené kompozici se jednotlivé části již nedělí na kapitoly, proto také chybí i

úvodní anotace.

Zaměření na cílového čtenáře i rozsah (76 stran) vypovídá o Šťovíčkových

úpravách, jež jsou v porovnání s Hermannem převážně jen redukční. To je patrné již

v úvodním prohlášení o pravdivém svědectví, po němž bezprostředně následuje první

62

Knihu ilustroval Pavel Žilák.

45

plavba na lodi Antilopa. Veškeré informace o Gulliverově dětství, mládí a studiu

nepovažoval autor adaptace za důležité. Stejně tak jsou vynechány všechny detaily

a méně podstatné pasáže popisující města, osoby, jejich aktivity, zvyky, vzdělávací

a soudní systémy aj. Taktéž vynechává úřední listiny a ukázky řečí, jež zbytečně

zatěžují text. Celý příběh je stručný, přehledný, bez zbytečně dlouhých popisů

zpomalující děj. To navozuje dojem, jakoby se vše odehrávalo v jeden den.

Například několikadenní rozhovor Gullivera s brobdingnagským králem, jenž

v originále zaplnil přes dvacet stran, byl stručně shrnut do několika vět.

Nepatřičné detaily Šťovíček redukuje velmi nesystémově. Při události požáru

v královském paláci se patrně chtěl vyhnout tématu vyměšování tím, že nechal

Gullivera uhasit oheň sfouknutím a následně kazajkou, ale nakonec dodává, že požár

„po způsobu dobytka“ definitivně uhasil. Podobně je tomu s motivem smrti. Při

popisu provazochodecké zábavy smrt liliputů vyjadřuje implicitně, v případě

Gulliverovy smrti otevřeně mluví o smrti vyhladověním či otrávením jedovatými

šípy. V pasáži, kde se Gulliver setkává se žebráky, vynechal Šťovíček s ohledem na

dětské čtenáře popis nemocných jedinců a ženy s rakovinou, avšak poté snad až

nechutně popisuje vši, které byli „velké jak selata a odporně ryly svými sosáky

v kůži nebožáků a zanechávaly v ní krvavé otvory, do nichž by se vešlo dítě“.

Některé popisné části naopak Šťovíček zachovává, avšak s určitou subjektivní

vlohou. Například při prohlídce Gulliverových věcí se každá z nich jeví jako

tajemná, jako „boží“ předměty z neznámého světa, u jejichž popisu se malý čtenář

nebude nudit, ale bude chtít být tím objevovatelem, co tahá z kapsy jednu zajímavou

věcičku za druhou. Obdobnou situaci Šťovíček vyvolává i při popisu nesmyslných

vynálezů v Balnibarbi. Zásadním počinem, jímž se tato adaptace liší od Skoumalova

překladu i ode všech ostatních překladů, je redukce Gulliverových návratů z cest

domů do Anglie. Po každém pobytu, kdy se Gulliver dostane zpátky na moře, je tato

zpáteční cesta zároveň jeho další cestou končící opět v neznámé zemi. Za rodinou do

Anglie se dostává až po svém posledním dobrodružství v zemi moudrých koní.

Taktéž zde chybí jakýkoli závěr, v němž by Gulliver vyjádřil své opovržení

k lidskému pokolení.

Z hlediska lexikální i syntaktické roviny je text velmi zjednodušen, a to

vhodným výběrem lexika a použitím jednoduchých syntaktických konstrukcí. Pro

lepší srozumitelnost a přístupnost čtenáři Šťovíček nepoužívá anglické míry, ale

nahrazuje je vhodnými ekvivalenty typu píď či pinta, nebo velikost opisuje

46

porovnáním s Gulliverem či s jinými objekty. Popisné pasáže jsou často nahrazovány

řadou adjektiv, čímž jsou ve stručnosti nastíněny vlastnosti popisovaného objektu.

Příklad č. 9:

Skoumal: „Hlavní brána, obrácena k severu, byla na čtyři stopy do výšky a skoro dvě

stopy do šířky.“

Šťovíček: „Brána byla tak vysoká, že když mi strážci rozvázali pouta, mohl jsem

pohodlně po čtyřech vlézt dovnitř asi jako do psí boudy.“

Vhodnými ekvivalenty nahrazuje Šťovíček i místní a osobní pojmenování, jež

by mohla dětskému čtenáři ve Skoumalově podání dělat potíže nejen při čtení, ale i

při pochopení textu. Příkladem mohou být bytosti žijící na ostrově Luggnagg,

tzv. „Struldbrugové“. Jejich označení dělá mnohdy problém při čtení i dospělému

čtenáři, proto Šťovíček používá jen obecného označení „nesmrtelní“. Obdobně je

tomu i u zástupce Hvajninimů, kterého jakožto koně nazývá „jablečňákem“.

4.7 Adaptace Jany Eislerové

Jana Eislerová je autorkou dětských knih a učebnic, adaptátorkou

a překladatelkou z polského a anglického jazyka. Její tvorba je zaměřena pouze na

oblast dětské literatury. Zahrnuje adaptace světových děl (Gulliverovy cesty pro děti,

Robinson Crusoe či Dobrodružství Toma Sawyera Marka Twaina), převyprávění

pohádek Danuty Wróbel (Malá mořská víla, Popelka) a převyprávění pověstí (Staré

řecké báje a pověsti Eduarda Petišky a Staré pověsti české Aloise Jiráska). Eislerová

se snaží prostřednictvím svých děl přiblížit dětem klasická díla české i světové

literatury.

Adaptace Gulliverovy cesty Jany Eislerové vyšla poprvé roku 2010

v nakladatelství Fragment v edici První čtení s poučením. Námi vybraná adaptace

47

vyšla jako druhé vydání v roce 2014. Adaptace je primárně určena dětem ve věkové

kategorii 8 až 10 let, čemuž je také přizpůsobena délka jednotlivých částí či kapitol,

velikost písma i charakter ilustrací. Eislerová pojala dílo obsahově zcela odlišně od

ZO i od ostatních adaptací. Jelikož není v tiráži ani na jiném místě v knize uvedena

předloha, můžeme pouze odhadovat, z jakého zdroje autorka při své úpravě

vycházela. Příběhy dobrodruha Gullivera jsou rozděleny do jednadvaceti kapitol,

z nichž každá má pouhé dvě strany. Cesta do Liliputu je zastoupena sedmi

kapitolami (Znáte pana Lemuela Gullivera?, Liliput, Na císařském dvoře, Přípravy

na válku, Bitva, Gulliver odchází, Konečně domů) pojmenovanými vždy stručně

a výstižně. Cestu do Brobdingnagu, v adaptaci nejdelší část, představuje celkem

devět kapitol (Setkání s obry, Na statku v Brobdingnagu, Jak se Gulliver proslavil,

Pozvání ke královně, Jak se žije u královského dvora, Gullivere pozor!, Nebezpečná

dobrodružství, Královská zábava a Poslední dobrodružství). Zásadní odlišností je

absence celého, v původním textu v pořadí třetího dílu, jenž autorka adaptace

vynechala především kvůli nedějovosti a neatraktivnosti. Poslední díl, Cesta do země

Hvajninimů je tvořena pěti kapitolami (Gulliver opět sám v neznámé zemi, Život

moudrých koní, Gulliver rozmlouvá se svým pánem, Sněm moudrých koní,

Strastiplná cesta k domovu).

Stejnak jako u předchozí adaptace nejsou součástí textu úvodní dopisy ani

anotace uvádějící jednotlivé kapitoly. Adaptaci otevírá krátké seznámení

s Gulliverem a jeho mládím, dokonce se dozvídáme o špatné finanční situaci rodiny

a o nutnosti hledání nového zaměstnání, což jsou informace amplifikační. Dalšími

a zároveň posledními amplifikacemi v textu je detailnější popis zasedání rady, kde se

rozhodovalo o Gulliverově budoucnosti a popis Gulliverova provokování

brobdingnagského trpaslíka, jenž mu poté dělal samé naschvály. Eislerová důsledně

zachovala základní myšlenku díla a všechny zásadnější pasáže, pouze je zestručnila

a zredukovala nadbytečné popisy. Tyto redukce často řeší pouhým výčtem, např.

soupis věcí při prohlídce Gullivera.

48

Příklad č. 10:

Skoumal: „V jeho pravé kapse u vesty našli jsme úžasný svazek bílých tenkých látek,

složených přes sebe, tloušťky tří mužů […] v levé kapse byl jakýsi stroj a z jeho

hřbetů trčelo dvanáct dlouhých tyčí…“

Eislerová: „Sepsali seznam věcí, které pak musel odevzdat císaři. Zabavili mu

tureckou šavli, tabatěrku, hřeben, zápisník, peníze, nožík a břitvu.“

Eislerová účelně vynechává části týkajících se nevhodného uhašení požáru,

žebráků a nemocí i sexu, avšak tématu smrti se nevyhýbá. Explicitně ji zmiňuje

v souvislosti se smrtí liliputských provazochodců, námořníků při bouři i s možnou

smrtí Gulliverovou. Dále se v textu můžeme setkat s drobnými odlišnostmi

v obsahové rovině. Při odjezdu z Liliputu Eislerová zcela vypouští Gulliverovo

přečkání noci na ostrově, z kterého poté uvidí anglickou loď. Další odchylkou je také

odjezd, tentokrát ze země Hvajninimů, kde Gulliver narazí na pustém ostrově na

divochy, jež ho poraní v podkolení. Eislerová uvádí poranění lýtka, Šťovíček

dokonce poranění předloktí. Tyto drobné odlišnosti lze nalézt i v pojmenování

osobních jmen. Příkladem mohou být právě „Hvajninimové“, které Eislerová nazývá

„moudrými koňmi“, stejně jako jejich vůdce nazývá jednoduše podle jeho

barvy „běloušem“.

Stejně jako Šťovíček nevyužívá autorka adaptace anglických, ale ani českých

měr. Pro snadnou představu o velikosti využívá klasické příměry k obyčejným

a dětem přístupným věcem. Velikost liliputů přirovnává k velikosti pivní sklenice,

výšku obilí k výšce šesti urostlých mužů, velikost krysy k velikosti buldoka aj. Pro

zpřístupnění textu používá Eislerová hojně přímou řeč, která se v ZO vůbec

nevyskytuje. Znázorňuje nejen všechny rozhovory v textu, ale také císařovy příkazy,

výkřiky, Gulliverovy myšlenky, zoufání i jeho samomluvu. Již v samotném příkladu

se můžeme setkat s problémem, jak odstínit správně vykání a tykání. Eislerová to

vyřešila jednoduše tak, jak je tomu ve skutečnosti. Všem bytostem, s nimiž se

Gulliver setkává, avšak nenaváže s nimi přátelský vztah, vyká a oni jemu.

Společensky nadřazené osoby Gulliverovy tykají, stejně jako Hvajninimové, kterým

ale i Gulliver tyká, neboť jsou pro něj stále jen zvířaty, i když s rozumem

srovnatelným s lidmi.

49

Příklad č. 11:

Skoumal: „Když jsem vystoupil na břeh, přijal mě ten velký panovník s všemožnými

chvalořečmi a pasoval mě na místě na nardaka, což jest u nich nejvyšší hodnost.“

Eislerová: „Za zásluhy o liliputskou říši ti uděluji nejvyšší dvorský titul – narduk“

řekl císař a okázale Gulliverovi poděkoval.

Autorka volí vhodné ekvivalenty a využívá rozmanitá synonyma. Často

používá deminutiva především v souvislosti s drobnými předměty v zemi Liliputů

a řečnické otázky, jež zde plní funkci propojení předchozí a následující výpovědi,

zajišťují tedy plynulost děje. Autorka adaptace se snaží celý text přizpůsobit

současnému čtenáři, což také vhodně zvolenou slovní zásobou a stylistickým

zpracováním dokázala.

4.8 Adaptace Aleny Peisertové

Alena Peisertová je autorkou knih pro děti, editorkou dětských knih

a překladatelkou a adaptátorkou z anglického, ale částečně také z německého

a slovenského jazyka. Její tvorba zahrnuje adaptace děl anglické literatury –

Gulliverovy cesty J. Swifta, Správná pětka, Tajná sedma a další knihy ze série

dětských detektivních příběhů Edit Blyton, převyprávění několika pohádek bratří

Grimmů (překlad z němčiny) a příběhů o čachtické paní (překlad ze slovenštiny).

Adaptace s názvem Gulliverovy cesty Aleny Peisertové, jež vznikla na motivy

knihy Jonathana Swifta, vyšla roku 2012 v nakladatelství XYZ. Je určena dětem od

šesti let, čemuž odpovídá velikost písma i celostránkové ilustrace.63

Peisertová

respektuje všechny díly anglického originálu a tím i ZO, jen využívá obecnějších

pojmenování místo původních místních a osobních jmen. (Cesta do země trpaslíků,

Cesta do země obrů, Cesta do země učenců a podivínů a Cesta do země ušlechtilých

koní) Stejně jako ostatní adaptace neuvádí autorka úvodní dopisy. Jednotlivé části

63

Knihu ilustroval Jaromír F. Palme.

50

dělí na kapitoly o nestejném počtu. Každé z kapitol předchází krátká anotace, v níž

jsou v bodech předestírány následující události. Mají totožnou strukturu jako

Hermannovy anotace založené na adjektivech a trpném rodu. Nabízí se otázka, zda

Peisertová neadaptovala Swiftův text právě s přihlédnutím ke starší Hermannově

adaptaci, neboť právě tyto dvě adaptace mají společnou i amplifikaci o tísnivé

finanční situaci Gulliverovy rodiny. Amplifikací se v textu vyskytuje ještě několik.

Peisertová jako jediná, a v tom se liší i od ZO, překládá všechny ukázky liliputského

jazyka, což výrazně ulehčuje četbu a přidává na srozumitelnosti určitých pasáží.

Příklad č. 12:

Skoumal: „zvolal třikrát: Langro dehul san!ʼ (tato slova i dřívější mi později

opakovali a vysvětlili)“

Peisertová: „ Nakonec muž třikrát vykřikl: Langro dehul san!ʼ (Uvolněte mu hlavu!)“

V adaptaci Peisertové jako v jediné z vybraných adaptací se dovídáme také

o dlouhých přípravách Gullivera na přepadení blefuskánské říše, dále o sporu

létajícího ostrova Laputy se spodní zemí Balnibarbi, o Gulliverových vnitřních

pocitech a touze po svobodě. Stejně tak pouze Peisertová zachovává Gulliverovo

oslovení koní „pánové“, mnoho detailů o Gulliverově pobytu a stravě v zemi koní,

dále velmi podrobný popis Gulliverova převozu do města či vzhled a šaty

liliputského císaře. Tyto a mnohé jiné pasáže se liší od ZO jen nepatrnými detaily či

slovosledem.

Příklad č. 13:

Skoumal: „Císař je skoro o šířku mého nehtu větší než všichni na jeho dvoře; má

ostré mužské rysy, převislý ret a zahnutý nos, olivovou pleť, vzpřímený postoj,

souměrné tělo i údy, všechny pohyby půvabné a majestátní“

Peisertová: „Císař byl vyšší postavy než ostatní, rysy jeho tváře byly mužné, rty měl

převislé, nos zahnutý, barvu pleti olivovou a hlas jasný a výrazný. Tělo měl přímé

a chování důstojné.“

51

Adaptace se v mnohém blíží spíše klasickému překladu nežli adaptaci pro

děti. Autorka se snaží co nejvíce přiblížit se původnímu textu, proto také zachovává

mnohé nepodstatné detaily jako popis obyvatel, způsobu jejich života, jejich

zákonodárství a školství, čtenářství a knihoven. Stejně tak zachovává i podrobné

popisy stájí a kuchyně v zemi obrů a balnibarských vynálezů včetně těch

jazykovědných, o nichž se žádná z dalších adaptací nezmiňuje. Zachování mnohých

méně závažných detailů se pak nutně promítne v redukci detailů jiných jako je popis

císařské zábavy, spor o výšku podpatků či udělení titulu nardaka. Popis Anglie je

například shrnut pro pána Hvajninimů pouhým slovním spojením „země za mořem“.

Významnou redukční úpravou je vynechání Gulliverova pobytu v Luggnagu, čímž

autorka chtěla posílit původní skopos textu, jenž se podle našeho názoru z obsáhlé

adaptace plné detailů vytrácí. Chtěla ušetřit mladší čtenáře „nehezkých“ momentů a

ladit celý text pozitivně, jako pohádku, o čemž svědčí i pohádkový začátek: „žil

kdysi jeden chudý sedlák“. Právě onen ostrov Luggnagg je spojen s tzv. struldbrugy,

nesmrtelnými osobami, k nimž se pojí dlouhý výklad o výhodách i nevýhodách

smrti, kterou Peisertová eliminuje v celé adaptaci. Nezabývá se ani detaily ohledně

Gulliverova trestu, a dokonce se vyhýbá původnímu a ve všech ostatních překladech

a adaptacích použitému způsobu uhašení požáru. K tomuto účelu Gulliverovi

posloužila káď s vodou po koupeli, s níž celý požár uhasil. Přestože je to daleko

galantnější způsob, královnino pohoršení se tím nezmenšilo, neboť byl palác také

pošpiněn.

S nepoužíváním původních měr se Peisertová shoduje se všemi adaptátory

a taktéž využívá pouze příměrů typu chleba jako lískový ořech. Popisy většiny věcí,

jež jsou v textu zmíněny v prvních dvou dílech, jsou vždy doprovázeny odkazem na

jejich velikost, ať už právě příměrem či českými měrami. Časté je také shrnutí výčtu

několika věcí hyperonymem, například při výčtu všech druhů mas.

Autorka volí takové ekvivalenty, jimiž by se přiblížila co nejvíce výchozímu

textu, zároveň však s ohledem na současného dětského čtenáře.

Příklad č. 14:

Skoumal: povoz; louče; směšná; halapartna; přilba

Peisertová: vůz; pochodně; veselá; šavlička; přilbice

52

Stejně jako Eislerová využívá Peisertová hojně přímou řeč ke ztvárnění

rozhovorů, ale také nejrůznější výkřiků a otázek. K povzbuzení čtenářovi pozornosti

prokládá celý text poutavými frázemi typu „mávnutím kouzelného proutku“, „pane,

ten ale utíkal…“, „neuvěřitelné povyražení“ aj. Co naopak text činí nepoutavým,

jsou dlouhé syntaktické konstrukce a užívání přechodníků a méně obvyklých

lexikálních jednotek. Adaptace odráží autorčinu nerozhodnost při volbě primárního

skoposu. Na jedné straně se snaží respektovat všechny jazykové roviny Swiftova

díla, avšak na straně druhé stojí snaha přizpůsobit a zmodernizovat text dnešnímu

dětskému čtenáři.

53

ZÁVĚR

Předmětem této práce s názvem Gulliverovy cesty Jonathana Swifta v českých

překladech a adaptacích byla srovnávací analýza vybraných překladů a adaptací.

Cílem práce byla tedy komparace jednotlivých textů na základě posouzení shod a

odlišností vycházejících z rozdílných přístupů překladatelů a také z odlišné doby

vzniku těchto děl.

Srovnávací analýze předcházela teoretická část, v níž jsme přiblížili autora

Gulliverových cest Jonathana Swifta, jeho publicistickou, politickou i literární

činnost a tvorbu. Dále už jsme se věnovali samotnému dílu, jeho místu v literatuře

pro děti a mládež a samotné dětské literatuře. Následně jsme se zabývali

problematikou překladu a překladatelského procesu a ve stručnosti jsme se

pozastavili nad pojmem adaptace. V analytické části jsme se zabývali každým

překladem zvlášť a srovnávali jsme ho s překladem Aloyse Skoumala, jež jsme

zvolili tzv. zástupným překladem. Přitom jsme kladli důraz na odlišnosti především

v obsahu díla, ale také v lexikální rovině. Zaměřili jsme se tedy na používání

ekvivalentů a na (ne)zachování tvaru a myšlenky díla. Neopomněli jsme ani rovinu

syntaktickou či morfologickou. V rovině syntaktické jsme posuzovali rozdílný

slovosled a stavbu vět a z hlediska morfologie především charakter textu

v souvislosti s použitím přechodníků či zastaralých koncovek.

Z analýzy námi vybraných překladů, jejichž autory jsou Aloys Skoumal,

Zdeněk Franta, František Marek-Müller a Jan Váňa, vyplývá, že každý z těchto

překladů zachoval myšlenku a hlavní motiv výchozího textu (ZO) s použitím

různých ekvivalentů. I přes to však nacházíme mezi jednotlivými překlady odlišnosti

ve všech jazykových rovinách. Překlad Aloyse Skoumala, k němuž byly zbylé

překlady přirovnávány, můžeme označit za překlad přesný. Důsledně se drží všech

jazykových rovin originálu, avšak s ohledem na myšlenku a smysl díla. Nevynechává

žádné části textu, a ani nic nepřidává. Převádí věrně vše včetně úvodních dopisů,

anotací i vysvětlivek na konci knihy.

V porovnání Skoumalova překladu s překladem Zdeňka Franty zjišťujeme, že

Frantův a Skoumalův text je naprosto identický. Překladatel taktéž přistoupil k textu

věrně a jeho překlad můžeme také považovat za přesný. Odlišnosti nacházíme pouze

54

v zachování jednoho z úvodních dopisů a dále ve výběru odlišných ekvivalentů.

Franta se snažil přiblížit originálu natolik, že využívá snad i většího množství

neobratných slovních spojení než je ve Skoumalově překladu, mnoho přechodníků a

zastaralých koncovek -ti a také množství zastaralých lexikálních jednotek. Převádí i

dlouhá souvětí tak oblíbená v 18. století. Ačkoliv text kvůli tomuto zastaralejšímu

charakteru ztrácí místy na srozumitelnosti, což je pochopitelné vzhledem k roku

vzniku tohoto překladu, přiblížil se stejně jako Skoumal nejvíce k jazyku originálu.

Překlad Müllera se však už od Skoumalova a Frantova překladu odlišuje

výrazněji. Nejen, že vynechává úvodní dopisy a anotace k jednotlivým kapitolám, ale

také tři celé kapitoly. Tyto kapitoly však nejsou pro běžného čtenáři podstatné, neboť

jsou jen rozšířením kapitol předcházejících a mají popisný charakter. Stejně tak

nalézáme i další drobné odlišnosti týkající se obsahové stránky díla. Müller redukuje

některé zdlouhavé popisné pasáže, avšak vždy s ohledem na zachování smyslu

výchozího textu. Překladatel volí ekvivalenty podle našeho názoru lehce

nesystémově. Jednou zvolí výrazně modernější lexika, po druhé spíše lexika

zastaralejšího rázu. Se zastaralým výrazivem, s přechodníky a koncovkami se

nesetkáváme tak často jako u Skoumala a Franty, přesto je jejich výskyt v textu

vcelku hojný. Ačkoliv překlad neodpovídá dnešním jazykovým normám, v době

svého vzniku by mohl být považován za velmi uspokojivý a adekvátní překlad.

Posledním srovnávaným překladem je překlad Jana Váni s úpravou Zdeňka

Havlíčka. Váňův překlad se, co se týče obsahové stránky díla, téměř shoduje

s překladem Skoumala i Franty. Jedinými výjimkami je vynechání úvodních dopisů

a jedné kapitoly, jejíž charakter je čistě popisný a pouze rozšiřující. Jako jediný

překlad poskytuje čtenáři poznámky či vysvětlivky, které odkazují k satirickému

charakteru celého díla. V ostatních rovinách se Váňův/Havlíčkův text zcela odlišuje.

Překlad odpovídá současné jazykové normě. Vyhýbá se veškerým zastaralým

ekvivalentům a gramatickým jevům a působí moderně. Skoposem překladu bylo

upravit původní text dnešnímu českému čtenáři, to se také Havlíčkovi povedlo a

můžeme tak tento překlad považovat za jediný adekvátní překlad, který by obstál

před dnešním čtenářem.

Poté následovala analýza vybraných adaptací určených dětem a mládeži,

jejichž autory jsou Karel Hermann, Vratislav Šťovíček, Jana Eislerová a Alena

Peisertová. Z jejich komparace jsme dospěli k zásadnímu faktu, a to, že každá

z těchto adaptací se liší nejen od ZO, kde se zásadní rozdílnost předpokládá, ale také

55

se výrazně odlišuje od ostatních námi porovnávaných adaptací. Primárním rozdílem

je převyprávění odlišného počtu částí původního díla. Šťovíček a Peisertová

respektují všechny čtyři části Gulliverových cest, avšak Hermann zvolil pro svou

adaptaci pouze první dva díly a Eislerová vynechala díl třetí. Všechny analyzované

adaptace jsou do určité míry zredukovány, zestručněny, proto také ani jedna z nich

neobsahuje úvodní dopisy ani poznámky či vysvětlivky. I z hlediska struktury díla se

adaptace neztotožňují. Hermann člení svůj text klasicky do kapitol dle ZO stejně jako

Peisertová. Šťovíček rozdělil celý text do devíti kapitol a Eislerová dokonce do

jednadvaceti kapitol především kvůli cílovému čtenáři. Právě tyto dvě adaptace

neobsahují ani anotace, neboť to struktura textu nevyžaduje.

Hermannovu adaptaci můžeme vzhledem k době vzniku označit za inovativní.

Vyznačuje se velkým množstvím amplifikací. Hermann přidává několik zcela

nových pasáží, jež se nevyskytují ani ve výchozím textu. Na druhou stranu jsou

některé popisné pasáže značně redukovány, avšak dosti nesystémově. V adaptaci je

také výrazná implicitace témat nevhodných pro dětského čtenáře jako je smrt,

vyměšování, sex aj. S ohledem na rok vydání jsou ekvivalenty zastaralejšího

charakteru pochopitelné, stejně jako výskyt přechodníků. V textu se dále vyskytují

drobné anomálie, jež v dnešní době považujeme za gramaticky nesprávné.

Hermannův překlad je do jisté míry inovativní, avšak spíše průměrný, jež by

dnešního čtenáře nejspíš příliš nenadchl.

Adaptace Šťovíčka je ze všech vybraných adaptací nejvíce zestručněna, avšak

ne na úkor hlavní myšlenky díla. Všechny události jsou zkracovány, jsou

přehlednější a působí dojmem, že se vše odehrává během krátkého časového úseku.

Šťovíček redukuje mnoho nepodstatných popisných pasáží a vynechává nezajímavé

detaily, což textu vůbec neubírá na významu. Naopak některé vybrané pasáže

zachovává, ale subjektivně je obohacuje. Stejně jako Hermann také vynechává téma

smrti a tělesných potřeb, avšak bez jakéhokoliv systému. Ve srovnání s ZO

i s Hermannovou adaptací je text z hlediska jazykových rovin výrazně zjednodušen.

Jsou zvoleny vhodné ekvivalenty běžné používané v řeči a jednoduché syntaktické

konstrukce. Šťovíčkova adaptace odpovídá současné jazykové normě a zcela

odpovídá charakteru dětské knížky. Adaptaci hodnotíme jako nadprůměrnou.

Eislerová pojala adaptování výchozího textu velmi obdobně jako Šťovíček,

ačkoliv nevypráví o třetí Gulliverově cestě. Text je také výrazně zestručněn

a zredukován o několik nedůležitých úryvků. Taktéž jako oba autoři adaptací se

56

nezaobírá tématy nepatřící do knihy pro nejmenší čtenáře, avšak smrti se nevyhýbá.

V textu shledáváme také několik amplifikací či inovací pasáží stávajících. Z hlediska

lexikálního je adaptace opravdu přizpůsobena začínajícím čtenářům, proto jsou

vhodně voleny ty nejpoužívanější ekvivalenty v současném českém jazyce,

rozmanitá synonyma a deminutiva. Odlišností od všech překladů i adaptací je hojné

využívání přímé řeči, jež text více zpřístupňuje čtenáři. Ačkoli se adaptace Eislerové

téměř shoduje s adaptací Šťovíčkovou, přesto považujeme převyprávění Eislerové za

povedenější a pro dětského čtenáře vhodnější.

Adaptace Peisertové se dle přístupu překladatelky blíží více překladu než

adaptaci. Peisertová ve své adaptaci jako jediná zachovává dlouhé popisné pasáže

a zabývá se i nepodstatnými detaily, avšak vzhledem k omezenému rozsahu na úkor

jiných pasáží, které musela zredukovat. V textu nacházíme amplifikace, které

neobsahuje ani ZO. Jedna z těchto amplifikací je dokonce společná adaptaci

Hermannově. S ostatními adaptacemi se shoduje v odstranění všech pro děti

nevhodných témat a s Eislerovou mají společné použití přímé řeči. To je však jediné,

co mají texty společného, neboť Peisertová se snažila zachovat v co možná největší

míře obsahovou stránku výchozího textu, ale jaké tu jazykovou. V adaptaci

shledáváme několik zastaralých výrazů i gramatických jevů. Charakter zvolených

ekvivalentů je rozličný. Některá lexika jsou zastaralejší a méně obvyklá, jiná

modernějšího rázu. Peisertová adaptovala text bez určení primárního skoposu. Chtěla

se co nejvíce přiblížit Swiftovu dílu, ale zároveň ho přizpůsobit dětskému čtenáři. To

však ubralo adaptaci na kvalitě a text, ačkoliv je ze všech nejnovější, není úplně

vhodný pro současného čtenáře a považujeme jej za průměrný.

57

ANOTACE

Příjmení a jméno autora: Skoupilová Lenka

Název fakulty a katedry: Filozofická fakulta Univerzity Palackého

v Olomouci, Katedra bohemistiky

Název práce: Gulliverovy cesty Jonathana Swifta v českých

překladech a adaptacích

Název práce v angličtině: Gulliver´s Travels by Jonathan Swift in Czech

translations and adaptions

Vedoucí práce: doc. Mgr. Radek Malý, Ph.D.

Rok obhajoby: 2016

Počet znaků: 116 975

Počet příloh: 0

Počet titulů použité literatury: 15

Klíčová slova: Gulliverovy cesty, Jonathan Swift, překlad, adaptace,

dětská literatura

Klíčová slova v angličtině: Gulliver´s Travels, Jonathan Swift, translation,

adaptation, children´s literature

Předmětem této práce s názvem Gulliverovy cesty Jonathana Swifta v českých překladech a

adaptacích je srovnávací analýza vybraných překladů a adaptací. Cílem práce byla tedy

komparace jednotlivých textů na základě posouzení shod a odlišností vycházejících

z rozdílných přístupů překladatelů a také z odlišné doby vzniku těchto děl.

The subject of this thesis titled Gulliver's Travels by Jonathan Swift in Czech translation and

adaptation is a comparative analysis of selected translations and adaptations. The aim of the

work was comparison of individual texts based on an assessment of similarities and

differences based on different approaches of translators and from different time of origin of

these works.

58

Použitá literatura:

Primární zdroje:

EISLEROVÁ, Jana. Gulliverovy cesty. Praha: Fragment, 2014.

HERMANN, Karel. Gulliverovy cesty do země trpaslíků a do země obrů: s

ilustracemi. Praha: Vojtěch Šeba, 1937.

PEISERTOVÁ, Alena. Gulliverovy cesty. Praha: nakladatelství XYZ, 2012.

SWIFT, Jonathan. Gulliverovy cesty. Překlad Aloys Skoumal. Praha: Státní

nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958.

SWIFT, Jonathan. Gulliverovy cesty. Překlad Jan Váňa. Praha: Dobrovský s.r.o.,

2014.

SWIFT, Jonathan. Gulliverovy cesty. Překlad Zdeněk Franta. Praha: Jan Otto, 1910.

SWIFT, Jonathan. Gulliverovy cesty. Překlad Františka Marka-Müllera. Praha:

František Novák, 1947.

ŠŤOVÍČEK, Vratislav. Gulliverovy cesty. Praha: Aventinum, 1999.

Sekundární zdroje:

BUBENÍČEK, Petr. Zásady adaptace. Ke studiu literatury ve filmu. Česká literatura:

časopis pro literární vědu, Praha, ÚČL AV ČR, 2013.

ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha:

Portál, 2006.

59

FIŠER, Zbyněk: Překlad jako kreativní proces: teorie a praxe funkcionalistického

překládání. Brno: Host, 2009

FORST, Vladimír at al.:Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Praha:

Academia.

HOLEJŠOVSKÁ-GENČIOVÁ, Miroslava. Literatura pro děti a mládež ve

srovnávacím žánrovém pohledu. Praha: SPN, 1984.

HRDLIČKA, Milan. Překladatelské miniatury. Praha: Karolinum, 1995.

HRDIČKA, Milan. Translatologický slovník. Praha: Jednota tlumočníků a

překladatelů, 1998.

HUTCHEON, Linda. Teória adaptácie. Brno: Janáčkova akademie múzických

umění, 2012.

CHALOUPKA, Otakar. O literatuře pro děti. Praha: Československý spisovatel,

1989.

KLÁTIK, Zlatko. Svetová literatúra pre mládež: Profily a prehlady. Bratislava:

Slovenské pedagogické nakladatelství, 1978.

KNITTLOVÁ, Dagmar. Překlad a překládání. Olomouc: Univerzita Palackého

v Olomouci, 2010.

KUFNEROVÁ, Zlata. Překládání a čeština. Jinočany: H & H, 2014.

LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: Výkladový slovník

základních pojmů literární teorie. Jinočany: H & H, 2002.

LEVÝ, Jiří. Umění překladu. Praha: Apostrof, 2012.

60

MATHESIUS, Vilém. Dějiny literatury anglické. Praha: Spolek posluchačů filosofie

Karlovy univerzity, 1933.

OLIVERIUSOVÁ, Eva et al. Dějiny anglické literatury. Praha: Státní nakladatelství,

1988.

POLÁK, Josef. Přehledné dějiny české literatury pro děti a mládež a četby mládeže.

Praha: SPN, 1987.

Profily autorů knih KMČ. Jonathan Swift. Praha: Albatros, 1976.

SKOUMAL, Aloys. Poznámka o autorovi. In: SWIFT, Jonathan. Gulliverovy cesty.

Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958.

STŘÍBRNÝ, Zdeněk. Dějiny anglické literatury I. Praha: Academia, 1987.

VYSLOUŽILOVÁ E., MACHALOVÁ M. – Cvičebnice překladu pro rusisty.

Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011.

ZEHNALOVÁ, Jitka: Kvalita a hodnocení překladu: modely a aplikace. Olomouc:

Univerzita Palackého, 2015.

ŽVÁČEK, Dušan. Kapitoly z teorie překladu I. Olomouc: Univerzita Palackého,

1995.

Internetové zdroje:

GREEN, Patricia. The Golden Age of Satire: Alexander Pope and Jonathan Swift.

[online]. Dostupné z WWW: http://www.uh.edu/honors/Programs-Minors/honors-

and-the-schools/houston-teachers-institute/curriculumunits/pdfs/2008/comedy/green-

08-comedy.pdf

61

KUBECZKOVÁ, Olga. Literatura pro děti a mládež. Dostupné z

WWW:http://www.osu.cz/fpd/kcd/dokumenty/literatura_deti_mladez2.pdf

ONUFERD Petr. Dva překlady Joyceových Dubliňanů. [online] Dostupné z WWW:

http://www.bubinekrevolveru.cz/dva-preklady-joyceovych-dublinanu

SHAVIT, Zohar: Translation of Children´s Literature. In: LATHEY, Gillian. The

translation of children's literature: a reader. [online] Buffalo: Multilingual Matters,

c2006, s. 25-40. Dostupné z WWW:

http://www.google.cz/books?id=SmcDCulnN2IC&printsec=frontcover&hl=cs#v=on

epage&q=model&f=false